CCCVIII.

Na poslední schůzi,
hodnotili štváči,
že mne živí múzy,
kam až zajít ráčí,

vůbec nedbá zásad,
není z plastelíny,
umí málo jásat,
a je málo líný,

neplní si kapsy,
prášky na tlumení,
klidně štěká na psy,
hojnost klidu plení,

přistřihnem mu křídla,
ve vysokém vzletu,
u samého zřídla,
odpojíme z netu,

aby ty své kecy,
nesrovnával do řad,
pozdě, ale přeci,
padne zchudlý zlořád. 

CCCIX.

Krůpěje napůl sladkého,
napůl slaného rozpolcení,
zuby nevycení,
jazyk nedocení,
křížem krážem pláštěm kůže,
kdo co zkusí, kdo co zmůže,
hrdličky pod víčky,
atrofovaný proslovy,
slovníky oslovi,
ohnuté krky kandelábrů,
vem si mou plíci,
beru tvou žábru,
proplujeme,
do podvodních manuálů,
je i není těžké být,
padesátiprocentní,
rozverný i decentní,
každý svou misku vah,
nohy bokem, vzestupy, pády
na kulaté desce Bach,
Tokáta a fuga d-moll,
otočeni k sobě zády.

CCCV.

Úlomky z poslední skepse,
ze všeho otrava,
oprava: celková sepse,
není zalepených obálek,
pro pečlivého pozorovatele,

vůči naleštěnosti,
jazyk antipatie,
nevím co je horší,
meč v pochvě,
nebo pochva nacpaná měnou,
tam se pysky časů ženou,

zvrácenosti provázané,
chceš víc?
pak někdo zemře, pane,
někdo se upracuje k smrti,
aby se další mohli nést,
výstavní chrti,
přežraní a loudí,

návod je prostý,
vytěsnit a zapít,
zapomenutí,
když je k změně,
tak nějak nic,
nenutí,
na čem stavět? 

Časy bez záruky

Vidím holky, kluky,
hlasy bez záruky,
pres jednolitý,
vidím dámy, pány,
naježený chřtány,
názory umytý,
impotence inteligence,
nevstane a nevstane,
strachuje se o chuje,
ne-naříká, ne-brojí,
dávno připoutaný k oji,
tohle není ani humus,
syntetické děti neúrody,
nevím, kdo zvedne ruku,
ale já vám za to,
dávám minusové body.

CCCVII.

V tvé skromnosti,
housle i klavír umírají,
jsem rád, že poznal jsem tě,
žalem ve mně chmury zrají,
u chiméry bohatství,
život rozedranec,
marný vykrvený tanec,
rapsodie pro nula dechů,
snad se ještě někde sejdem,
na kus řeči,
dýchám prach tvých cest,
ruchem magistrály,
město je tou pravou lečí,
lidé se tě báli,
čeho se nebojí,
život či smrt,
máš inu obojí. 

CCCII.

Dary, střepy do onucí,
hlady straší evolucí,
s tím směrem kam?
ústa milenkám,
zbytek do komise,
vraždy do dražby,
čela na dlažby,
svitek, oko ryse,
plán a dohled,
nutné součinnosti,
s chudinou,
spadlé amplióny,
za zády ocel,
souzvuk nóny,
s celou hodinou.

I like you!

Obejmu tě,
odejdu bezruký,
obejmu tě,
chvěju se se zvuky,
v ulitě zašitý,
v kapsáři ulitý,
o čempak,
Lejsci si šveholí,
stírá ji,
z pohledu s nevolí!
a srdce blažený,
hřejí a pálí,
i když se vzdálí,
na tebe,
na ženy!

CCCIV.

Žalm apolytična,
mráz, zima, kroupy,
vychrtlá pryčna,
citera bez strun,
na dosah stoupy,
náhrdelník,
vstupenka,
do rajských zahrad,
teď jenom nebát se,
máchnout a zahrát,
k poslechu i k tanci,
moji milí štvanci,
vyhoštěnci, vyděděnci,
takhle slabí, takhle tencí,
každý sirka do krabičky,
zahoříme od palice,
zahoříme od hlavičky,
utrum a šmitec,
pro svoje melouchy,
přišel si,
rakvář a rytec. 

CCXCIX.

Dostupný, nedostižný,
dle vůle, podle střižny,
vyrobíme záběr a záběr,
polarizujeme,
jeden všanc, jeden do kapsy,
boty pod postelí,
se dnem vyzujeme,
hřeben vyčeše,
i názor do účesu,
s tubou zubní pasty,
vymačkáme zbytky stresu,
klapka, hlava kácí se,
gilotina scény,
mihotá, ztrácí se.

Děvčátko

Kdo přišel na ten zrůdný návrh,
že nehodíš se do světa,
teď přijdou tance slepé křeče,
za nimi hluchá osvěta,

bobtnají emocí litery,
čilý ruch tiskařské dílny,
noviny tvou exhumací,
neustále nenažrané,
polykají a zas zvrací,
stejně jak klíčové střílny,

lid diskuzní
přihřívá si planou břečku,
misku z ní,
uhněte si,
s hordou kokrhá,
s hordou burácí,
a nosí tuhý kostým křečků. 

CCCI.

Kurvy na pastvisku,
éter z nich vyvanul,
zpocené pohlaví v krunýři,
se šklebem na pysku,
kdo by se namanul?
bezhlaví moderní rytíři. 

CCXCVI.

Netrap se,
vyplakala jezero,
a ty si chceš,
jít zaplavat,
v lecčem něco vězelo,
tah pohledu,
leskle přezíravý,
kdo prohru,
kdo výhru slaví?

jednou solné pláně,
vystříhaj ti nebe,
falešný,
usadí se v ráně,
nostalgie,
vzpomínka co,
osamělec v kleci,
na Lešný,

a zlost, a sliny,
a expozice mrkání,
utopeno v režné kádi!
vždyť ale…
přece jsme se měli rádi.  

CCXCVII.

I přišlo jaro,
kolík štafetový třímá,
změna rozlámala,
modré pastelky,
stinnou roklí,
kráčí shrbená, kdys přímá
útlá, hrozná, malá,
zestárla nechtěná,

mechu do stélky,
kapky zmoklý,
život za život,
scéna ze směnárny,

opilý mistrál,
opírá se do veškera,
já frontu vystál,
rozprodal jsem svazky včera,
studily omšelou vazbou,
nápad ryze zdárný.

CCXCVIII.

Ve snu bylo smrti,
jaksi značně,
prolétala vzdušným prázdnem,
plazila se lačně,
seděla na okraji ostří,
chladných sluhů,
čtvrtila koňskou silou,
z nebes duhu,
psala poezii krví,
z kalamáře prasklých retů,
předčítala na havraním,
na krkavčím sletu,
poznala mou odvahu,
trápila ji nejistotou,
nevědomí cípem noci,
obroušeno chmurnou slotou,
křičela na mě, třásla se mnou,
vstávej! máš den do vínku,
proto z procitnutí zahloubaný,
slévám formou vzpomínku. 

CCXCIII.

Sežvýkaní oři,
na výšinách vrakoviště,
vodopádem hoří,
mlčí pro své další příště,

olejové šrámy,
vyhřeznuté ostré plechy,
vzdušný kotouč slámy,
dohlíží na jejich vzdechy,

Někdo uťal roky,
ve skle pavouk vlisovaný,
a na konci sloky,
poetický řeči planý. 

CCXCIV.

Jen pro tu pravdu,
dopíjím z bílého,
poslední natrpklé doušky,
jen pro tu pravdu,
mozolem mhouření,
projekce na stropě,
nic nebo víc než dost,
čekání na další zkoušky,
jen pro tu pravdu,
nelíbám včerejšek,
i tak sucho rety mi dezertuje,
drak zemřel stářím,
princ je mým kolegou,
princezna vymetá kouty sluje. 

CCXCV.

Duj větříčku duj,
rozhoď lidem osudy,
ať je jejich život víc,
než lichá,
která bije do sudý,

už tlejí,
mrzutosti svítání,
ta chamraď pomíjivá,
po sérii zmítání,
živelná a živá,

sarkofág se rozbil,
vylétli naděje ptáci,
kdosi s děravým kabátem,
prstem míchá kyseliny,

těžký krok blátem,
obtěžkaných škrpálů,
z horizontu svržený,
krok nucené mise viny. 

Nejistota žen

Ač se známe,
kdo jsou hosti?
maskované,
pochybnosti,

v kruhu přátel,
hoří ctnosti,
ruce drží,
pochybnosti,

složití byť,
zcela prostí,
oblbují,
pochybnosti,

nechápu a,
je to k zlosti,
duch vás straší,
pochybností,

kdo své mosty,
nepřemostí,
pěstí tluče,
ve své víře,
pomateně,
do pancíře,
pochybností. 

CCXCI.

To fakt není dobrý,
když pro někoho jeho,
ksicht a tělo,
jedinou jsou metou,
když všechny snahy,
leností si kvetou,
když mají muži,
kundu na oltáři,
růžový zákal,
když noc otvírá dveře,
a ty celý den ses flákal,
když knihám šediví,
papíry i desky,
když mě vítá,
pouhý dotek leklé tresky,
když s hrůzou,
o lože se člověk dělí
když ne ve vlastní,
leč v cizí věci bdělý,
když svobodu si pletou,
s běžným jevem,
když nutné je být,
v pravém nebo v levém,
když vyhlídky se smrsknou,
na sobotu, pátek,
když bleskem prozářen,
je nejmilejší plátek,
když nadšení se,
tiskne samizdatem,
když úzkost dodávaná,
je vždy s platem,
když výsměch nosí,
rysy smíchu,
když hrby tahem,
krájí míchu,
když na odpověď,
čekám nekonečnou řadu,
když i v kladu,
musí kdekdo hledat vadu,
když prachy vyžírají,
lidské schránky,
když plíseň vitrín,
hmoždí měkké spánky,
když pohodlnost,
bumerangy vrací,
když štěstí bliká,
automaty hrací,
když za vše můžou ostatní,
ty jsi jenom oběť,
tak to radši zavři truhlu,
a do daleka odjeď. 

CCXCII.

Drž se normy,
praví z hor mi,
neviděný vládce,

neštvi Bohy,
tvrdí mnohý,
udupou tě v hádce,

tanči s vichrem,
v rytmu rychlém,
na pokleslé bárce,

než se nadáš,
do snů padáš,
nenajde se dárce.

CCLXXXVII.

Cínových prapůvodů,
do pláště horlivých jezdců,
měděné květy vkládám,
opásaný, ztuhlý cval,
helmic medový chochol dráždí,
rozežraná housenka,
na předposledním listu,
hrana v protisvětle,
falešná trubka,
přesila opovrhovaných tvorů,
nekonečná intimita. 

CCLXXXVIII.

Stále na okraji,
nebo za okrajem,
rivalové pohledu,
s přímkou očí, tajem,
z deníku Arthura Schnitzlera,
pronikáme,
skrze oplocení řas,
a vás jsem si ponejvíc vážil,
motáme se po ringststraße,
okolnosti na krku,
v zubící se jarní kráse,
deset prstů stále vyčkává,
až si padnou k nohám,
u branky jeden stín,
vlisovaný do sítě,
nenápadně.
prosí tě. 

CCLXXXIX.

Moly odlétly do durů,
nebo naopak,
ptal se,
kde se ve mně bere,
tolik smutku,
já šátral myslí,
po šuplících,
vskutku,

odpovědí,
hledám úsměv,
na každou,
bolestnou metlu,
co se dědí?
tíhnutí k světlu?

chápu, je to moc,
a pro mě přece,
nepříliš,
já hraju,
ty šílíš,
já hraju,
a ty se trápíš,
rozkladem,
jen co zajdeš za roh,
oba svoji duši,
rozkradem. 

Tvé teplo

A přivinu se k vulkánu,
lávu horečnatých stehen,
překřížíme nevědomím,
víc krve pod pláštěm,

vtisknu květy vlčích máků,
o den oloupené,
na rozhraní litosférických desek,
postesknu si,
netřeba našeho souhlasu,
abychom hořeli,

přikládám se,
v pórech kůže,
prolévám tvé teplo,
magmatická nekonkrétnost,
z nás dělá,
jednolitou plastiku,
umění teplé abstrakce,
36,7x36,4. 

CCLXXXV.

Stožáry osamělosti,
bijí na poplach,
padají,
lidé metou prach,
do plicních sklípků,
a hodují zde,
o kašli a tichu,
strachy se řehtají,
drží polámané korouhve,
nepustí,
mají huby z rozlámaných střepů,
trosky v nás,
trosky dní stržených,
kurtizány hladových výčitek,
korzují po předělech lebečních švů,
všeobjímající animosita,
pane, moje sestra krvácí,
umělec svět si bere svou barvu,
nemysli jinak,
pamatuješ?
Na Moravském poli, U Kresčaku,
U Tachova, U Moháče,
U Slavkova,
sprcha převrhnuvších kotlů,
plných vroucí smůly,
kvůli? 

CCLXXXVI.

Sirotek den v kabince noci,
zkouší vlčí rouno,
dnes vám přenáramně sedí,
přitákávaj bratři bledí,

rozšlapávaj shnilé grapefruity,
karmínové otloukánky,
za výlohou úlisná bríza,
honí vystrašený vánky,

jsme hotoví, můžete vyrazit,
z ruky deštník,
z nohou chtění,
z koutků úst,
pohyb vzhůru.

CCLXXXI.

Váží padesát kilogramů,
když spí, tak skoro metrák,
to je tíha jejích snů,
nevyslyšených slov,

olověné kříže přání,
vylité v nečekaném momentu,
otálejí,
není pravda,
stojí frontu na rentu,

jakmile,
se konečně odhodlá k výkopu,
nohy ztěžknou,
a míč,
sedí v písku,
na dně Mariánského příkopu. 

CCLXXXII.

Na sto patron,
slepých vrahů,
šroubuje svou zvědavost,
na sto svědků,
u pat prahů,
rozmíchává jed a zlost,
na trůnech dlí,
na trůnech klíčových zámků,
spárami sypají,
nejednu otylou slámku,
na sto poltergeistů,
nožem ryje,
nenávistné monogramy,
mají prsty od inkoustu,
nikdy, nikdy nejsou sami. 

CCLXXXIII.

Jsi naivní,
co snese se ti do náruče?
tvá lenost s tupou podlitinou,
nesvázaný nevolníku,
tasíš na nejbližší dýku,
proč?
pro slabosti vlastní,
kdo na lodi své lodivodem,
do živého netne,
a jednoduché,
těžko bývá vzletné,
nesoudím, leč přeji zdaru,
k ochlazení,
celkem zbytečného varu. 

CCLXXVIII.

Už vím,
chceš být hrdinkou,
němého filmu,
z tebe něco dostat,
to je práce pro dynamit,
hvězdy pořádají summit,
a cachtají se v petroleji,
jaký nadbytek,
mé komory a síně,
žadoní světel,
a kdo se nad tím pozastaví,
a kdo na to bere zřetel,
zpupně neústupná,
generační pýcha,
není nutná ale,
v ozvěně se slýchá,
hledá zalíbení,
co tedy zbývá,
zatmění řeči,
jednosměrka samomluvy,
odhady, dohady,
bíle korálky chrupu,
na dně zaprášené urny,
zaškatulkovaná nuda. 

V cukrárně

Dal jsem si s Adélou vafli,
pak jsme se nesladce rafli,
křičeli na sebe hesla dní,
o tom jak jsme oba nesnadní,
zkusím to vyspravit řezem,
inu hned zase po sobě lezem,
i sladká má dvě strany mince,
ať žijí cukráři z Lince! 

CCLXXX.

Namáhavě klesá,
soumrak houštin,
a mladé nymfy,
vyvstávají v zorném úhlu,
"dobrý den",
drobný úsměv,
a za nimi vojsko,
nepoznaných krás,
čekajících bolestí,
lekajících rozčarování,
táhne se, jak lány řepky,
a když se přiblíží,
tak jistojistě zezadu,
silně opojné,
nosí velmi tiché trepky,
spí na pelesti,
jemné napnuté pleti,
pod peřinou očních víček.

Dívky netuší,
i to nejkrásnější,
musí poznat řezáky,
z nadějí mrzáky,
z jedinečného,
mezka vlečného,
šavle hladové,
porcují slané krůpěje,
tak už to musí být,
když se prvně dospěje.

CCLXXV.

Jsem mangrovník,
mám kořeny v tobě,
táhnu na rovník,
tropů tropy,
tisíckrát vysekaná cesta,
zaroste a,
vlhkem zkropí,
dýchej,
však máš ty největší plíce,
večerem červenaj líce,
do smolného kotouče,
se svraští,
korzo zvučných básníků,
vzývá ve tvém lůnu,
touhou bezmeznou,
pro mě budeš vždycky hodna trůnu.
nikdy, říkám nikdy,
mi tě nevezmou. 

CCLXXVI.

Blažený zážeh jiskrného chvění,
pro semknuté rety,
vydlabaných rybízových člunků,
manifest smyslů,
demoralizovaný chvilkovou turbulencí,
nepochybuji o funkčnosti kompasu,
vždyť vylezl jsem z mraveniště,

nohy zalité čokoládovou polevou,
ochutnám a pak se zeptám o svolení,
kolonizujeme,
z výsostného přání sympatie,
můj ostrov je tvou lagunou,
a žraloků je kolem tolik,
že si sem tam,
i hřbetní ploutve okoušou,
jinak jsou téměř neškodní.

Půjdeme

Co se stalo?
Nic, jen zvířila se hladina,
jak po vrhnutí oblázku,
a pak?
řeka vrátila se k normálu,
chléb času do klásku,
zlaté hroty do kosmu,

vlastně se nic nestalo,
zběžný pocit zdání,
za třicet vteřin pousmání,
pár týdnů se,
nejedlo a nespalo,
mělo to svůj smysl.
každé našlápnutí,
krásné to, co neustále,
dopředu tě nutí,
cíl je daný,
směr nikoliv.

CCLXXII.

Zima obývá mou kůži,
leze za krovy,
cizopasí,
slintá na zátylek,
ten její jazyk,
tmavě okrový,
by jednoho dohnal,
k šílenství,
hnus pane,
studený a necitelný,
je dotěrnější,
než malé děcko,
a neskončí dřív,
než z tebe vyškrábe,
konečný záblesk,
žhnoucí horkokrevnosti,
pomalu, zkoumavě, v tichosti. 

Všechny řitě světa NE, ta tvá!

Miluju tvou prdel,
proto na ní nechám,
chtivých zubů stisky,
miluju tvou prdel,
pro tu spoustu slov,
dlužím za propisky,
co teprv papír,
miluju tvou prdel,
když obklíčena vegetací,
zlehka sedá na pýr,
nebo když pod peřinou,
něžně vzdouvá se,
to pak nelze mluvit o ničem,
jen o kráse,
ať čas je přesýpací!
nebudu dělat nic,
věčně konsternovaný,
ave Gluteus Maximus!
nejhezčí z mých živých múz. 

CCLXXIV.

Vstříc osamělé bouří,
mrtví racci oči mhouří,
mrtví racci oči mhouří,
rozedřené květy svídy.

Blankyt mírných srázů,
povětří má v rukou gázu,
povětří má v rukou gázu,
dezinfekce nutné bídy.

Litanie hostí změti,
holubice nesmí pěti,
holubice nesmí pěti,
kašel vzteklé arkebuzy.

Soumar neunese břímě,
podělí se hned, jak zří mě,
podělí se hned, jak zří mě,
z nebe padaj chcíplí bozi.

CCLXIX.

Nudný život s sebou vláčíš,
na zteřelým špagátu,
suchem vybroušena tvá číš,
se lepí bahnem nugátu,

hlas v ústech oněmělý,
hnisá boláky a afty,
svazky vyžírá a dělí,
zvíře z přesycené nafty,

od tebe kutálí se bytí,
lehce, zvesela,
stopy zkrvavených nití.
žízeň zasela. 

Zastřelte klauna

Zastřelte klauna,
živou blokádu olomouckých ulic,
má pro vás jehly v přesnídávce,
ve smrtelně přesný dávce,
rozkošně neodbytný,
rudonosý,
šouravec pro spropitný,
davy kosí,
zastřelte klauna,
na vtip skoupý.
zastřelte šaška,
plení, loupí,
to bude fraška. 

CCLXXI.

Do obřadní strojenosti,
chybí naleštěné kosti.
mozek a střeva,
jsou již vypláchnutý,
sterilizace civilizace,
tklivě nepohnutý,
jakpak asi voní značky?
kterými se mnozí chlubí,
jako rozmazané sračky,
a to jsem ještě málo hrubý. 

CCLXVI.

Pustila se polštáře,
padla do prázdné vidiny,
strhané rukávy,
osiřely skvrnami,
od loňska, od kávy,

stín tvarů kreslí šediny,
žíly gordického uzlu,
chudokrevně rozmotané,
řeší dávno známé, dané,
nepiš strachu,
krvaví podpisem,
buď silná,
pomohu, odejdi,
a kotvy sem. 

CCLXVII.

Ze skutků žel slova prošlá,
hodila si přes palubu,
kampak spustila se, došla,
kdepak rozbili jim hubu,
za první zákrutou,
na prvním stoupání,
zmlknula pod knutou,
a na vršku,
oprátky houpání,
zhoupneme se spolu,
světský shluk nevěří,
"Máš babu!" a schválně,
kdo bude dřív u dveří. 

Hanušovice

Údolí utahané pivem a bezčasím,
snivou nivou Morava si zurčí, šeptá,
nikoho, žádného zde nespasím,
zub času úsměv do žlabů vrásek leptá.

Vlakových brzd lopotné skřípění,
barokní zvonice vykřičí poledne,
holba u stolu úslužně vypění,
malebné vidiny sklenice bezedné.

Pel churavění soumrak rozmělňuje,
Na Furchtenbergu bitvy kalené,
vše ctnostně okázale velké tu je,
v odvěkých hrobech dávno sbalené.

CCLXIII.

Bůh má plácačku,
a velký zlatý roucho,
Boha nasereš,
rozmázne tě,
lidská moucho,
sebere ti třetí dimenzi,
pošle do očistce na penzi,
pekelně rychle skartuje,
tak se připrav,
už, už startuje. 

CCLXIV.

Napsal jsem mraky, hory básní,
a kdo v nich něco nalezne,
zůstali na povrchu dásní.
dovnitř se nedostali,
ani do mozku, ani do srdce,
prý je nešlo sežvýkat,
moc tuhé,
chuťově neatraktivní,
jistě chápu,
tak je radši vyplivni,
zaběhni,
pro druhé,
sladší a stravitelný,
pardon,
ty poezii nečteš,
není v blesku,
ani na novinkách,
ztrácíš se,
i v jednoduchých linkách?
to si moc neporozumíme. 

CCLXV.

Z dechu cítím zlost,
komedie na entou,
ve vlastním těle host,
zcela ztrápen pointou,
otupený ustrnutím,
očividně ztrácím čas,
na záda mi lehá,
tíha těžkopádných mas,
deci a litry, litry a deci,
oblbováků,
kecy, kecy, kecy, kecy,
s tury na háku. 

CCLX.

Více do mě tepou,
více vracím slepou,
odpověď,
nevracím,
ale stále se ještě,
dokážu divit,
jak můžou druzi,
v sobě živit,
tolik parazitů,
zabírajíce sedadla,
ušlechtilých citů,
najdu zkratku,
i mezi těmi,
kverulanty, mezky,
no a pakliže,
to lidstvo odmyslím,
je tu jinak,
celkem hezky. 

CCLXI.

Hlásím se na post lháře,
jsem vzdělaný,
mám pokroucené tváře,
od přetvářky,
bakalář umění cizím,
živit nářky,
netřeba kanceláře,
vrátím se a zase mizím,
navíc bez páteře,
velmi, velmi skladný,
na viděnou a díky,
za posudek kladný,
budu se snažit,
ze všech sil,
abych se špíně,
nezhnusil,
máte mé mrzké slovo. 

CCLXII.

Prší, Bůh oklepává bimbase,
kapky zmatený,
on trochu klimbá se,
zpropadený deště kyselý,
a z mraků koule visely,
z těch mraků koule visely!