logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2016 (4/13) 147-196

ZPĚT

 

CCVIII.

Ty i křída je bílá,
výdaje hlídá,
bída je sbírá,
opuštěné čárky,
kdo vás vyplatí,
kdo vás vyplatí,

žluť ochablé pleti,
buď plevelem k pletí,
jak asi je ti,
když tě k zemi,
z židle vyvrátí,
z židle vyvrátí,

kal bezmezné rány,
plál bez, zrezlé blány,
bubny si hráli,
pochod mrtvých,
duši vymlátí,
duši vymlátí,

ničeho k lití,
sytí tě chytí,
silou termití,
vyšel si z formy,
smůla netratí,
smůla netratí. 

CCIX.

Jakmile vzdychá,
je ta nejnižší lichá,
svíce obalená mramorem,
mramor obalený vápnem,
budu tě hladit,
navzdory tomu,
faktu,
i my si párkrát šlápnem,
vedle trasy,
z kterého jsi lomu?
pak tu,
divokost osedláme,
pokud možno asi,
co se láme,
nemusí nutně hynout. 

 

CCV.

Co všechno spolkla tma?
I ty máš na kahánku,
a jestli procitneš,
tak díky oddanosti spánku,
k bdění,
pustím ráno střemhlav do prohlubní,
původního znění,
a ty si klidně vzteky rudni,
nedočkavý,
víc padlých časů sešlo,
kradmé zmrtvýchvstání slaví,
prý ještě není.

V lahvi živo

Čekám na příboj,
tekutých bratří roj,
včel ethanolonosných,

číše výše!
nechť se zalykáme,
ať je to jak je to,
slavit máme,
ať je to jak je to
vodu nesnídáme,
tohle nesmí dámě,
do spárů,
tak nám pingle,
nos pár,
u nás žízeň věčně klepe.

Mademoiselle

Kloním se k vašim vadám,
ptačí pařát vás tak zdobí,
a nos dvě znetvořené skoby,
omámený padám,

Znáte Degase?
rád by zachytil,
vaše taneční kreace,
říká tomu "kreaturní legrace",
vaše šupiny,
jsou na omak tak drsné,
určitě si na vás,
velice rád smlsne,
žádný epigon, jen originál.

 

CCII.

Spalující noc,
je první, druhá,
sklenicí se plaví,
nemorální vzpruha,
máš tělo k roztrhání,

sežeru tě v předkrmu,
i v hlavním chodu,
dotlačím tě,
k nejbližšímu brodu,
milostného tání,

srpem měsíce,
párám přebytečnou látku,
otupen vůní,
sladkých okvětních plátků,
tvé tělo,
témbr lávových rtů,
a nugátových vlasů.

Každé dveře, které se otevřou,
vedou do větší prázdnoty

Žil ve vesmíru emocí,
a přeci úsměv koupal v nedostatku,
byl dokonale nad věcí,
že ani nepoznal svou matku,
otevíral z pudového nutkání,
a nezamykal,
navenek vítězil a uvnitř těžce pykal,
stavěl leporelo nad knihu,
a barvu nad otázku,
vařil srdce na lihu,
a svoji slavnou chásku,
krmil lichotkami,
ach ty uslintané tlamy,
strůjce slepých morových stezek,
těžkopádný mezek,
byl to co v sobě nechcem vidět,
to jediné co chceme nezávidět,
byl člověk. 

Koule ve svěráku

Au revoir! opeřený ptáku,
máš koule ve svěráku,
a svědomí podušený,
v rajským protlaku,
růžolícího zaklíněného obličeje,
jsi škodná sevřená lisem klína,
masožravkou,
chlouba v koutě teskně líná,
poučenie nad
rozprávkou. 

Jehova

Jeho,
vařečka, vaporizér, vakuová pumpa,
validní psí známka, varná konvice,
varhanní etudy, vajgly, vana,
vanuatská známka, vaječný likér,
va...

CC.

Ve vánočním čase,
klid a pochopení,
lásku sytit, štěstí šatit,
cit nezahodit, nevyplatit,
nebát se dát něhu, tma se,
projasnila hvězdným třpytem,
nechť i vy záříte do okolí,
a z poháru krásných chvil,
ať není nikdo, kdo se nenapil,
ať hodně přetéká a pění.

CCI.

Když zem promáčena vodou,
kráčím po leknínu?
Bořím se do deště,
nebo do nebeských splínů?
Do kousků zrcadel,
která se lepí pro naše odrazy,
a tápavá vychýlení,
a sebestředné hloubky,
a stíny k nedohledání.

CXCVI.

Čpí prohnilost těch zvyků,
jež zvou se "Vánocemi",
kde konzum prodá hovno,
fikaností triků,
mámo! mámo ceny,
klesají,
davy nesají,
hltají s hubou rozklíženou,
s tou svojí oslí šedou,
eminencí.

CXCVII.

Nevede tě, nedrží,
smích jizev na zápěstí,
nejasně se zamlží,
bezejmenné meziměstí,
mají stromy jména,
vyškrábaná v kůře?
když se setmí,
je jim stejně jako tobě,
hůře,
obejmutí letmý,
srovnaní,
od lidí uprchlíkem,
potrhaným lýkem.

CXCVIII.

Sedím na hřbetu Pegase,
a přece kotníky v podlaze,
kolébá mě klipr,
severním Pacifikem,
jsem hobo vzdorující odvaze,
cowboy bez koltu,
oči v dekoltu,
zadavatel primárního plánu,
sněhulák bez uhlíků,
svíce, která plá u,
svrchníku,
nasávám vzduch do kostí morku,
se solí v podrážce,
na dlani, horku,
slíbil jsem poslední kapku vody,
mondénní případ do karantény,
směrnice rozstříhaná,
do falešných vloček,
plavec obklopený fény,
ambivalentní matador,
opuštěných koček,
chyba v diktátu,
rozhazovačných,
a nekompromisních Íček,
rysem starostlivý,
snad střežící sýček,
má mnohoúrovňová křižovatka,
je stlaná chaosem,
rozčeřená zdivočelá Svratka,
pramenící za nosem,
okna vyztužená modrým plátem,
snad jediným mým opiátem,
bubnování do keyboardu,
prsty kordů,
vypíchnout kus sebe.

CXCIII.

Našel jsem tě po rytmu dechu,
pod perletí hvězdných loučí,
jedno srdce bije do druhého,
pravé do levého,
levé do pravého,
na sychravém jevišti,
definitivního podzimu.

Dychtíš hladovými ústy,
bys nakrmila vášeň do blouznění,
a splynula vlhká do podušek,
z rosou nalitých listů kontryhelu
jako by svět ležel,
v posledních zrnkách písku,
přesýpacích hodin.

Voláš po mystice, nectíš všednost,
kalíš vody stojatých rybníků,
hledáš to, o čem netušíš,
ve mě průvodce a blázna,
píšu ústy po tvém těle,
a přepisuji příběhy,
pro lačnou šelmu,
za škrábance a prokousnutou kůži.

CXCIV.

Venuše bez závoje,
předzvěst milostného boje,
soustavně dráždí chutě,
stoupám s důsledností rtutě,
v teploměru,
beru i dávám, dávám a deru,
peří z křídel tvého,
andělského pohledu,
jsi přimhouřená víčka zpod ledu,
trochu od třtiny,
a hodně od medu. 

CXCV.

Je nasnadě,
zavřít ducha do krabičky,
žít bez otázek z nitra,
hledat poklad,
za pomoci zlaté lžičky,
s jedním okem v zem,
a druhým zakaleným,
že udrží mne lem,
ač jsem bezdůvodně němým,
za zmuchlaného litra,
překousnu ti krkavici,
povzbuzený řevem opilců,
falešné veni vidi vici,
vždyť rudé skvrny na filcu,
lze lehce vymýt slivovicí,
jsou všichni,
kteří zpití lživou,
ex offo pasovaní notorici. 

CXC.

Černý kocour na černém sofa,
jediná věta, jediná strofa.

CXCI.

Stín ve skle,
barví víno do koňaku,
pot je novou vrstvou laku,
myšlenek křeče,
k uzoufání nudný vleče,
babylonem barových tradic.

Bystří v zapomenutí,
nadmíru ohební a klenutí,
porcují odvah zbytky,
forma klesá, obsah plytký,
a před očima míň než málo,
ze škrabošek šalba, mžitky.
všechno čeho se tak bálo.

CXCII.

Musím, musím, musím,
čím víc musím,
tím víc se dusím,
čím víc kdo musí,
tím víc se mu hnusí,
činy,
které běží ke zlomu,
žezlo mu,
vaz láme,
jablko,
zuby vylomí,
nového člověka,
máme,
jak asi bylo mi?
kdysi, dávno,
když jsem ještě,
chtěl být člověkem,
a nyní,
když si kosti olizuji,
popelavý,
a proud mě mlčky táhne,
plaví. 

CLXXXVII.

Ve snu dívky,
namísto úst, višně přezrálé,
touha na spadnutí,
dálky neznámé,
to neurčito,
které dýchá přerývaně,
kaskáda slunce,
která lehá na ně,
a černé oblázky na mých očích,
dnem pomalu odkrývané,
vracím se zpátky,
do vichru a mrazu rán,
oloupený mezulán,
vyzdvihován, shazován,
mezi světy poutníkem. 

CLXXXVIII.

Tak nám zase vstává revoluce,
slza v slze, ruka v ruce,
zrezivělé klíče v hájích, luzích,
pod fénixovskou deziluzí. 

CLXXXIX.

Když z dlouhé chvíle,
uhoří i jazyk s větou,
vzpomenu si na cit v sklence,
na letitou,
stínohru v níž zítřek nevychládá,
pel do očí se tiše vkrádá,
pel do očí se tiše vkrádá. 

CLXXXIV.

Prosím,
o trochu intelektu,
za zdí odkladiště,
vůle vyhořelé,
padá k zemi,
lidství,
v zaprášeném leptu,
slzami druhů,
leštíme své výdobytky,
My? Třesoucí se želé.

CLXXXV.

Jak se mi pomalu,
hromadí hordy dní,
trouchnivím v obalu,
stále víc morbidní.

Šuplata plny jsou,
dopisů zašedlých,
uchvácen kulisou,
proměny kaše v líh.

Opíjen pustinou,
prašného bezčasí,
že mě již dnes svinou,
že mě nic nespasí.

katafalk staven jest,
v kapli se rozsvěcí,
jen osud ten jaksi
nemá se do věcí.

CLXXXVI.

Chatrný most přes iluze,
utápí se v lesklé duze,
pilíře,
jsou zmrzlé nohy v kolenou.

Kampak kráčíš krásko,
připravená na skok,
utíkám bych,
přeťal volbu zvolenou.

Čelisti hlubin,
spolkly rubín,
krvácí ústa má,
vyhaslý, tupý.

Chlad bloků kamene,
nad vlnami plamene,
schoulený v mrákotách
a bolest se kupí.

Bolest rdousí,
bolest je náručí,
ta se mnou zůstane,
osud to zaručí. 

CLXXXI.

Být v dnešním světě poetou,
toť hrát si na mumii stoletou,
čas od času, převázat si fáče,
lisovat a extrahovat z planety,
ne nepodobné roztočené káče,
plody slovotvorby.

CLXXXII.

Past na medvědy,
pro člověčí druhy,
ras plane jedy,
kropí jimi luhy.

Den v antonymu,
krade z barev sytost,
zakrvácím zimu,
výkřik, tuha i kost.

CLXXXIII.

Jsi topazem,
když propletená spánkem,
nehybná, horká, roztomilá,
panenka z vosku,
Matricaria chamomilla,
aurou opojení,
zahalená. 

Chrámy kontrastů

Tam kde regály jsou přeplněné,
přeplněné, nadbytečné,
hoří zhaslé oči věčné,
pouští dusné prázdnoty.

Ženy se mění ve zboží
a zboží se vesele množí,
a umírá ve skrumáži cedulek,
jak úsměvy vybledlých bledulek,
udupaných rychlochůzí,
značkového polotovaru,
na cestě z nákupáku do baru.

CLXXIX.

Všechno zlato teče do kanálů,
všechna špína visí na klice,
všechna polámaná žezla králů,
korodují současností k antice. 

CLXXX.

Usměj se, možná je to naposledy,
zítra tě znásilní nemoc,
a porodí tvou smrt,
zítra tě černá ústa hladově zlíbají,
naplivají do očí,
rubášem ošatí. 

CLXXV.

Jdeš a horkem by ses roztavila,
myslíš na mě?
to je věru pocta milá,
voníš k pomatení smyslů,
na vzdálenost statisíců yardů,
vkrádáš se drze pohledem,
do vět roztržitých bardů,
osciluješ dálavami,
stručný popis:
saze, peklo, láva a my.

Co je Blues?

Blues,
je vetchá díra v blůze,
pajdavá a vleklá chůze,
kalich slz, co dárek múze,
úzkosti a smutku fúze,
chmurný azur závěrů,

realita bez okrasy,
obouchané zmrzlé klasy,
louže, kterou kdysi šla si,
vyždímané city masy,
Polocelek záběrů.

Když ráno vstanete

Když ráno vstanete,
nechte včerejšek v peřinách,
on tam bude nerušeně umírat,
aby ho další den mohl,
nový umírající včerejšek,
vystrkat na zem,
a zaujmout jeho místo.

Naše postele jsou hřbitovem,
na kterém se zahřívá,
chřadnoucí minulost,
z jejíž kostí vzkvétá,
jednodenní budoucnost,
která se nají, napije,
posbírá útržky rozhovorů,
zavzdychá, zazoufá
a utíká si hledat prášky,
na věčný spánek.

 

CLXXII.

Nerad bych se otáčel,
pro falešné modly,
jsou sny co šeptaj přetvářkou,
včely které bodly,
probudily zaslepenost,
vychovaly k zlomu,
kde spokojenost nabízí se,
ale není komu.

CLXXIII.

Kromě
Úsměvu
Nonšalantně
demonstruje
Apatii
..tvému pohlaví..
Klasifikována
Úžasem
Netrpělivých
Davů
Amantů
..přeceněný artikl..
Kalypsó
Ursula
Niké
Dalila
Afrodíté
..Amen..

Konec týdne nočního náměstí

Ušlápnuté dlaždice,
se zotavují z útisku,
plochou korzují bandy,
zdivočelých listů,
kašna burácí,
nekonečným proudem vody,
falešná slunce světel,
rozdávají zlaté svršky,
do ticha, sem tam otevřenými okny,
padají televizní rozhovory,
tu štěkne pes,
tu vchází klíč do zámku,
čas mně nejmilejší,
čas mlčenlivého porozumění.

CLXIX.

Ta bolest,
když s maskou nevidomého,
vešel jsem do samoty,
vykrajovat stopy sněhem.

Topení hřálo víc,
chtíč se leskl potem,
cizí kabát přes židli,
jako výplň nudného,
dne konce.

Nehrála si,
hledala, nenašla,
zakopala a odrecitovala,
verdikt s provizorním šklebem,
prostě se to stalo,
a srdce lhalo,
a srdce lhalo,
a srdce lhalo. 

CLXX.

Pán bez kostí a bez páteře,
plazí se jak hadi z keře,
pán bez srdce,
už netluče ti na dveře,
pán slepec tiše polichotí,
než se staneš jeho chotí,
věno?
jenom pádný důvod k nevěře. 

CLXXI.

Jedenáctým patrem,
letí bratr s bratrem,
kolébáni gravitací.

Na hromadě brachů,
v rovech z hlín a prachu,
melodie uvítací,
tříčtvrtečně ševelí.

Jste zlato, bronz i mosaz,
podlaha má nejmilejší.

 

CLXVI.

Hlavy nemají brány otevřeny,
oči výjevy vyhodí do smetí,
pozdravy z papundeklu,
úsměvy celuloidový,
unáhlený koncentrát.

Tíha vzájemností?
polystyrenová deska,
jsem nohama ve stoce,
dláždění,
jsem myšlenkou ve sloce,
včera zítra i dneska,
mimo oběh,
společenského,
vraždění. 

CLXVII.

Supy mám u pusy,
kojoty v kóji,
píšu jim opusy,
o boji s Bóji,

Krve jsou lační,
ne, nejsou krotký,
článek senzační,
a co ty fotky!

 

CLXVIII.

Opět jsem běžel už měsíce,
kameny nepočítaje,
dálka se vysmekla z rukou,
kluzká pestrobarevná rybka,
z šupin mám boty,
z šupin mám oblek a klobouk,
z šupin mám nablýskaný domov,
ctím to nepopsatelno,
sedím na židli,
zatímco jsou všechna okna,
natočená do deště,
koberec pod vodou,
knihy křepčí po zmáčeném hřbetu,
nasáklý kabát poletuje k hlubinám,
dno plné azurovo-purpurových rybek. 

13 zvadlých jisker

Jsme potomci historie,
stojíme na všech mrtvých,
kreslíme si vlastní,
naivní minulosti,
spřádáme své vlažné,
romantické záblesky,
a na zázraky věříme,
jen z čiré nutnosti,
propadáme pasivitou kompromisů,
mžouráme rozbřeskem,
bez naplnění dne,
vedeme křižácké výpravy,
proti hloupé nevíře v sebe,
dáváme více jmen strachu,
než odhodlání,
opečováváme sentiment,
neurčitého šťastného dávnověku,
realizujeme touhy v žaláři hlavy,
a rovnou je na hranicích pálíme,
pohrdáme svobodou,
i když ji tak často skloňujeme,
každým pádem,
maskujeme zmatek,
ve škále pokryteckých,
emočních výbojů,
skláníme hřbet pro vykrmení,
naditých portmonek,
naleštěných kasiček,
a ze všeho nejvíce voláme po tom,
co v nás dávno dřímá,
co nás nikdy neopustí,
dokud k tomu sami nedáme souhlas. 

CLXIV.

Na útesech mladí,
tak u konce léta,
Bůh se s Ďáblem vsadí,
od soumraku zlé, ta
dívka padá za křiku,
a měsíc má krev na triku,
a měsíc má krev v závoji,
vlny všechno zahojí,
ukolébají věčností. 

CLXV.

Již domy spadly do teček,
a světlo vsáklo do nicoty,
hlas ozvěny lhal,
křehké pokroucené noty,
blues teplého pohlazení,
prochladlé ruky,
paralýzou vůní.

Do očních žlábku mi z vlasů,
stéká sádra toho bývalého tvaru,
co si pamatuješ,
maskot našeho týmového dua,
spáchal sebevraždu,
našli ho viset,
na dárkové stuze k výročí,
vedle pračky,
ve které čas sepral prosby z dopisů,
uslzené kapesníky,
a zbytek posledního společného,
ticha.

 

CLX.

Nakračuješ klidným krokem,
do oblázků z vlhkých břehů,
azurovým veletokem,
přání, z pod víček,
kde v síti vyspává,
bázlivá, euforická,
světla dne nedbalá,
nahota,
chci tě.

Závidím prstům travin,
dělí se o vůni,
záplavou větrných lavin,
polykají tvou odevzdanost,
se stejným úžasem,
jak má žízeň,
po odlescích rosy,
na tvých ústech,
Fata morgáno. 

CLXI.

A božský sochař, který odsekává,
mramor mraků do nebes,
a my dva v hadím sevření,
nahoře i dole bez,
a trocha něčeho,
co do ničeho nenutí,
pár dřeváků, to pohozené obutí,
a jeden s druhým klenbou,
láskyplné klenutí,
žít vteřinou. 

CLXII.

Sled hodin,
rozpuštěný v hrnku kávy,
otlučené židle, já, vy,
a všichni,
kdo zanechají otisk historie,
v pěně na stěně keramiky,
v zrníčkách arabiky,
uspěchaných baristů práce ovoce. 

 

(C) R. Planka 2011-2016