logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2016 (3/13)  97-146

ZPĚT

 

CLVIII.

Dva metry čtvereční,
nehybní, neteční,
živí a skuteční,
krmíme noc,
hladem ze dne,
než nás rozbřesk,
do života zvedne,
než v nás kousek včera,
zmalátní a zšedne. 

CLIX.

Na kamenném molu,
míchám mrholení,
se slaným vánkem,
má chůze,
je jen dalším článkem,
řetězce návratů do moře,
do podstaty,
do čistých pěnových sinusoid,
vlny zvolna oddechují v odlivu,
seřazení korzáři dávnověku,
oděni v safír skvoucí, do obleku,
v útočných liniích,
harakiri rozpouštění,
kolikrát mrkne,
stříbrné oko majáku?
kolikrát ještě vydechnu,
než rozpustím se také,
jako popel spáleného tabáku,
pána, co si odklepává cigaretu,
tam na konci mola, kam přicházím. 

 

CLV.

Být prefekty s defekty,
ve vlastní provincii,
mít hodnou ženu,
až jednou pro minci ji,
srdce rozklovat,
co zlatem ověšený datel,
za almužnu,
za řev šlapek, za pakatel,
kravata vlhne po koňaku,
oči solí cestu, kupé vlaku,
odváží ti nedoceněnou,
oceněnou,
oženil ses s jinou měnou,
bouchá šampaňské,
boří hodnoty,
prchá iluze,
zbude hovno, ty,
nad tím vším, jak široký,
tak dlouhý,
přeplněný kyselinou,
omamnými jedy, louhy,
rozežírán zjevně,
kvalitně,
a hlavně dojemně a levně.

CLVI.

Vtíravý mráz,
mi hněte ústa do šklebu,
jdu do modré,
a není teplých barev škála,
doutná si knot,
obklopen voskem, ve žlebu,
nevím proč ses mě,
tak neskutečně bála.

Snad si měla dobrý důvod,
důvod,
co zůstal zcela zatajen,
na jazyku konec,
dřív než úvod,
místo sladké,
skelná vata jen.

Jsi stejně chladná,
jak ty mrazy,
tvým dechem,
je jen uragánů facka,
není víc místa,
místa na dotazy,
co se dalo,
život neskutečně zpackal.

CLVII.

Den deštěm rozmazaný,
z rozmaru nebes,
jedni křičí pojď ven
druzí zas nelez,

kde jsou ještě meze,
kdy člověk, který nevyleze,
zvolna usychá,
a kdy smělost vůči vláze,
zavře dveře další zkáze,
nikdo neví.

CLII.

Jen ta energie lehla popelem,
sypké částečky naskládaných snímků,
drolím dlaněmi minulosti,
vypulírované bary, hospody, kluby,
se koupou v pivu,
rozžhavené žárovky září,
z nových zážitků,
a já... se v klidu zhasínám,
přehlcen tolika výjevy,
že by je ani Hieronymus Bosch,
do plátna nenarval,
jak se krotí chaos?
spánek prý cvaká ostřím nůžek,
občas něco vystřihne,
odhodí z nástěnky dočasné paměti,
doplní energii,
a já... obklopen tím vším,
znovu pohlcený,
hořím na sto způsobů,
tisíci plameny,
stovky milionů vteřin,
za sebou.

CLIII.

Staromodni poezie,
si dnes jiz vubec neuzije,
sebrali ji carky, hacky,
tech par skromnych daktylu a jambu,
po zabave chtive pracky,
snad, aby nedelala hanbu,
vzdyt neni barevna, ani se nehybe,
volny cas nesplachne,
s takovou razanci,
tak si vers nahy de,
nevoni, nepachne,
a lid prazdno v lebce,
ne, v kynutem mazanci.

CLIV.

Nechali jsme dobrodružství,
umřít v hladomorně,
zatímco nám lenost zlehka,¨
poskakuje v torně,
jsme slepice na snášce,
kterou živí světla monitorů,
stabilita židle,
za vratkost rozbouřených vorů,
utekla nám přirozenost,
do nateklého otomanu,
vůně kaskádových bystřin pryč,
a napuštěnou vanu,
kterou vypaříme,
posledních zbytek sil,
hlavně, aby život tolik neděsil,
aby se nevymykal šabloně,
náš zmar je strom,
a my jsme plody jabloně,
ve stínu stromovém,
si hovící.

CXLIX.

Letím, proudy času,
nádechy sladkých okamžiků,
počítají mé kilometry
Jsem okřídlený letec,
tak zemí sblížení,
jak jen mi dovolí,
Jsem světlo všech barev,
mávám uhlem peří,
do prostoru bez hranic,
bez čas, bez mezí,
volností,
spoután.

CL.

Vášně procitají nocí,
touha vyvěrá do odlitků,
horkých, napjatých tváří,
lidské tělo,
to hostina o bezpočtu chodů,
do citového protnutí,
dvou tak odlišných bodů,
zbývá málo i hodně,
budeme se vznášet,
nebo se odplazíme po dně?
Adonis nakračuje k létu,
s Afroditou na prsou.

CLI.

Ke snídani strach,
bát se co den přinese,
návalem rozespalé apatie,
na svačinu strach,
mžourat po odlescích hodinek,
navlečený do přetvářky,
na štíru s perspektivou,
na oběd strach,
prosolený dezert zbytku směny,
zažloutlé prsty, stébla slámy,
na večeři strach,
resumé odevzdaného povzdechu,
odmykání okovů,
sípající post-vitality,
a noc, dočasná katarze,
vyhladovění,
příprava na další chody.

CXLVI.

Klín zaklíněný v srdci klína,
špunt, co plave lahví vína,
rozněžnělá slečna Mína,
od mouky a rachot mlýna,
hrou, milostnou kulisou,
kvůli tobě můry jsou,
muži,
chtíčem do okenic vábeni,
a naráží, a naráží,
mladé tělo prosvícené,
promazaný kočár v garáži,
motor,
který zvládne ještě hodně práce,
kapky potu tečou,
po kaskádách záhybů,
jsou olejem, jen tak cenné,
jako jahodové kousnutí do rtu.

CXLVII.

Za posledním rohem zmizela,
a já si dal pěstí,
odměna za pasivitu,
jackpot, vakuum v hlavě,
zaprášený chodník na tapetě,
mého aktuálního výhledu,
sežerou jí,
některé vchodové dveře,
zatímco má čelist,
bude cvakat o asfalt,
a vybírat štěrk,
z mezizubních prostor,
tvrdá sousta pro slabá zaváhání,
chutnají po ničem,
není divu.

CXLVIII.

Po prvním máji,
zas mlhy se vrací
kdo ztratil lásku,
teď i sebe si ztrácí,
kontrastem vybledlý,
chlad hlavu ukládá,
ve spáry dlaní,
přísliby s čápem,
si odnesly dálavy,
kmeny stromů,
jsou vyhořelé zápalky,
obalené vatou,
když slunce odloží šaty,
a obuv a starosti.

Najdeš jiného sebe,
až myšlenky rozložíš,
do vůně květnových večerů.

CXLIII.

Za oknem kuchyně,
zrak upírám k nafouklému měsíci,
a vedle mě moucha,
zlostně syčí, prská,
odchytla ji mucholapka,
zakydává tu nebohou lepidlem,
snad nohy nebo křídla,
blbý vykládat ji o kráse úplňku,
na jejím místě bych nejednal jinak,
snad jen syčení bych vyměnil,
za frontu nadávek,
gradujících do apatie,
k tomu bych si odplivl na linku,
jen ať po mě uklidí,
přízemní grázlové,
s šedým ksichtem v reflexi,
toho kulatého něco,
co mě ale vůbec, vůbec nebere. 

CXLIV.

Činy,
jsou zestárlé pohledy svatých,
zásady,
zlámané sirky z chodníků pasáží,
které nám do tváře,
nahlédnout dají,
pravdou,
se odpady na skládce zaváží,
oči,
ty bezbarvou starostí hrají,
žehrají u vitráží,
chladných a zlatých. 

CXLV.

Jsme určeni k sebedestrukci,
rozbušky pocitů,
kolují pod střechou,
pokroucených vlasů,
naše kosti jsou duté,
vyplněné střelným prachem,
doutnák trčí z úst,
podobný splachovadlu záchoda,
všichni naskládaní,
jeden vedle druhého,
stačí jen škrtnout,
cesty malého,
velkého lidského koloběhu,
miliardy náloží. 

CXL.

Za ptačího zpěvu,
za sněmu,
pokoj lesa,
směnou za stěnu,
a vzduch,
co ztěžkl tíhou soumraku,

někdo přines vagón hvězd,
žár od vlaku,
někdo v dálce vypnul topení,
ruch vzdušného bazaru,
ten netiší,
vše je jaksi jiné,
nic se neliší,
vše je jaksi stejné,
pásy staletí.

CXLI.

V bílém světle chladného mramoru,
plachý pohled v bílých stěnách,
konzumuje strach,
potažený bílou fólií,
bílá je nic a nic nás děsí,
nemůžeme to pojmenovat,
nemůžeme to uchopit,
mlha před námi, mlha v nás,
vybělené kostry,
vysmáté v jednolitém výrazu,
vystupují do jasných tvarů,
rudých dějin,
které pomalu ztrácí barvu a bělají,
všechna špína očištěna,
všechny hříchy plují v mléku,
krásnou bílou plachetnicí. 

CXLII.

Na pokrouceném parapetu,
slova k slovům rytmem pletu,
jediné co brání vzletu:
1) mozek směněn za maketu,
2) snaha vztáhla ruku k vetu,
3) pozornost chycená v netu,
kde tu hledat nápad, kde tu,
inspiraci rozdávaj? 

CXXXVII.

Miluju klid,
víc než plný břicho,
v klidu si hladovět,
a slastně vrčet,
na kolotoči vlastních myšlenek,

lezu do něj každou chvilku,
i když vím, že mi z těch rotací,
tancuje žaludek a zvedá se,
jak nohy kankánových tanečnic,

Prima podívaná pro nezúčastněné,
dost dobře si vybavím,
ten výraz pána s knírem,
který odepíná řetěz u vstupu,
a natahuje ruku pro pár drobáků,
všechno má svou cenu,
i vlastní myšlenky.

CXXXVIII.

Po celé krásné Hané,
vzpomínky roztahané,
mít,
a děkovat paměti,
že z ní rozpálený drak,
osobních okamžiků,
prozatím,
neulít. 

CXXXIX.

Pozoruju zelené hady,
dva páry zasklených plazů,
mají černé pásky po těle,
neustále mění polohy,
smršťují se, roztahují,
dost často sami sebe kopírují,
krmím je elektřinou,
jsou velice předvídatelní,
ale přesto neodolatelně lákaví,
žijí v mých digitálních hodinách. 

CXXXIV.

Nikdy nepodceňuj ženy,
jsou po zuby ozbrojené,
vždy připravené řezáky,
jazyk je žiletka,
měří nás na háky,
na které nás pověsí,
cukej se, cukej,
ocel jde hluboko,
za šklebu soucitu,
ale jen na oko.

CXXXV.

Za deště,
nasáklá houba země,
žije z laskavosti,
pošmourných nebeských polštářů,
vyždímat, vysušit,
ať má Ten nad námi,
kam složit hlavu.

Ptáci oblékli kabáty,
z prachového peří,
v záchvěvu štěstí,
štěbetají, naslouchám,
slyším parapety,
rmítka, zídky, střechy,
popraskané větve listnáčů,
jen ten skeptik člověk,
znovu bručí,
oázou zatepleného,
cihlového mikrosvěta.

Po dešti,
kraj s vyčištěnou hlavou,
zbaven nánosu nepořádku,
vyplaveného,
v oceány universa,
okřívá,
jen ten skeptik člověk,
znovu bručí,
Apollón ho totiž nutí,
mhouřit zrak.

CXXXVI.

Ó milý barde,
krvavých par jde,
z tvých retů vřava,

píseň sladíš rmutem,
prach citery v žlutém,
poblouzněná hlava,

V stínu hlohovém,
v tichu hrobovém,
spíláš marnosti,

v dálce zabělá,
touha zbabělá,
kříž, pláč z farnosti.

 

CXXXI.

Jedenáctá odbila,
a můj jediný bod Billa,
už dávno vrata na petlici,
játra tvrdí posměšně,
že je čas hrát si na opici,
láhve v rohu,
chřadnou prázdnotou.

CXXXII.

Nikdo nic netvoří,
jen zrůdy a netvoři,
ve stokách,
zas další drobotu,
pára jde z chobotu,
kusadla ve stisku,
vyžíraj ze stěn sliz,
jako ten pes misku. 

CXXXIII.

Co je život,
než jen sbírka otazníků,
která provází nás,
cestou k víku,
kde odřežou nám pupeční šňůru,
pojítko se světem,
hurá na záhrobní túru,
milí, drazí, neb je ten,
okamžik zapsaný ve zrodu,
ve světle početí,
kdy nic se neděje,
pak náhle,
srdce tluče ti,
a jde se znovu. 

CXXVIII.

Zvonek necinká,
pokojem se plouží silueta,
cínová klika nutí přemýšlet,
proč zámek dnes zamčený je,
a kolik sklíčenosti udrží.

Šrapnel štěrkovýho kamínku,
buší v okenice,
dost marný způsob,
sahat po panice,
kde klidu potřeba.

Na nebe sedá prach večera,
prosycený smogem dopravní špičky,
sněží z cukrem naplněné,
nakloněné božské lžičky.

Čekám, tvé okno je noci maják,
já bludná barka,
solí moře rozežraná,
ženich prázdných nadějí,
a ty za samotu vdaná,
zmatkem opilá. 

CXXIX.

Dnes není luny,
to jen režná nit,
aurou prodchnutá,
trčí z nebes,
hladový kosmický červ,
strnulý v úsměvu,
jedny ústa,
pro miliony hvězdných očí,
bodyguardy klidného spánku. 

CXXX.

Mou drogou?
Omamná vůně,
rozkvetlých luk,
Zvonek, Vratič,
Heřmánek, Rmen,
kolotoč pocitů,
barev a jmen,
pod křídly káňat,
pod voláním sluk. 

CXXV.

Jsme sami sobě katem,
hry života,
vždy rozehrát si matem,
a s naivním podivením,
kroutit hlavou nad prohrou,
jsme sami sobě drábem,
malým zakrnělým švábem,
trpěnou rozloženou,
na představách druhých,
hlava kutálí se v koutě,
jako znetvořená,
diabolka z poutě,
první výstřel padne,
s mírou zažraného strachu,
jsme sami sobě nebezpečím,
mícháme si vlastní nebe s něčím,
na stropě domovu,
krabičky od zápalek,
škrtnout rovná se,
nachystat si špalek,
poslouchat,
jak ostří ostří,
siluetu krku šerem,
a vyčkávat, a vyčkávat,
přeci se nezvednem,
a neseberem.

CXXVI.

Vídám ho vždycky z jara,
jediný krotitel,
probouzejícího života,
tajemně sladké praskání ledu,
láme zimu v pase,
bublání potůčků,
vře podchlazenou touhou,
slunce vás líbá,
zdraví, konejší,
pomalý dech,
je modlitba všeho živého,
rostliny vstávají,
a boří sněhové krypty,
větřík jimi zachvívá,
vstávejte,
je třeba připravit,
zádušní mši zimě,
má už na mále,
prsty rampouchů,
jí krvácí po kapkách,
tělo má vyhublé,
průsvitné, špinavé,
radujte se,
život svůj vám předává,
krmí vás svou bolestí,
s pokorou berte,
zmatek dlouhého spánku,
víří kořeny rostlin,
kmeny stromů, pásy travin,
nikdo netuší, jak velkou daň,
musí platit ti před námi,
smrt krmí život, radujte se,
velký to kar, nespočet hodovníků,
prolévají zlato hrdlem,
zdobí je šperky,
diamantových vodních krůpějí,
šeptají štěstím, neznajíce jazyků,
a nad nimi On,
zdrženlivý, laskavý, vše milující,
jaký to vzor.

CXXVII.

Jedu na kole a přemýšlím,
kdy mě asi auto ťukne,
něco vydržíš, jsi kluk ne?
taky jsem si myslel,
než řev škodovky,
zalil asfalt litry vodovky,
té mé rubínové,
těžká abstrakce,
po ní atrakce,
pro kolemjdoucí čumily,
jen to vstupné nikdo nezaplatí,
a pohled divně unylý,
zkameněl mi v rysech,
jak čerň tuše v tvých dopisech,
konec cesty,
u mysu,
Dobré beznaděje.

CXXII.

Posledních 10 vteřin,
relativní chvilka,
nádech,
v rozechvění očekávání,
mrknutí,
jeden rychlý snímek,
výdech,
odevzdat vypůjčené,
úsměv,
otisk harmonie,
mrknutí,
druhý rychlý snímek,
pohled v dálky,
tvary a barvy paměti,
uzávěrka očí,
vesmír promítá,
své nekonečno,
něžný pád těla na zem,
splynutí. 

CXXIII.


Střepy flašky od vína,
leží v blátě večera,
chrapot unaveného rádia,
a ukolébavka utlumených výčitek,
ústa jsou suchá,
popraskaná, nehybná,
oči těkají,
morseovkou do ztracena,
kóma vyřčeného,
smrt nevyřčeného,
bušení srdcí aktuálního,
dva nazí a zmatení,
misionáři vedle sebe,
dvě rovnoběžky ocejchované,
černou mašlí na krku. 

CXXIV.

Zase ty sladké dialogy,
ožraleckého slangu,
plné citoslovcí ze zvířecí říše,
takový návrat ke kořenům,
podobný uschlým větvím,
padajícím střemhlav k zemi,
ethanolová poetika,
rozpadlých nočních hodin,
které z nás vylezly,
jícnem v protisměru,
magnet pro naše zrezivělé mozky,
táhne, táhne a vábí,
vábí a nepustí. 

CXIX.

Vítr, desperát,
sestřeluje z hlavy čapky,
věčný strůjce posměchu,
dotírající casanova,
slídící po náklonnosti,
milenek lůna přírody,
éterický jezdec,
osedlaná neukázněnost,
děti spílají,
ale copak je hodno plísnit někoho,
koho ani za cíp kabátu nechytí,
jsi nespokojený umělec,
neustále přetavuješ formy,
popraskané dřevité,
lopatky mlýnů,
skládají nekonečné linky melodií,
milenci se tisknou k sobě,
pod tvou rukou, city chladnou,
mrznou, padají,
tříští touhy v safírové střepy,
ach ty nepokojný přisluhovači,
nepoddajný troufalý živle,
unášíš vyhaslé myšlenky,
i mrtvé odvahy,
snad jednou,
aspoň trochu,
porozumím,
oběma tvářím. 

CXX.

Na svatého Valentýna,
daruješ mi hebkost klína,
já tobě pevné sevření,
divoké vzezření,
plus trochu žádaného hluku,
nikdy jsem nebyl členem,
žádných mainstreamových pluků,
květiny nechám zvířatům,
čokoládu dětem,
a sladkobolné filmy,
osamělým ženám,
napříč světem. 

CXXI.

Obklopen figuríny,
narážím do skla a rvu se,
padají na mě,
svou nelidskou vahou a hloupostí,
lidé, nelidé, nedostatek kyslíku,
vlnění průhledných desek,
posazených v kovové konstrukci,
ticho mi cosi šeptá, neslyším,
pohledy se vrací jako bumerang,
ze všech stran, směrů,
skulin, koutů,
čelo se lepí do skla,
neotevřu oči, neodkryji uši,
přichází stín, zachránce,
sekyrou tříští bariéru,
drolí se na jemný písek,
figuríny umírají se záseky,
v hrudi a hlavě,
úleva krvácí ke spokojenosti,
utíkám pryč, mince cinkají o zem,
ať jimi zacpou chřtán druhým,
volím volnost dnešních zítřků,
nechte mě. 

CXVI.

Nemáme čas!
To čas má nás a tahá s námi,
jako vzteklý pasák děvkou.
Týden jsme se nalévali kořalou,
Já, Dylan Thomas, Jack Kerouac,
James Joyce, Charles Bukowski,
bylo nás spoustu,
hlemýždím tempem nás překračoval,
měsíc se sluncem,
ručičkami hodin,
jsme si míchali koktejly,
konzumovat krásu je příjemné,
ne jí jenom obdivovat,
sylogismus propojuje smysly,
do řetězce nedatovaných okamžiků,
sedíme na taburetech z cukru,
ze stropních trámů prší líh,
nemáme čas a ani ho nepotřebujeme,
ať si ho užijí druzí,
lpět na něm,
se zdá být oblíbenou kratochvílí,
né však naší,
na to nemáme čas. 

CXVII.

Plíživá myška,
se skvrnou v kožíšku,
v kabátku z perleti,
prochází domem,
věžáky novin,
pozornost poutají,
intelekt nasytí,
tištěným slovem,

Zažloutlá horda,
dní v papír sražených,
labyrint inkoustu,
v proměnách dějin,
když už jsem nakous tu,
příhodu hlodavčí,
musím říct též,
že nic jiného nejím!

Zavřít ji do pasti,
rozevřít propasti,
proměnit život,
do podoby loutky?
Ne ani náhodou,
sejdem se nad ránem,
za žáru svíčky,
u pana Peroutky. 

CXVIII.

Trochu mě mrzí,
když vidím,
v kalu kaluží,
válet se,
odhozené sny druhých,
potrhané, promáčené,
nenaplněné,
znetvořené davem,
anonymních podrážek,
umírají mladé,
v tichosti i v ruchu,
nestojí nám ani,
za smyšlený epitaf,
chtěl jsem ale...,
zemřou dřív,
než se opravdu narodí,
hledaly štěstí v nás,
nebo jsme my,
hledali štěstí v nich?
jako fénix vstanou z popela,
proto,
aby znovu a znovu umíraly,
koloběh,
okusování lidské individuality,
pády, vystřízlivění,
slepé uličky,
ztráty,
a nálezy. 

CXIII.

Ulice prořezává kvílení,
policejních majáků,
kužely světel krmí,
modro šedivé promrzlé chodníky,
z dálky jim mávají,
brunátné semafory,
pedantsky nutící k rozkazu,
brzdy netouží po útlaku,
muži netouží po překážkách,
na potrhaná těla kanou,
kusy skelných krůpějí,
pod nimiž se meandry,
krevních řečišť hromadí do jezer,
končí dnešní scéna,
život hlásí mimo provoz,
a my dostáváme černý oblek,
tak krásně na míru,
že z toho umíráme štěstím. 

CXIV. 

Hledala si sebe,
a našla druhé / oni tebe
šlapou po tvých představách,
/ kdykoliv
odlupují slupky snů,
krmí tě / rádi
lacině sytou stravou,
za branami víček,
si tak bezbranně křehká
/ jsou z papíru
přestat myslet je,
rozsudek smrti,
ducha / nechceš
víš kolik krásy,
leží pod povrchem?
/ nesmíš vědět

Hledala si sebe
a našla druhy
/ hoří lačnou touhou
chtějí víc než tvé tělo
/ jen nejvíc
směješ se s nimi,
ale uvnitř pláčeš
/ trhají tvé kořeny
je tak snadné dát vale bytí
/ nalháváš si
když každý kdo tě objímá
/ nehřeje i nechladí
drží v dlaních,
rezavou dýku
/ stačí ostří špičky

Stále se hledáš
/ už ne tolik
strach paralyzuje skutky
/ vítr brousí srdce z kamene
maluješ jen jednou barvou
/ předhazují paletu šedivé
hledíš při tom,
do rámu ušlapané cesty / smutný pohled
právě si dosnídala,
svůj oblíbený koktejl,
zábavní břečky / hlavně hodně cukrů
nebudu překvapený,
když za několik minut / čas prchá
budeš zmírat hlady,
jsi jejich a ne svá / kdy
právě teď a tady.

CXV.

Zase se přikrýt,
čerstvě pokosenou trávou,
za hřmotu letních bouřek,
svěžích basů,
se sluncem (má paprsky místo vlasů),
hraji prší,
a když zjistí, že jsem vyhrál,
umyje mě,
to abych špínu nicotných splínů,
nechal vyhladovět,
a znovu seznal odkud přicházím,
Vůně květeny je omamnou drogou,
hvězdná noc,
mistrovským plátnem šerosvitu,
střeží mě šik starých smrků,
strážců lesa,
uklidňuje zurčení bystřiny,
kterou plní slzy štěstí lesních víl,
protkané stříbrem z hlubin země,
Údolí povznáší nad vrcholky hor,
klid je víc než,
být bičován nezkrotnými živly,
oči mi sklouzly do kolébky z kapradin,
ústa se letmo dotýkají vodní hladiny,
uši jsou přitisknuté ke skále,
nos nasává hromádky jehličí,
život je víc než být naživu,
zase se přikrýt,
čerstvě pokosenou trávou,
nic víc. 

CX.

Chci roky nechat plynout,
dozrát,
na notové lince,
a víc jak křísit slova mrtvá,
sbírat padlé mince,
radši múzami být obletován,
o vodě a suchém chlebu,
nechválen i nelitován,
po potěchu, pro potřebu,
svou,
jiné hvězdy dohasnou,
a zetlí,
červy nebytí bod světlý,
tráví na etapy,
po činu opláchnout své tlapy,
to smyslem?

Bál bych se být takový,
zavřít rozum do společné skříně,
tělo do hodovní síně,
a když konverzovat,
tak jen s šablonou, líně,
s opatrností krotitele plazů,
s hubou plnou kazů,
jejíž úsměv nehřeje neb mrazí,
rozpárali jste své nitro, vrazi!

Nechci vás a nehledám,
to spíš šanci jehle dám,
i kdybych hledat měl ji,
v stohu sena,
nejmenší je pro mě cena,
nejmenší je pro mě cena. 

CXI.

Paprsek obloukové lampy,
protíná prázdné parkoviště,
rozsypané pomeranče na podnosu,
studivých děšťových kamikadze,
příroda bičuje své děti,
v náznaku pohrdání,
a vůně vyhořelé svíčky,
teskný věštec,
pláče za ní.
Žehrat nad prohraném duelu,
uvědomění s lhostejností,
čekat na břehu bystřiny,
již nikdo jiný nepřemostí,
ignorovat odplavené city,
to chtít?
S tím probouzet se ze sna?
Těžko je mi, bídní plavci. 

CXII.

Kdo dřív uhne pohledem,
popel doutná pod ledem,
vzdávám hold tvé odvaze,
milá, živá, delta, niva
jsi ctností pana Brauna,
a já neřest, s maskou klauna,
nadmíru mírumilovná,
v divokém víru mi rovná,
vítr stránky do změtí,
jsem trhan, všeho dost, je ti,
krásně? Budem báječní?
I když pro nás z ráje ční,
jen transparenty,
Z kontextu:
"Vaše doživotní renty
vybrat v hlubinách,
táhněte k čertu! 

(C) R. Planka 2011-2016