logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2018 (9/13)  397-446

ZPĚT

 

Bus č. 709 

Kampak jedeš brachu?
kdo je pod tvým,
pláštěm z kovu?
kolik jsi spolykal prachu?
koho odvážíš,
na místo lovu?
z nehybných děláš běžce,
přese všechno,
dýchá se jim hůře,
těžce.

CDLXI. 

Kulhavý chlapeček,
dopadal doleva,
sladký byl tak jako,
medová poleva,

lidé se ho stranili,
báli se cukrovky,
on ze zlosti tahával,
berušky za krovky,

jak by rád vylétl,
z mrzáckého roucha,
proč nikdo nestojí,
a neposlouchá?

vzal pilník zubatý,
nohu si piloval,
teď, když jsem stejný,
jak ostatní,
snad najde se někdo,
někdo,
kdo by mě miloval.

 

CDLVII. 

V bytě protějšího domu,
se často svítí,
(prakticky celý den),
často se tam dějí věci,
o kterých já nic nevím,

v oknech tam sedí,
těžké neprůhledné závěsy,

z bytu protějšího domu,
mohou často sledovat,
nahého muže,
s kytarou v ruce,
napůl oblečeného muže,
s knihou v ruce,
a oblečeného muže,
u zářící obrazovky počítače.

Nad sklenkou methanolu

Tvář má zahalenou,
však tuším,
je mladičká, spanilá,
s žoldáckou halenou,
přišla, by ranila,

křepčí rukojeť nože,
ústa zubaté ostří,
nechej strach u rohože,
k velké hostině prostři,

budeme spolu živořit,
než doroste tvá kuráž,

mech na střeše,
nám krade deště letní,
až sen se prázdnem naplní,
tak hlavu mou mi setni,

chtěla si spřátelit,
lásku a bolest,
ony se proměnily,
ve strast ještě větší,

pít naředěné jedy,
pro mladou dívku
bývá žalostný,

být si toho vědom,
a nic s tím neudělat,
to o něčem svědčí,

ale probíhat keřem,
čerstvě rozkvetlých růží,
a nemyslet na ostny?

střídáme,
dvě pěvně dané role,
jako na běžícím pásu,
ty už dávno nevíš,
proč si tehdy dorazila,
možná to neví ani ten,
kdo tvým krokům udal,
váhu směru,
a očekával spásu,
nejdřív bodneš ty,
pak já,
bereš? Beru! 

Monolog svítání

Neskonale krásné,
být teď a tady,
krásné sedět,
na dlani koloběhu náhody,
osudové nejistoty,
víme asi tolik,
abychom nezešíleli,
nevíme asi tolik,
abychom se zbláznili,

chceme věci házet na váhy,
a obepínat metrem,
nejspíš abychom mohli,
vhodit kotvu,
do závratných hlubin moří,
a zoufale toužit po tom,
že najde dno,
záchytný bod,
některou z pseudo-jistot,

máme v zásobě,
spoustu pošetilostí,
chodíme do postelí,
s geniálním hlupákem,
budíme se,
koktejlem smyslů,
kdo nám ho dnes namíchal?
vycházíme z vlastních omylů,
a omíláme pohádky pravd,
těch jediných a pravých,
do vyčerpání hlasivek,

bojujeme každý,
pod vlastním praporem,
utkaným z lidské kůže,
snad bojovat,
znamená žít,
co jiného,
do smrti padneme tolikrát,
a jizvy jsou jak čárky,
na pivním lístku,
pojď si pro další,

naše myšlení,
je pro nás lekcí,
nezaspat tolik,
abychom nemluvili,
o absenci,
ještě se dá věřit,
na zázrak,
v průsečíku,
nebe a pekla,
dokud jsme,
teď a tady.

 

CDLIV. 

Proplouvám chaosem,
každou přečtenou knihou,
topím v podpalubí,

blíže vzdalujícímu,

pevnina je pro hlupáky,
a já snad nejsem víc,
nadnáší mě to,
co znovu z lidí,
neudělá ptáky,

naivita umrtvuje,
ale nezahubí a nezahubí.

CDLV.

Ospalost mi sype,
saze za víčka,
dokážu si představit,
větší zábavu,
než dennodenně,
šest, sedm hodin,
simulovat nebožtíka,
pod totalitní nadvládou,
vlastního těla,

snažím se s tím,
necelých 30 let,
něco dělat,
veškeré protesty,
byly doposud umlčeny.

 

Tak spolu nežijeme

Po pěti měsících,
jsme se rozloučili,
ony dementním smíchem,
prostoduchých,
já mlčky,
vztyčeným prostředníkem,
k obličeji té starší,
slovy se nestřílelo,
ani na jedné ze stran,
idylka. 

CDLI. 

Snažím se,
aby mi srdce,
tolik nebilo,
ale když nebude,
tak je to definitivní,
často mi říkáš,
"ty nemáš srdce",
a já zas,
že nemá smysl,
tě přesvědčovat,
o opaku,
stejně,
jednou ho vyříznu,
položím se vzkazem,
do lednice,
a půjdu se,
konečně pořádně vyspat,
bez toho,
aniž by mě,
vůbec něco rušilo.

Transplantace času 

Zežloutla fotka,
líce postrádají jasu,
na falešnou skromnost,
přišlo udání,
naivně slídí,
po transplantaci času,
funebrácké kříže,
za ním,
jednou za čas uhání,

jen co se probere,
má na talíři,
zbytky měsíčního citu,
čeká,
co mu slunce dneska ohřeje,
krev bouří se,
v jedinou autoritu,
sním, a tudíž jsem,
tak tedy dobře je,

dlaněmi prolévá své řeky,
nerad jimi prosí,
ořezal výšky,
z obhroublého basu,
z vlasů jsou člunky,
jimiž se nehonosí,
a on dál sní,
o transplantaci času.

CDLIII.

Kam se poděly,
ty její rozčísnuté copy?
kdo měl odvahu,
s ní koketovat o snáři?
jazyk tundra,
mozek absolutní tropy,
vzpomínky slábnou,
jak se jedna s druhou znesváří. 

Kájínek na výsostech 

Ježíš kázal
rybářům apoštolům,
podnikněte výlov,
vykoupení z věznice Mírov.

CDXLIX. 

Snil jsem o ráji,
a místo ráje,
někdo jiný orá ji,
svým pluhem,
já skončil,
sám sobě zvadlým druhem,
s hrstí vlasů na polštáři,
s nespláchnutou,
vložkou v záchodě,
s jedním nekonečným dluhem,
vůči první osobě.

Filmový festival 

Sandokan,
dorazil do Cannes,
u zdi ho,
přeříznul klokan.

Guitar hero 

Jakmile,
zuřivě bouchnu,
do "dé",
bradavky máš,
hnedka tvrdé,
následně,
opřu se,
do "áčka",
ty hoříš jak,
mexická omáčka,
pak stačí jen,
tvrdý durový,
akord "ef",
a ke lvici,
je připuštěn lev.

CDXLVI. 

Chodí vrah okolo okálu,
pomalu sahá za kliku,
vylezl z temnýho lokálu,
tři, čtyři mrtvé má na triku,

mrtví na triku hovoří,
koho dnes vrahoun zas překvapí,
kam čepel křiváku ponoří,
zda mu čas příliš moc nekvapí,

mlčte! ať mohu se koncentrovat,
mrtví mají být zticha,
mlčte! vy hejno tupých hovad,
když ráno našli ho u dveří,
křivák trčel mu z břicha.

CDXLVII.

Motám se takhle galaxiemi,
a najednou vidím plout vesmírem,
koráb s pirátskou Lajkou. 

CDXLII. 

Na Omaha Beach,
hrají si děti,
pod nohama míč,
nikdo z nich nestřílí,
kolébají se s vlnkou,
ten klid, to ticho,
a pak příboj,
občas vyplaví,
zmatené ježovky,
kapičky krve,
na ostnech.

CDXLIII. 

Sofie,
pusu máš k prasknutí,
Bůh zdarma,
rozdává letáky,
obrázky s tvojí,
podobiznou,
hážu ti poslední čtvrťáky,
dokud se cizí oči,
do tebe nezahryznou,
jsi docela ztracená,
povídám,
a nešetřím při tom,
chválou,
krása se v prokletí,
rozplyne,
odejde s námi i s párou.

In a virgin far far away 

I když jsem vážený Jedi,
holky ty nikdy mi nedaj,
prosím je, mnohdy i v kleče,
ukazuji světelný meče,
však co nejvíc mě,
u srdce bodá,
že nepomohl mi ani Yoda.

CDXXXIX. 

Mám v hlavě vymeteno,
na papíře tři pitomý tečky,
tucet izolovaných slov,
tak akorát pro blbečky,
bez námětu hnětu,
jakousi neurčitou hmotu,
oblečený do vlastního potu,
a nahoty,

svatá inspirace,
oroduj za nás,
půlnoční podržtužky,
čumící do bílého,
slovoprázdna,
celulózové samoty.

CDXL.

Ozdobíme červení,
svou omalovánku,
připravíme skleslá těla,
k nejdelšímu spánku,
a až se nám bude zdát,
že věci mají jasnou formu,
předěláme archaickou,
proměněnou planou normu,
byli a nebudou. 

Life's piece of shit

Vyletěly holubice ze skály,
ze skály, ze skály,
když nás tiše podělaly,
tak už jsme se,
od té doby,
nesmáli. 

Coffee library 

Do zbraně muži!
do zbroje rytíři!
těch sličných dam,
jež se u stolů čepýří,

pod klenbou letitou,
srkají caffé latte,
rty horkem opíjí,
a jejich pohled?
ten mate,

kávovar zasyčí,
feromon v ovzduší,
divný je ten,
koho genius loci,
tohoto místa,
povinně nevzruší. 

CDXXXVII.

Tápeme v myšlenkách,
utápíme vory,
ztroskotané,
dechberoucí,
rozhovory,

odflusnout,
do sklenice,
trochu vody slané,
neslušné gesto,
pane,
kde je vaše,
společenská etika?
čas se zarazil,
nic netiká,
záchrana nejistá.

 

CDXXXVIII.

Ráno mluvili o tom,
jak změní svět,
získali za to,
spoustu lajků,
snímek,
nadšených lidí,
obletěl instagram,
večer už o ničem,
nevěděli,

považovali život,
za podivnou bajku,
a sebe za podivný klam.

 

 

May day 

Byl pozdní večer,
první máj,
má stará mi řekla bye,
go and find another pussy,
z lásky zbyly masa kusy.

 

CDXXXIV. 

Za peníze,
koupím si dost času
k přemýšlení,
a o něco víc,
k promarnění,

za peníze,
koupím si to,
o co mnozí jiní nestojí,
za peníze,
přepíšu si život,
na stroji.

za peníze,
vás budu pozorovat,
a přemýšlet,
čeho se asi chcete dobrat,
jak moc čistý,
bude zisk,
kdy nastane obrat,
a jestli vůbec. 

2:58

Nad hlavou,
rotuje,
nebeská černá,

spánek,
netouží,
znásilnit bdění,

neznaje důvod,
však mince,
je berná,

být,
propuštěn ze snu,
tak nádherné jmění.

 

 

CDXXX. 

Chodím džunglí, sedím v pralesu,
chtěl jsem být solidární,
ale zapomněl jsem doma Wałęsu
neznalost neomlouvá,
neznalost na rozpáleném písku,
obuv zouvá,
a já v botách,
nohy, krk v suchu,
jen mi kdejaký soudruh,
syčí u hlavy a u kotníků,
hloupý večer brousí dýku,
rozežraná ocel,
černomořskou solí,
kdo z koho,
kdo koho,
umíněně, partyzánsky,
na lopatky skolí,
deníčku. 

CDXXXI. 

Blížím se,
k tvým ulepeným stehnům,
jsem nevinná muška,
octomilka,
jmenovec jakéhosi Rilka,
šeptám, ale mnohem více zpříma,
rozháraným úbočím,
vysekaným údolím,
neptám se,
a útočím.
inzerát:
řežu jako pilka,
R.P.

 

To je bordel 

I tancoval můj jazyk,
po tvých zevních,
pohlavních orgánech,
hrál nám k tomu,
Dietrich Buxtehude,
na varhany,
při orgasmu,
křičela si,
bez rozmyslu,
money, money, money,
křičeli jsme,
OBBA.

 

CDXXVII. 

Ptala ses mě,
co znamená,
když tvůj milenec,
prostě zmizel,
a kam vedou kroky,
polámaných lásek,

ty vybledlý srdce,
ve skořápce křehké,

polkl jsem na prázdno,
studená káva,
byla naší dekorací,
a pustit tvojí ruku,
tou nejtěžší prací,
která na mě čekala,
copak je ta,
zpropadená láska,
pouhá soutěž nekalá?

kam tě mám poslat,
znám jenom jednu,
správnou adresu,
tolik osamělých schránek,
s touhou,
do postele bolest zanesu,
přikryje mě spánek,
to abych snad byl,
v rovnováze,
přebývá/a/musí scházet. 

CDXXVIII.

Vysává mdlou krev,
jak likérem by byla,
opilá hrůzou ran,
z nichž tísnící se,
pestrá říčka,
vyrašila,

přelévá vřelou růž,
nevystačí si z náhrad,
tak chatrný ji služ,
je líbezná,
a má hlad.

 

 

V lednu

V lednu praskají
vánoční ozdoby,
řádí ohňostroje,
žaludečních šťáv,
z plných břich,
lukulských hodů,

sinusoidy šklebů.
se pomalu vrací,
do kladných hodnot,

chuchvalce sněhu,
z nás dělají,
armádu albínů,
propůjčují nám,
ostře řezané rysy,

a jaro zahajuje,
svoji tříměsíční,
záchrannou misi.

 

 

CDXXIV. 

Hloubavá a melodická,
kantiléna jednohlasá,
holedbá se na výsostech,
sukni vysoko si kasá,

svíjí se byť nepoddajná,
velká, malá pod cypřiši,
nevyslovená a tajná,
neprostupnou víru tiší.

 

Seskupení modré

Někam uklidila,
rozpálené líce pochodní,
modrý plamen,
snídá ze zbytků,
a echo dní,
křísí anděla,
rajským plynem,
pár ran z děla,
a pokaždé jen minem,
modrá na obzoru,
oceán utopených,
lidských skutků,
bludný holanďan,
kotvy usazené,
do písčitých hlubin.

 

 

CDXXVI.

Zas kolem domu,
prosvištěla sanitka,
asi jsi zmizel,
a kdo to vnímá,
asi mi neodpovíš,
asi jsme spolu,
nikdy nemluvili,
i když jsme oba byli,
svými mezi svýma,
studí prsty od konečků,
vnímáš ještě,
lidskou smečku?
dukáty očí,
klesají po líci,
náš svět je víceméně dusný
dusný a hořící,
a druzí budou více dýchat,
aby zdůraznili rozdíly,
toho co už získali,
a toho co už rozbili,
pro řezníky jsme jen,
pořádný kus masa vcelku,
někde v tom podělaným nitru,
živíš spasitelku,
a je jedno,
jak ji pojmenuješ,
jaké jí dáš atributy,
stejně jsme,
jen schránky dutý, a basta. 

CDXXI. 

Volají na druhé nástupiště,
hodin zasýpání,
nebe v bleděmodré liště,
zástup tasí lání,
shonem ohání se,
šilhám po odjezdu,
padám a padám,
padám a padám,
následuji hvězdu,

a když se probudím,
očí mě sledují,
ticho se vynoří,
vichřice nedují,
kdosi mě překročí,
kdosi na mě šlápne,
všechny vaše výčitky,
dnes adresujte vrátné.

 

Bon Voyage

Mohli bychom,
kreslit prsty,
po Paříži,
z Eiffelovky,
udělat si,
jednohubku,
ruce složit,
do náruče mříží,
pykat,
za jedinou hrubku,
žít ž(Y)vot,
tak tvrdý,
že by lákal,
horolezce,
být drážkou,
v romantické,
šelakové desce,
nikdy se,
nepřestávat točit,
dávat, brát,
a hlavně neúročit. 

CDXXIII.

Nacpi se do davu,
karusel řinčí,
rozdmýchej obavu,
o možném lynči,
a smích zbortí oprátku,
pondělí sní o pátku,
po věčnosti sahá nádech,
řetězy se tisknou v zádech,
ke stoličkám betel,
azur, vyschlý hadr,
a v něm,
blikající
náladovost světel.

 

Akademická pizda z vlaku 

Kadence: tisíc slov,
za minutu,
afektovaná,
prská a ošívá se,
každý její nádech,
mně připomíná,
naše dětské hry,
na potápěče,
hluboký vtažení vzduchu,
a ponořit se,

onen verbální průjem,
je zaprasená vidlička,
probodávající blány,
mých ušních bubínků,
má v levé ruce,
velkou kariéru lingvistky,
v pravé ještě větší,
tuctovou kabelu,
od lujze vujtona,
je na čase vystoupit,
než mě bouchnou,
hemisféry. 

Přijdeš domů?

Se zastydíme,
krkolomně naředění,
vánkem zvenčí,
osamělost těžkne,
do škraloupu,
dusnem ticha,
mozek koupu,
proviant nadějí,
se tenčí,

nejsi ten smích,
brunety od naproti,
ani zbytek pudru,
rozptýlený u zrcadla,
odbíjí dvanáctá,
některé lásky,
mají padla,
některá vášeň,
růže kradla.

 

 

Fantóm tvých představ

Sprchou stékám,
horkým sledem,
tělo tvé je mé,
i s ledem,
pyl slunce,
klesá drapérií,
lepí se tón medový,
nevychladneš,
v hloupou chybu,
veršotepci,
slova šijí,
pro tvou vůni,
hladoví. 

 

Nikoli jen ona

Kdo by neznal Sandru,
lítostivě rovná,
vládne rukou z palisandru,
bídu tituluje,
slovem škodná,

trefíš se jí do noty,
když obložíš jí klenoty,
a vyslechneš si výtah,
neuroticky jalový,

má odbarvenou kštici,
sadu postříbřených lžící,
sem tam si urážlivě,
omrzelá zaloví.

 

CDXVI.

Již cítím divnou bolest v údu,
kdos na mě praktikuje voodoo. 

 

CDXVII.

Sychravo,
mráz bije holí,
do podušek,
z krbu pálí,
další z pušek,
z krbu pálí,
lysý oheň,
lační z povzdálí,

u vrat čekaj popeláři,
ubrat plyn,
a odvézt lháři,
smetí vad,
a bordel hříchů,
ať s lehkou hlavou,
za oknem,
pozoruje život,
bedlivý,
nezúčastněný,
vždy připravený,
přiložit. 

CDXII. 

Kolik jsme si spolu,
načrtnuli záměrů,
kolik jsme,
polámali hrotů,
jak dlouho nám trvalo,
dobrati se k závěru,
že žijem pro chvíli,
jen pro tu.

 

CDXIII.

Vlažná sousloví
sbíhají do karantény,
nahodile, plaše,
dopisní drény,
na pozadí,
oprýskané kvaše,
pisatel,
nezastižen adresátem,
adresát klopýtá,
zatížený blátem,
pod sevřením doušky,
rozlomit pečeť,
beranidlem opřít se,
a vpadnout do náruče,
do náruče,
příští zkoušky.

 

Hostina strachu

Čeho se bojíš,
servírují lívanečky,
dej si,
vždyť jsi taky součást smečky,
vidlička v ruce,
a ruka se klepe,
tak prostě udeř,
dokud oči jsou slepé,
probuď v sobě zvíře,
tupost líných hovad,
zabíjej střepy od talíře,
oni už ti sdělí,
jak se chovat,
z příkazu nejvyšší moci,
obdržíš šablonu,
pro emoci,
krumpáč a lopatu,
místo čerstvého vzduchu,
hurá kopat katakomby,
musíš,
za oknem jsou bomby,
a na horu je cesta daleká,
rozhled nevítaný,
kam chceš chodit,
s plným břichem? 

 

 

(C) Rene Planka 2011-2018