logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2017 (11/13)  497-551

ZPĚT

 

DLXVI. 

Přišel k nám topenář,
chtěl nám spravit kotel,
spustil svůj tope-nářek,
zasedl nám fotel,
kotel nejde spravit?
máme 15 stupňů na bytě!
topenáři aby tě.....!

   

DLXIII. 

Zadívám se z okna,
vida ženu,
v prachu šera,
obrys němý
pakliže já jsem,
věčně nad oblaky,
ty jsi pro mě,
pevnou zemí.
A není pochyb,
že bych bez tebe byl,
jenom pouhým cárem slůvek,
v nekonečném letu,
připoutej mě,
drahá k sobě,
řetězem,
toužících retů.

Loventýn 

Lásko je Loventýn!
co takhle namazat,
vstřikovací píst,
a začít jíst,
co za ta léta,
zbylo z našich trupů?
dvě hrsti chlupů,
kůže pár metrů,
něco nehtů,
něco zubů,
vždyť víš,
že tak rád rubu,
pojď rozfoukáme,
ten tvůj kotel,
hodinový hotel,
uprostřed mrazícího boxu,
naše vášeň jede na botoxu,
krásně vyhlazená, plochá,
chtěl jsem ženskou,
chtěla si hocha,
tak jaképak okolky,
rytmus mám do polky,
raz dva, raz dva,
jaképak drahoty,
přijmi dar nahoty,
tak už se odstroj,
snad přijde vhod stroj,
který se ještě nebojí práce,
výborná láce,
nekoukej se tak divně k stropu,
myslel jsem,
že jsme v stejném týmu,
ale namísto skórování,
zvadlý penis do zámezí kopu,
aut!


DLXV. 

Je únor,
když škraloupy,
továrenských dechů,
vsakují košilky,
poloprůsvitných rán,
límec z hermelínu,
obtěžkává střechu,
a místodržící,
kůží pronikaje,
vchází,
k nelibosti nepozván.

 

Exitus 

Presumpce neviny,
dvě prsa Eviny,
větvoví, hadi,
nevadí? vadí!
k večeři grilované žebro,
s jablky a tymiánem,
ustroj se, jdem hřešit,
no tak tedy s pánem,
s pánem Bohem,
ty ho vidíš?
jo čumí na nás,
za tím křivým hlohem,
a sakra!

Jdeme na ples 

Slimáky na hlavu,
pomáda pro chudé,
rtěnka,
z rozmačkaných bobulí,
dva páry gumiček a tašek,
z Tesca,
na nohy,
to abychom se obuli,
jó věru špatné to nebude.

 

Dj Gogh 

Je to fakt droga,
hele je to fakt droga,
paříme na dýze,
Vincenta van Gogha,
stříháme uši,
vlastně jen ušní boltce,
proč panebože?
prostě Vincent to hold chce!
stříháme uši,
malujem hluší,
nažloutlé slunečnice,
poté se sesypem,
nad ránem ožralí,
obličej v abstraktní pizze. 

Dokud stroj pracuje 

Hej! Najdi si práci,
křičí bakalář sebedestrukce,
a vyblije na chodník přede mě,
svou denní porci odpornosti,
je gumovej a krásně ohebnej,
hezky se vleze do každé prdele,
a já jásám při představě,
že mám lízt za ním,
beton roste, lidi se kácí,
nutriční hodnota,
rozžvejkaný bezmoci,
zdá se býti dostačující,
hej! Najdi si práci,
nechte mě bejt čuráci.

Vteřina k procitnutí 

Teď, když napadl sníh,
každý může začít,
s bílou mapou,
tabula rasa,
navzdory tomu,
jak moc po ní,
zablácenou botou,
šlapou,
žádný pouhý kousek masa,
žádná popraskaná váza.

 

Recept na pravdu 

Drž hubu,
třeba je to jenom líc,
přilepený k rubu,
nebo rub přilepený k líci,
rozverní diskusní "tajemníci",
konzumenti ohňů,
z očních důlků,
každý máte pravdy,
aspoň půlku.

 

Poetická kukačka 

Lhala si! Byl tu Halas?
nebyl, vždyť ho nikdo Nezval,
vlastně byl, ale hned jak přijel,
tak se Skácel.

Večerem touha 

Večerem touha zastřená,
je náraz prstů o hladinu,
večerem touha zastřená
já se k tobě,
stéblem paže vinu,
hoří těla v lidském lese,
hoří jen tak sama, chce se,
vypálit světy na základy,
teď a tady, teď a tady,
večerem touha zastřená. 

Je to bordel 

Je to bordel,
rád to říkám,
řekni, kdo se vyzná?
rád bych věděl,
kdo, že ví kam,
než dokluše tryzna,

je to brajgl,
mraveniště,
uhnětených opů,
po předchozích instrukcích,
si hrob pomalu kopu. 

DL. 

Jak šalupa se naklání,
jsme si krapet blíže,
břehy už jsou na dohled,
a přece stále v dáli,

moře občas zašumí,
vítr tváře líže,
skály sotva zbroušené,
ne abychom se báli,

jak šalupa se naklání,
jsme na šikmé hraně,
kdo se komu přiblížil,
a co nás asi čeká,

jestli padnu, dostali mne,
tvoje tajné zbraně,
příliš mnoho líbeznosti,
pro mě, pro člověka.

Výhoda prvního bodání 

Pokud jsi na místě,
kde běžně lidi vězní,
a máš slabý hlásek,
snaž se, ať moc sladce nezní,
jinak odchytí tě pásek,
a názorně ti ukáže,
co je to blízké setkání,
stejného druhu,
půjde to k duhu,
minimálně jemu,
věznice je místo,
milionů vjemů.

 

DLII. 

Městem chodí neživí,
a uklízeči často sbírají,
kusy čerstvého zčernalého masa,
jimiž plní lesklé plastové pytle,
a vy se ptáte "kdo umřel?"
a já se ptám "kdo žije?"
oboustranně cítíme tu tíhu odpovědi,
je to děravý vějíř,
namířený proti slunci,
hádanka pro otrlé,
schovaná v horách plastových vztahů,
za trochu piva, za jednu pintu,
někdo nám vystříhal a zkrátil,
cestu v labyrintu,
pardon v bludišti.

 

V Jeniseji zamrzla štika 

Slyšte, slyšte, zas byl leden,
tou sibiřskou děvkou sveden,
místo, aby seděl u krbu,
a rval si tabák do lulky,
spolkl čtyři modré pilulky,
navázal internacionální vztah,
naivní blbec + vrah.

Glum vyzvídá
(věnováno Oldřichu Mikuláškovi)

Copak je to láška?
nevím, zeptejte se Mikuláška.

 

DXLIX. 

Miluji knihovny,
protože jsou plné,
rozříznutých mozků,
a nervů,
z kterých jsou vytepány,
litery,
některé jsou ještě teplé,
jiné chladnou,
nebo se samovznítí,
to když po nich někdo zahoří,
a jenom červenat se nestačí,
miluji knihovny,
protože jsou plné,
otlačených bříšek prstů,
utrmácených očí,
a vystřílených patron,
z kulometů psacích strojů. 

1+1 

Když lilie nenáleží,
prachu cesty,
nevyčpěla vůně květu,
stále se poznáváme gesty,
my dva, dva proti světu,
a i když padaj křížky do diáře,
a v ruletě se točí naše hlavy,
neuplyne den,
co neskončil by,
bez oslavy,
oslava vědomí a blízkosti.

Je Bali krásné místo pro život? 

Na Bali,
jebali,
jebají dodnes?

než to zas,
zabalí,
kde jsou?
vichr chtíče je odnes!

 

Tacet 

V krajině blátivých bran,
a ubodaných vleček,
krok jen tam, kam větru van,
a miliony teček,
chodící zrnka slunečnic,
prázdnotou služby,
upíjí z kalíšku,
ředěných lásek,
kabát prachu,
kůží vpitý,
obloha vrak,
popraskané něžnosti,
unavených karyatid,
a já nebo ty,
mezi ničím a něčím,
hovorný k mlčenlivosti,
vždy, když mám pocit,
že se toho za ta tisíciletí,
řeklo víc, než mělo. 

on/off // on/ona 

Po hrudi se plazí hadi,
prokousnutých jarních retů,
takhle krvácejí mladí,
v nekonečné válce světů.

DXLII. 

Zůstaň tu se mnou ještě chvíli,
umřelo ve mě třiatřicet let,
kam se přetavily síly?
proč mám tak pomíchaný slovosled?

na něco je dobrý koňak,
na něco rána hlavou do zdi,
něco se dozvím hned,
něco se sakramentsky zpozdí,

skládačka je pěkná,
ale chybí spousta dílků,
nad postelí pláče Ježíš,
oblečený v tílku,

nebesa hyzdí nedopalky,
andělé dali křídla do čistírny,
vyhořely noční touhy,
podnebí je téměř mírný,

začíná se černým šátkem,
černým šátkem z aksamitu,
z černozemě raší zrnka,
odhodlaného citu. 

DXLIII. 

Četli jste to?
studenti pošlapali zebru,
ubohé zvíře,
zatmění podrážek,
bílé pruhy,
jak papírky od vážek,
vlní se vlní,
chudinka nežere, nejí,
rány jí z přechodu,
hrozivě zejí,
krvácí,
prokletí prváci!

 

O čekání 

Čekám na tebe,
čekám až přijdeš a nejsem sám,
i ostatní na tebe čekají,
možná mají jiný důvod čekat,
možná nečekají a už tě našli,
já ale čekám,
duše se hýbe tam a zase někam,
zima mi háže kabát,
z ranní námrazy,
a sirky se schovávají,
do opuštěných myších děr,
má cenu čekat? nemá?
přišla mi odpověď,
je němá.

Žízeň filtrovaná chlebem 

Barbie se stará o Kena,
o mě se stará Okena.

 

Večer s Milesem Davisem 

Jestli existuje nebe,
hoďte mě tam, kde hrává,
Davis a Baker,
zbytek spalte v pekle,
budu klidnej,
jak po balíku sedativ,
okřídlený trumpety,
sedí na ramenou,
opustily futrály rakví,
vyzobávají noty,
ze skulin v mracích,
konec se nekoná.

 

DXXXV. 

Pssst! Však kdo by teďka mlčel,
když nám jazyk sotva zvlčel,
lehce poznáš po hlase,
v kom jednou vůle pohla se,
a zrcadlí se na hladině,
možností a nekonvencí,
už nikdy nebudeme tencí,
krmit ideu lze bez přestávky,
roztodivnou stravou,
nehledě na to, co si druzí myslí,
máme tu svou pravou,
všeho dosti.

Schluss 

Až se chlapec sexem přejí,
strčí ptáka do veřejí,
pak stačí jen bouchnout dveřmi,
zaručený recept, věř mi!

 

DXXXVII. 

Ta holka mi vypila oči,
byl jsem přilepený k sítnici,
asi kanagonem,
a srdce honem, honem, honem,
ať může bouchnout a rozletět se,
po obchodním domě,
asi tak, když vysypeš náklaďák,
okvětních lístků růže,
celá dojatá, to je pro mě?
ty blázne jeden pošahanej,
koukám se na tebe,
protože miluju hloubky,
jenže od těch,
je potřeba mít odstup,
zdrhá do vyššího patra,
jelikož úplně dole,
hoří nenažraná vatra.

 

DXXXII. 

Přišel ke mě v bledém saku,
sako vyčítavých modřin,
jeho slova z útrob braku,
sápala se dolem obřím,

rád by našel pro kříž hříchu,
kandidáta na přesdržku,
z kapesníku ždímal pýchu,
nakláněl se na mě z vršku,

vynést soud a napnout plece,
to je pro něj formalita,
poplaveš ve stejný řece,
už mě pařátama chytá,

jak mám v ringu skolit hlupce,
když má tisíc náhradníků,
Země podobná je kupce,
jehel, které zastupují dýku,
a stébla žloutnou,
a lámou se v koleni.

Nová krev v žilách 

Pouta leží na podlaze,
vichr vmetl z oken střepy,
ať žije věčně, žije blaze,
ten, kdo není více slepý,

plevel snídá chitin domu,
chroupe omítku a cihly,
jsme tu pouze kvůli tomu,
abychom se krátce mihli?

není čas, tak táhnu chůzi,
v zádech pláště horských štítů,
krev již čeká na transfúzi,
vyvržený z hlubin mýtů.

 

DXXXIV. 

Říkám ti,
nelez do té šablony,
a když už,
mysli na ty zadní vrátka,
říkám ti, až tě ochočí,
zbude šňůra sakra krátká,
tak krátká,
že se budeš moct maximálně,
vychcat v koutě,
jdi, tak na co čekáš,
beztak dávno k sobě zvou tě.

 

DXXIX. 

V dopise usnula slova,
pod pečetí slin,
slitujte se, hledám adresáta,
který osekává strach,
pomocí dláta,
dekóduji jakýkoliv záchvěv pleti,
a občas opláchnu tu svou,
od nánosu smetí,
hobliny kloužou po krémové kůře,
nevěda, zda jsem na tom lépe nebo hůře,
chaos, zmatek,
u poštovního okna neví,
ale dopis mohou rozstříhat a spálit,
za poplatek,
nekřičte tolik,
nechci, aby se ta slova probudila,
chytí se za ruce,
utvoří věty,
rozcupují papírovou postel,
budou křičet na čtenáře,
a co potom?
jak v tom hluku najít rysy,
hledané a opravdové tváře?

Generace singles 

Nároky žen,
nároky mužů,
vítr, co se opřel do požáru,
a tak se drží za ruce,
touha v paruce,
jenomže ne v páru,

děkuji za vpád,
na autonomní území,
problémy hrnou se,
dalšími schůzemi,
malý vůz zřekl se oje,
to co je mé,
jenom moje,
to co je mé,
zbylo moje,
nikam se nejede.

 

DXXXI. 

Dneska už není čas na sliby,
jen co je opustíš, zhasly by.
jako dva milenci,
ze ztrát a nálezů,
kterým smog požírá
manžety košilí,
kteří jsou tu,
aby se navzájem zašili,
než ozve se hymnus,
výňatek z deklarace,
práv a svobod,
smrt versus život 1:0,
prohráli jsme,
byť jen o bod.

 

DXXVI. 

Vskutku krásné údolí!
až mě z toho úd bolí,
lesní žínky leští sklínky,
behemoti kůži potí,
nosí krmi k hodování,
do očí mi slzy vhání,
idyla tak rozehraná,
jako valčík pana Strausse,
píšu tato slova jenom,
díky krátké menu-pauze.

Kdo supluje Boha, když mlčí? 

Říkají, oblékni si ovčí rouno,
nebo těžký kožich vlčí,
mráz se svléká na balkoně,
nebe, peklo studem mlčí,

v pokojích se brousí nože,
rozmazaná rtěnka v knize,
prý jsi dávno mrtvý bože,
z temných ran vytéká krize,

na úpatí smrsklých vteřin,
odpočívá tiše všední zmatek,
vdát či oženit se nahý,
kabát z odpovědí, divný sňatek. 

Vše, jen ne černobílá 

Je to divný pocit,
zvláštní panika,
buší mi srdce,
nad ikonou,
dávno, dávno zaniká,

prý nejsi,
a jsi a já tě vidím,
komu za to vděčím?
neumím to popsat,
hořím, nevím čím,
hořím, ale něčím,

to se občas stává,
mladá Persefoné,
bodá do podbřišku,
a já jsem vděčný,
za tu blízkost,
za tu dálku,
za tu výšku. 

DXXIII. 

Tak nějak,
hloupá představa,
chtít víc,
než z vodopádu,
přesýpacích hodin,
přebírat zrnka,

ve sprchovým koutě,
stavím hrady,
lepím je deštěm doteků,
a naslouchám,
srdcím za cihlovou stěnou,
co se v nich bije?

jsme experiment,
člověk,
na piedestalu,
drolícího se,
otazníku,

hubené schodiště,
černá látka,
přes obličej,
dolů po schodišti,
černá látka,
přes obličej,

a pára,
mléčný závoj,
pro zapomnění,
dualita potřeb. 

Tajitajitajitajitajita 

Voda mi vytéká z kůže
a poslední žal,
voda mi vytéká z kůže,
napájí okolí,
vpíjí se do úst,
hltáme bezbožně,
šílenci na hraně vědomí,
sázka na jistotu,
bezcílnou bestii,

Voda mi vytéká z kůže
a poslední žal,
voda mi vytéká z kůže,
napájí okolí.

 

DXXV. 

Úplně jsem tebou prosákl,
dýcháme teď,
každý jednou plící,
půjčujem si játra,
na střídačku,
blbý je,
jak jeden po tom druhým pátrá,
a jaksi nic nenalézá,
doktory děsí naše,
propletená anamnéza,
holubí šeď za oknem,
proniká skrze spáry do místnosti,
holubí šeď okusuje kosti,
a my se milujeme,
na hranici lepenkových snů,
a žulové jistoty,
protnutí nekonečnem,
milujeme se,
a to ostatní je daleko,
nepřítomno,
nevoláno,
nechtěno.

 

DXX. 

Pak kříž zapadnul do háku,
z travin vyrašilo máku,
tolik krvavého máku,
živeného lidským zmarem,
co jsme udělali s darem,
když nás pohltila země?
nenasytná tlama hostitelky,
chceš být velký?
padni na kolena,
válka pálí na zátylku,
je to žena,
hladová mašinérie,
úzkostlivých opatření,
a nevyhnutelného sebemrskačství,
špinavý od hlíny,
špinavý od principu,
na začátku konce,
s pugétem pro zvoníka.
s kyticí červeného máku.

Blues fuse 

Není den bez noci,
ta noc si často,
do dne lehá,
jsem pijákem inkoustu,
z baru řve rádio,
ulepená, sladká něha,

dejte mi pivo,
já ho zkusím zacálovat,
přestaňte na mě,
čumět pohledem,
těch ublížených hovad,

nejradši bych sebou,
švihl do pangejtu,
osude hrej tu hru,
z který sem tam,
tahám esa,
jen ať mě ráno,
nikdo jinej neučesá. 

DXXII. 

Škuner penisu,
brázdí ponornou řeku,
materiál k poslednímu štěku,
klapka, klapka, klapka!
pod plesnivou dekou,
vrčí šlapka,
tyčinky cigaret,
odlétají z parapetu,
tebe si s jinou pletu,
kus masa leží na oltáři,
Máří, ubal mi prosím,
trochu zera,
huba ti jede jak stroj,
samé et cetera,
a já jen vnímám,
co z nás zůstalo,
co všechno si mi vzala,
a o co jsem rád přišel.

 

Holubička 

Jarmila se vyléčila,
ze spály, ze spály,
škoda, že nám tenkrát,
péra nestály,

plamen naděje nám zhasl,
ve chvilce, ve chvilce,
tohle to jsou,
krušné stavy opilce. 

DXVIII. 

Temný oblak,
z hor se valí,
kotouč slunce,
na oprátce,
podívej ach,
jak jste malí,
když se šavle,
lesknou v hádce,

lidské hnije,
lidské zteří,
moudrý šeptá,
nepochopen,
čemu věří,
jiní slepí,
tam se snáší,
zvadlý lupen,

temný oblak,
od hor letí,
usedá,
a kůži leptá,
slunce,
připraveno k stětí
fantóm,
v uši drába,
šeptá. 

DXIX. 

Včera jsem na ulici potkal tátu,
byl celej gumovej z opiátů,
nepoznávám pohyby táty,
jděte do hajzlu opiáty!

 

DXIV. 

Pod lavinou,
zachycení,
pod lavinou,
prachy cení,
bílý sarkofág,
doléhá,
třísky,
sněhobílých vloček,

najde vás někdo,
kdo vás vůbec nehledá,
spirála výčitek,
umírají stroje,
mé srdce nikdy nebilo,
a co to tvoje?

pod lavinou,
pod poslední vrstvou,
bouřícího nevědomí,
derou se na povrch,
ty věci s nimiž nepohnuli,
mrtvé ryby ledem pluly,
mrtvé ryby ledem pluly. 

Geokešing 

Rozřezáme ježka,
uvnitř leží keška,
učiněné poklady,
ježek sice zařve,
ale zajímej se o klady!

 

DXVI. 

Obránci hradu,
z ochozu polévají,
útočníky vařícím štěstím,
ti odhazují sekery,
nože, dýky,
kopí,
s dětskou radostí,
žerty tropí,
nevnímají šípy,
rozbodané plece,
pozdě, ale přece,
vytáhněte karty,
prohledejte kapsu,
flašky šnapsu,
tečou řekou,
každý shledává,
zem měkkou,
umírání voní,
sladkou krví,
cukrem, mandlemi,
a horkou čokoládou.

 

DXI. 

Sivá sedlina mračen,
se nabodává,
na vrcholky kopců,
košilka padá,
jehličí křičí,
po doteku,
bůh mává z vleku,
a ptá se,
"co ty ztracení?"
cáry mléčných textilií,
vyvržené ve větvích,
natahují ukazováky,
k zemi,
samotné mezi všemi,
bůh dělá z příboru,
rovnoběžky,
a odchází,
do nebe ne,
jen tam, kam může dojít,
pěšky. 

DXII. 

Černý krtek ryje,
do mé teorie,
praxi jaksi nemám,
a tak tápám, hledám,

černý krtek ryje,
do mé teorie,
nemám jaksi praxi,
a z masa jídám flaksy,

krtku dej mi oči,
slepotou hnán,
pomatenec nespoutaný,
ať do temnoty vkročí,
to, co mi,
rozežírá nitro,
arbitr zavržených,
tělo zalité zeminou.

DXIII. 

Jestliže se taví vosk,
okolo knotu,
tavíme se i my?
dlužníci slunce,
co vzývají slotu,
kdo se modlí,
s plným chřtánem,
vody,
zakládá,
podmáčené rody,
chvěje se,
nahnilým stéblem,
těla,
jen akvamarín
zná odpověď,
tajemství rovnováhy,
pij tolik,
kolik chceš,
rozuzlení přijde záhy.

 

(C) R. Planka 2011-2016