logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2018 (2/13)  47-96

ZPĚT

 

 

"Frajer"

Je jich moc,
těch výdobytků lidstva,
v centru dát víno,
bitku a nic.. tvá,
představa se srazila s realitou,
přetrhané vazy s neomytou,
rukou, povýšenou pro příkazy,
taxi služebního fára,
oči tlukou, z nosu pára,
a pár rozpáraných keců,
to z hecu, aby všichni viděli,
jak omezenost trestá,
všechna ta ubohá,
a primitivní gesta.

CIX.

Odcházíš parným dechem,
serpentinami ledových příkrovů,
tunelem rozpačitých,
vzdušných proudů,
kloužeš v lůna,
mechových polštářů,
ne sláma, ne peří,
jen hebkost psaná v epištolách,
smaragdovou tužkou.
jsi svá i nesvá
jsi něčím i ničím,
jsi.

 

CV.

Láska krvácí rety,
nasládlých, rudých kolizí,
paralýzou jazykolamů,
a šepotem souhlasného sténání,

Poprosil tě o dotek,
a vzal si mnohem víc,
než jen příslib horkého těla,

Kveteš ke zvadnutí,
chryzantémo dálav,
pach louhu,
přerazil všechny vůně života,

Klopýtám,
ani jednou nepolknu,
tlačím tužkou na spánek,
přeškrtávám známá jména,
co kdyby se některá vrátila,

I dnes čas příjemně jihne,
v oparu okvětních lístků,
bezbolestných růží.

CVI.

Možná se zlomíš,
až zakloním ti hlavu,
aroma skořice,
čerstvého citronu,
proplouvám, plavu,
závity hříšných pomyšlení,
tebou i mnou,

U svatého Mořice,
daruješ mi patronu,
snad kdybych zklamal,
dojdou slova, smích,
zbude jen křeč,
dvě siluety u stolu,
a prostřelené břicho.

 

CVII.

Kolik chtít od života,
než mi naznačí,
že pod tíhou břemen,
klesám do hlubin?

Kolik chtít od smrti,
než sama pozná,
že o ní nevím,
ani netuším?

Kolik chtít od ženy,
než kapky soli,
stečou do dlaní,
toho druhého?

Kolik chtít od muže,
než zbytky sil,
pozdraví únavu,
strhaného těla?

Otazníky rozrušení,
vetkané,
do slabin,
lidstva.

 

CII.

Magická noc,
živená mlhou,
čerň stesků oblohy,
mrholí zemí,
vichr se pousmál,
zlomenou srhou,
hýbají duchové,
lhostejní, němí.

Jako ta obloha,
jednou se zakalí,
oči co nese si,
každý z nás, tvorů,
zlomí se tělo mé,
zlomí se do dlaní,
hučení vody,
a šumění borů.

CIII.

Ty krásné nohy paní průvodčí,
tepou modročernou dlažbou noci,
allegro páru nedočkavých myšlenek,
motor něžné, ladné chůze.

Pohledy plynou mlhou,
v záchvěvu přimknutých víček,
padá mi popel do vlasů,
a bledne, bledne v tichu,
harmonicky sladkém.

Země už ani trochu neduní,
jen studem se zachvěje,
když bouchnou dveře hotelu,

to paní průvodčí vchází,
a její krásné nohy kráčí,
nic jim neubírá na kráse,
ani ten sešlapaný koberec,
na rozvrzaném schodišti. 

Jsou stohy myšlenek

Jsou stohy myšlenek,
co zesinají ránem,
kdy jiskry východu,
ač matné, žhnou a pálí,
kdy měsíc padlý rek,
jenž dávno není pánem,
své mrtvé tělo,
na ulici válí.

Odrazy v kaluži,
zrcadla minula,
postřehy, vzpomínky,
do mrtvých bodů,
žena se svinula,
a jizva na muži,
nezvlní hladinu,
nezčeří vodu.

 

Večerní atmosféra Boskovic

Pátek rozevřel ruce,
a přivítal nás do dění,
jsme pološerem oděni,
karamel pouličních lamp,
obkresluje rysy sladkých,
rozjařených figur,
duhová smršť pouťových atrakcí,
obsypané zahrádky restaurací,
desítky podob,
zákoutí zámeckého parku,
letní kino,
hukot živé hudby zpovzdálí,
parkety tanečních klubů.
Těch možností,
a jenom jeden pitomý život,
neochutnávám,
snad jen nasávám,
tu atmosféru míst,
co na papír mi sklouzla,
v lehkém náznaku,
a jsem si celkem dobře jist,
že i málo,
někdy bývá hezčí zázraku.

Poetika s břitkým koncem

Kéž by v lidském srdci kvetlo,
více lásky než-li bolu,
kéž by samet koňských hřbetů,
zakryl dusot stáda volů.

Kéž by vítr touhy šeptal,
s radostí a rozechvěním,
kež bych se tě nebyl zeptal,
zda se také s léty měním.

Kéž bys byla rosou z travin,
kterou slunce v jitru čechrá,
a ne stříbrem, vločkou lavin,
která v onom slunci zdechla...
...na úžeh.

CI.

Váha tlačí do zad,
slunce do čela,
únava mě dohání a chytá,
letní Kolín,
další bašta nedobytá,
obrazy se vpíjí kapkou potu,
letní Kolín,
sled slov v marném,
trapném mottu,
pane hrát si nebudem,
snad jen městem mlčky toulat,
až za odstínem, za rudém,
najdem v klidu noci soulad,
štěstí s odstupem,
a harmonii s touhou. 

Láskyprázdná

Prohnilý Amor,
střílel si a mor,
každičkým projektilem,
vnikal do srdcím
nezkažených tvorů,
do schránek, do otvorů,
mezi předsíně, komory,
které na hrůzy, na mory,
připraveny nejsou,
k ničemu léky,
masti a obvazy,
stejně nás znovu,
a zbaběle podrazí,
padneme hubou,
do měkkého jílu,
kde nabrat,
zas na všechno sílu?

XCVII.

Světlušky,
oharky černých pláten,
nočních toulek,
opisují trasy,
v rámech šerosvitu.
Za stříbro luny,
obdivujeme se jejich krásou,
za zlato slunce,
klidně bychom jich rozšlápli.
Nevědomost,
tak povrchní jsou lidé,
nerozumní soudci,
nechajíc si namluvit,
lesk, třpyt nebo krásu,
pro vlastní spásu.
Věčné světlo,
v pádu jámou zatracení,
které,
ale nikdo, nikdy neocení,
nedocení.

XCVIII.

Alkohol dráždí naše hrdla,
játra tiše ztvrdla,
v potemnělých uličkách,
letních hodin, minut, vteřin.
Postel z kamení a travin,
hvězdy místo peřin,
příval horkých kravin,
sladkého tápání,
slaného svědomí,
a prochladlého nevědomí,
které rukama lomí,
kope do domečku z karet osudu,
kreslí do štěrku,
kontury dvou propletených těl,
dýchá smyslně,
snad pravidelně,
snad bez pravidel,
snad bez předsudků.

XCIII.

Čarodějko, čarodějko,
smýkáš bledým prstem dálek,
nechci být jen za korálek,
z tvého pestrého náhrdelníku.

Horký dech se půlí nocí,
slunce sílí v odpočinku,
na letmou, dějovou linku,
padl prach, co zapomnění.

Nespím, neb mi není přáno,
mlčky kolébat se ve snu,
jen co zraky k zemi klesnu
bubny zvuků mocně duní.

Jsem u ní, nebo nejsem?
Kde jsem?
Kde jsou oni?
v hlavě patnáct zvonů zvoní,
měsíc roztává.

Tak trochu únava

Zaplivané chodníky,
zalité vodníky,
z chuchvalců mraků,
dlaždice, nášlapné miny,
co hazardní podniky,
olomouckých bulvárů,
místo slunce,
ohně galaktických draků,
jen cigaretové špačky,
splasklé syndromy viny,
a hubené kusy textílií,
nad poloprázdnou lebkou,
davového shkluku.
Tak trochu únava,
kočuje tu od rána
bubnuje na bodhrán a
svléká koketně,
poslední zbytky lidských sil,
déšť vás ochutnal, okusil,
vítr osahal, zneužil
soumrak mezi stěny uložil,
a měsíc ten si hvízdá,
na všechna ta rozesetá hnízda,
kterým hlídače má dělat,
avšak tak trochu únava ho zmáhá,
proto pouze dohlíží. 

Nanuk

Cucám na nanuka,
myslím na muka,
které přichází,
vždy když má ruka,
holé dřívko hlodá.
To pak slzný proud,
nesmí ustrnout,
jen když dalšího,
mi někdo podá. 

XC.

Temnota se opírá o balustrády,
sonet z šera zahrad lehce prošumí,
pěvci jarních citů natočeni zády,
zašlé stíny dávno rozprchnutých,
rozjařených dvojic.

Pocely se houpou,
na jezerních hladinách,
minuty se snaží,
splynout v hodinách,
myšlenky si skáčou,
jedna na druhou.

Kominík noc rozsypává,
čerstvý popel po lukách,
strach jede na vozíku,
štěstí jde po rukách,
kolébá mě tření vlaku o pražce,
a sem tam život, život ve frašce.

XCI.

Sleduji nálety,
dešťových střípků,
do skleněného,
okenního štítu,
mezi břity,
vytočených rolet,
mezi myšlenkami,
o blížícím konci,
nadvlády Peruna,
a jeho nohsledů.
mezi pousmáním rána,
a zamračením noci. 

Na cestě

Půl sedmé ráno,
sedím před nádražní budovou,
polykám ranní paprsky slunce,
muž a žena se snaží,
k sobě najít cestu,
trochu štěstí v neštěstí,
dva osudy,
bičované bolestí a zradou,
on postarší vdovec s malým synem,
ženu mu srazil kamion,
ona bez domova, oběť podvodu,
zavržená vlastními dětmi,
skoro nedýchám,
snažím se potlačit vztek,
při myšlence,
na malicherné problémy druhých,
ufňukaných, zajištěných, unuděných,
životních zbloudilců bez cíle,
bez cílů,
kontrasty křičí,
tichými ranními ulicemi,
v půl sedmé ráno,
v Zábřehu? Všude! 

Muži milují módní trendy

Muži milují módní trendy,
třeba ty půlnoční legíny,
obtahují koketně zadnice,
a pánové zkroušení v tušení,
bijí na poplach vzrušení,
v marnostech přání. 

LXXXVIII.

Za dřevěnou,
čtyřnohou hradbou,
stud i mlčenlivost padá.
Touhy křičí tichou,
jarní klatbou,
noc je hlučná
noc je drsná,
noc je mladá,

To je jisker,
z očí skáčí chvatně,
v doprovodu taktového pluku.
Každá chvíle neúplatně,
musí notně zlámat ruku,

Loučení se nekonají,
žádné znovu,
žádné příště,
žádné zase,
těžko zopakovat chvíli,
která zalepena v čase,
hlásá jedinečnost,
každičkého okamžiku. 

LXXXIX.

Dřív než zapomnění,
stáhnu z paměti,
prstem vykreslím,
si pár tvých obrysů.
v džungli šera,
tiše šeptám "jak je ti?",
tvůj matný zrak,
však více nechce, nehledá.

Dvě bárky v prudké bouři,
solí oči nezamhouří,
dřevo praská, kotvy ve rzi,
díry v plachtoví,

Strážce majáku je zpitý,
plamen proměnil se v popel,
strach nám napoví.

 

LXXXIV.

Zahradník je nový den,
co ustřih kosům nosy,
ač podobní jsou něčemu,
tak říkáme jim cosi,
co si, co lze těžko pojmenovat,
něco ze zvířecí říše,
a celý den se opájíme,
světlem ve své pýše,
než se setmí.

Pak kosy mají zpátky nosy,
z očí tečou kapky rosy,
střízlivíme z nicotnosti vlastní.
Jak mi jednou říkal kdosi,
kdo si vědom byl, že šťastní,
mluvit nemohou.

LXXXV.

Vločky taví mé naděje,
jak popílek z kaldery vulkánu,
vlhké svou nenasytností.
Jaro jen co vyšlo ze dveří,
hned leží se zlomeným nosem,
na pohostinnosti kočičích hlav.

Vločky taví mou náladu,
krásně se přetváří,
čistotou halí své prohnilé tělo,
sněžnou slepotou diktují,
podmínky svého totalitního režimu.

Vločky taví mé představy,
hází mincemi osudu,
nezaujatě,
s lhostejností suverénních katů,
a když propadnou rzí,
kanálových mříží,
ani se neohlédnou.

Vločky kreslí po mém těle,
mapy šifrovaných vzkazů,
sfouknu je a odcházím,
dnes nechci porozumět, nemůžu. 

LXXXVI.

Pod Erótem ohně hoří,
nahodile jiskry žasnou,
polibek ti klouže ze rtu.

Stěny sprchového koutu,
svědci té rozkošné nahoty,
a vzdechy směněné za noty.

Ano ty, tys mi byla múzou,
múzou k poslednímu opusu,
tři retka, sklenka vína,
pusa na pusu.

 

LXXXI.

Oba dva vzdychali
křičeli do dlaní,
nazí a bezmocní,
studení, odraní.

Za trochu citu tu,
nechali vinu svou,
vteřinu, minutu
nevstanou, neusnou.

Vláčeni osudem,
bolesti znalí,
o lichém, o sudém,
životě, kalí,

vodu jenž pijeme,
v světě kde bdíme,
tak málo žijeme,
tak málo víme.

Básník

Zde zemřel básník, zvadl květ,
za celý svět chtěl vytrpět,
hned večer začal vítr pět,
své nebetyčné žalmy,
a z jeho teskných, prudkých vět,
jsem seznal, že snad lhal mi.

Bil jsem se vztekle do prsou,
pálil jsem veršů sbírky,
pak zamkl čerň vášně do tvarů,
své pandořiny skříňky.

Odpusť mi moji nicotu,
jsem jen tělo s letmou duší,
co dávno křičí v hlubinách,
kdys sestřelena kuší,
kuší deziluze.

 

LXXXIII.

Don Luca,
potažen měsíční perletí,
a srdce jež kráčí a křičí,
ber! je ti,
málo to,
že o tvé oči zavadilo,
tělo v naivitě,
Slavkovského porcelánu,
letícího z linky,
a pak už jen horký dech,
co součást plánu,
nejsladší mé nektarinky.

Do notýsku vpije záři,
ze včelího vosku,
slova patří sedmilháři,
vítr hladí trosku,
pohled Hérakla na tělo mladé,
nedotčené láskou,
ráno mrtvé touhy visí,
na pavlači s páskou,
přes oči.
Ať jiskra chtíče,
další večer znovu přeskočí.

Vykoupí se lilií,
snad zvadlým kusem květu,
nechť odvedou mě k pranýři,
jestli se právě pletu,
vždyť ten kdo hladí rohy ďábla,
smění za pietu,
i třeba flašku,
flašku zatrpklého vína. 

LXXVIII.

Vlhkost vpíjí do rtu,
nejsladšího dortu.
chutná po ovoci,
vábí nejen vinné mušky.

Nad geniem loci,
toho pošmourného parku,
střílí pušky chtivých doteků.

Chceš mě rozsápat a vzdycháš,
nejdřív piano, pak forte,
nevím co bych řekl více,
ty můj dvoupatrový dorte.

LXXIX.

Na prsou zůstalo,
z látky jen cáru,
padesát mládenců,
až z Rožmitálu,
přijelo na tu,
dívenku nebohou,
vezmou co smějí,
schvátí co nemohou.
Dívenko utíkej,
v statek se skrýt,
padesát vlků,
dnes na měsíc výt,
bude a osud tvrdý,
jak stará kůra na buku,
tě donutí přestat,
flirtovat z facebooku!
Hanebná dívenko,
vrať jim ty "lajky"
a třeba ti vyvěsí,
bělostné vlajky. 

LXXX.

Tři srdce plavou v octu,
někdo vzdává lásce poctu,
trpký výraz neumění.

Moc tu dýchá, kvete, plení,
někdo tváří se, že není,
harakiri vlastní, skryté snahy.

Štětcem život kreslí tahy,
dítě vybarvuje vrahy,
rudou voskovkou.

Nad uzávěrkou tratě,
směníš motor za opratě,
čas se zalomil.

 

LXXV.

Bozi korozi na rtech,
v smutečních partech,
ty derou se z úst,

v ruce taška s odloženým citem,
v druhé prachy jenž jsou kytem,
plní díry v krajině lebeční,
plní funkci drog,
co křičí slovo "neteční",
přeplněným holobytem.

LXXVI.

Už zase kočky plují,
kolem pytlů s odpadky,
a asfaltem se nesou,
boty s podpatky,
s jantarovou přezkou,
s nohou tak hezkou,
které nesluší skrývání.

Dusí smog,
svou neurvalou přítomností,
všechny kolem,
krom těch,
co plní vitríny restaurací,
ohlodávají kost, ta byla volem,
otřel se o lem matadora,
a most mezi člověkem a zvířetem,
popraskal v základech.

Ranní cesta,
k vlakovému nádraží,
večerní cesta imaginace,
Olomouc, Opava. 

LXXVII.

U svítící obrazovky,
roztahujem tiše krovky,
nápad zapadl do pohovky,
a život za tři pětistovky,
tone v lahvích kontušovky. 

LXXII.

Teď ještě vymanit se z klece,
a přece honem zpátky,
když hůl nám první ranou,
překážku vystaví.
Ona i busta ví,
netřeba je nohou,
neb ty nás pouze mohou,
poslat na místa, kde štěstí vzlyká.
Kde klika mosazná udrží si lesku,
jen pro chvíli, kdy zámek cvakne,
v uvědomění své samoty a stesku.
Co je člověk? Co dávná touha k činu?
Čím dál více přidušena v plynu,
přeplněných velkoměst
a pokryteckých "welcome" gest.

LXXIII.

Co žena, to magnet.
Co pohled muže,
to kovové kuličky očí.
Přitáhne si tě tak blízko,
dokud neuhneš zrakem,
k zemi s mrakem,
nebo k dálce vystřelené prakem.
Není nic mezi,
věz, že visí a vězí,
i na tobě kletba stejná,
působivá, neochvějná.

LXXIV.

Říjen odkopává sněhobílou deku,
listy křičí
kontrast smrti v jasu zrození.
Někdo hledá,
v teple krbu svojí Mekku,
jiný šerem krytý,
věnuje se plození.

Až si na okamžik,
přimkneš vrata víček,
bělouš proběhne tou škvírou,
šedou zsinalý,
snad ho brzy skolí,
zlatohnědý lvíček,
vždyť i šance občas,
štěstí dlaně odhalí.

LXIX.

Stín lhostejna,
vždy pálí víc jak slunce,
Seladon doby,
kope krumpáčem,
mělké hroby,
vítězství,
smíchu nad pláčem.

Pohrobci lidské individuality,
přetaveny ve šváby,
co stádem nepohrdnou,
při pohledu na mamon,
prý změknou ba i zvtrdnou,
to aby skořápky,
zněly ještě více dutě,

Sova zlámala si křídla,
v naivní představě,
o moudrém tvorovi,
vsunula žezlo Thorovi,
aby deštěm naplnil ústa těm,
kteří ač oči do široka otevřené mají,
těm co si velmi často hrají,
hru na konzumaci času,
na poloslepou masu,
vyrval duši z jejich hlasů,
a nachystal jim rány morový.

Stín lhostejna,
vždy pálí víc jak slunce,
těch co se zastaví, tak unce,
28,27,26 a méně.
Kéž bych mohl říct, že klamu,
než to dořeknu, tak tlamu,
z tisíců kusů stejných částí,
nad sebou mám a čekám než mě stráví,
ale ať to nemá jednoduché,
ať se pěkně dáví. 

Na poslední zastávce

Drozde, ptáčku,
co slzy, to prach,
víří a lepí má víčka,
chycený v háčku,
a smrtka z něj nepustí,
nehodlá pustit,
vzal jsem tě s ní domů.

Několik hodin,
stmelilo na věčnost,
nejstarší pouto,
ptám se tě jsou to,
city,
co hýbou světem zasněných.

V mdlobách se krčíš,
není nikdo,
kdo by dokázal říct stop,
a místo upřímného štěstí,
jenom pustý, chladný hrob.

Nečekám, zalykám se, hlesnu,
budu tě hladit,
s bolavou hlavou,
snad aspoň ve snu.

 

LXXI.

Lačníš po krvi,
ale stejně tě dusí,
divný pocit myšlenky,
na tělo v mdlobách.

Dva krvavé provazy,
otisku zubů.
Spojení dvou,
líce i rubů,
pravěká touha,
po utvrzení svazku,
více činy, nežli slovy.

Nemůže to být jinak,
nevědomost je sladší třtiny,
a jistota, pozdrav nášlapné miny.

Nejsi si stoprocentně jistý,
ale tak trochu doufáš,
že našel si tu,
co přetaví tvé snění,
ve sladkobolnou věčnost,
když tahá sny na doby denní.

Nebo ona našla tebe?
Nikdo nepoví,
...zvlášť nebe.

 

LXVI.

Kde řeka odloučení pramení,
kde potok nostalgie crčí,
tam na zeleném kameni,
s malou jizvou v rameni,
sedí muž s vizáží vlčí.

S pěnou u huby ho vyhnali,
ti kterým osud přeje,
a ostatním se vylhali,
to u srdce je hřeje.

Chvástají se bezbožně,
že vypudili psance,
a vypadají nemožně,
jak opilec u tance.

Jak poplivaná matrona,
co změnila se v štětku,
jak vystřelená patrona,
jenž prorazila lebku.

Jak letka černých krkavců,
se zobákem vždycky trochu výše,
samozvaní vládcové,
samozvané říše.

LXVII.

Dynamickým tempem,
ženeme se kupředu.
Diagnóza: přetrhané šlachy,
zalepené oči pískem,
reklamních kouzel.
Drží nás při životě,
pumpují do nás,
toxickou energii vylhaných:
sloganů, obrazů, odrazů,
ejich povrchních přání a tužeb.
Zlatá éra vymývání mozků,
plnění žaludků balastem doby,
moře primitivních tiskovin,
seriálů, hudebních produkcí,
a lid v tom moři plave a tone,
bez kyslíku vlastního myšlení,
utlumeni čaroději,
a mágy manipulace. 

Noční odysea

Stesk večerních ulic,
čerň asfaltu a dehtů,
lesk malovaných nehtů,
smích bouřlivé mladosti,
na dosti místech spícího města.

Podniky, noční neonové oázy,
do nichž vpadneš,
jak květ do vázy,
provází každý tvůj lichý krok.
Cvok s očima,
co přípomínaj špendlíkový hlavičky,
obsazené lavičky,
plné toužebných dotyků,
přerývaných vzdechů,
nadšených očekávání.

Forbesy kakofonicky kvílí,
když s pílí na nich,
některý i prst si láme,
aby pak trousil své povadlé tělo,
k oltáři trpělivých světic.
Snad aspoň roztáhnou ruce.

Stesk večerních ulic,
nad pomíjivou hradbou přání,
která vhání do očí slzy.
Je pozdě i brzy.

Den rozkvétá v pomněnkové modři,
z noci je trpaslík a obři,
zalezli do svých doupat.
Najíst se, koupat
a doufat, že večer, smůlu zahubí.

 

LXIII.

Ženy to jsou polobozi,
ruce, nohy, zadek, kozy.
Můj povrchní a momentální,
pohled z nádražní kavárny.
Možná, že jsem sexistický prase,
zamotán v lase jejich pohledů.
Možná, že jsem jen odrazem,
každé mužské duše,
akorát někdo tam má nános,
pokrytectví/studů,
přeci všichni jsme jen,
otroci svých pudů. 

LXIV.

To je ta česká povaha,
navláknou si masku svině,
cucat bonbóny a křičet v kině,
dokud nedostanem, to co chceme.
Když to dostanem, jsme ještě horší,
pomlouváme v skrytu olší,
a malujeme vlastní stesky,
z grotesky do grotesky.
V skrytu olší, lip i buků,
vělkoměstských hluků,
řadách poloslepých pluků,
odmítnem potrhanou ruku. 

5:07

Když čas se opře do páté,
to slunce mžourá zraky,
zříš postavičky naváté,
jdou ke dnu jako vraky.
A ti co nechcou chlastu do žíly,
se motaj ještě více,
jsou mrtvoly co ožili,
kus zapálené svíce.
Život už je takový,
spíš hořký nežli sladký,
a jednomu to napoví,
že přešíleně vratký. 

LX.

Na žulovém podstavci,
je socha jedná dámy,
je vytesaná do tvarů,
které oku ladí,
zkouším se přiblížit,
propadnu do jámy,
do jámy bezedné,
do jámy hadí,

Víš tak nějak si připadám,
když přibližím se k tobě,
koktejly emocí,
jsou kyselinou solnou,
zřejmě jsme zakotvili,
každý v jiný době,
proto tak těžko hledáš,
aspoň chvilku volnou.

LXI.

Zbyla jenom mlha,
mlha nad zelenou celtou,
hrnek s chladnou meltou,
a cesty, které deltou,
míří do neznáma.

Řeky zážitků,
zaplavují naše smysly,
Odry, Labe, Amazonky, Visly,
a výrazy jak zkyslý,
tak sladký,
a postoje jak rovný,
tak vratký,
nesmělý, smělý,
poloviční, celý,
ale nějaký.

Myšlenky,
barevná křídla tropických motýlů,
svých pohybem rozechvívají,
rezervoár veškerého vědomí,
ať jsme si toho vědomy,
ať se nám věřit nechce,
neztratí se lehce díky tomu,
že vše je jenom přechod,
"Z domů k domů". 

LXII.

Přástevník si hoví,
na mé bundě z uměliny,
co mi asi poví,
co bude naše první téma.

Nesmělý a ztuhlý,
jako hnědé uhlí,
nic mi nepoví,
zchvátila ho tréma.

 

(C) Rene Planka 2011-2018