logotype

Vítejte, welcome, willkommen, :o!

Výběr básní, básniček, miniatur a slovních hříček z let 2009-2018 (13/13)  601-636

ZPĚT

 

 

DCL. 

Na zahraniční misi
poblíž Kladské Nisy,
zvykl si voják
na penisy,
úrodný klín
je již dávné kdysi,
modla je pro něj jen to,
co stojí a visí,

napadl rotmistra ze zálohy,
následně četaře z boku,
major má od něj tržné rány
a hubu plnou broků,

desátník odevzdal desátek,
svob. kulhá do kantýny,
jednotku rozprášil falus jenž,
rozsévá zelené splíny.

Nedělní glo glo glo glo glosa 

Nech tu
Šlechtu,
sama neví,
kde se pejsci venčí,
buňky z řádu
mozkových,
se povážlivě tenčí.

V úpadku je nobilita,
as pozbyla moci,
ve vládě jsou beztak jenom
kreténi a cvoci.

 

DCLII.  

Odsouzena ve vlastním těle,
zíráš na něj, žádostivá
pochopit sebe samu,
cigareta---spojovací článek,
upřímná nerovnost
v zapadlém vesnickém ghettu,
polib ho, jestli se pletu,
vyžeň z něho drzou úzkost
a neochotu setřít z tebe,
alespoň prach,
sešlehej ho svou jiskřivou plodností
a my padneme s ním,
hanbou z rachotících kostí
po tmě lapající civilizace.

Krajina běží 

Krajina běží za tebou,
odečítám kmeny stromů
jak dny v kalendáři,
odešlo slunce,
s ním i meziplanetární žháři,
což o to,
ve mně hoří dvacet čtyři hodin denně,
svěřil jsem přikládání v kotli
jedné osudové ženě,

propni se na špičkách
a prstem rozeženeš mračna,
jsem na skok tam, ty tady
a obě srdce lačná. 

Vykupitel 

Vykupitel
v šíleném ryku
mnul si pytel,
nervózní,
obtěžkaný samohanou,
živící se bezvýhradně manou,
souložící s vdanou pannou
a svobodnou kurvou,
co si ruce urvou,
to mají,
dech se tají,
minuty křešou o minuty,
světe pominutý!

 

Tetrahydrocannabinol 

Hele, hele kámo,
vole dej mi mýho páva,
ta chuť zas zhulit zoo,
ta mě vážně nakopává

 

DCXLIV. 

Chyba lávky,
křičím z Tróje,
z útrob dřevěného oře,
klopýtám, padám, ale netonu,
lidé jsem kompletně z betonu!
nechte to plavat,
plavu s vámi,
za cenu šrámů,
ach moje šrámy!
devátá vlna,
belhá se z dáli,
kolikpak úředních míst
asi spálí?

Jaro, přijď za mnou 

Jaro, přijď za mnou
a opyluj mé skromné
energetické zásoby,
také seber zimě syndrom
tažných ptáků,
ať táhne, ale už se nevrací,
spoře oděné ženy prokrvují tělo,
jenže ty navlečené se projevují
jako textilně-asexuální hroudy,
jsem diskomfortně zamražen,
zachraň mě jaro,
vystrč z hlíny prsty Bledulí a Sněženek,
odnes bílý rolák do sekáče,
vypadáš v něm blbě,
pomoz nešťastníkům,
kteří si vysmrkávaj mozky
a vychrchlávaj plíce,
není to pěkný pohled věř mi,
jaro, přijď za mnou,
flirtuj se mnou
a nezlob se, když tě časem vyměním za léto,
to já jen tak, z existenční povinnosti. 

Ženy s vějířem v dlaních 

Monsignore,
potrhanou košilku
sundejte ladně
a nekrvácejte
z očí,

budeme ležet
zády k sobě
na dně,
kéž nás slova
nezotročí.

Dvojhlavé karty
jsou v kurzu,
chcete...
objevit dvě perly
v Ursu?

Pod víčkem,
z polštářů
dávnověk bytí,
monsignore,
slova nás dnes nenasytí,

mluvte dlaněmi
spálené země,
šeptem do uší,
hluboce, temně. 

Tak už se to láme 

Vylezl jsem před dům,
usmála se na mě
krásná lékárnice
z blízké prodejny božského Aeskulapa,
v papírnictví jsem nakoupil
dvacet archů balícího papíru,
usmála se na mě slečna, čekající v řadě,
asi to bude tím, že se blíží jaro,
tají city
a když taje cit, hoří antracit
a do trávy padají
těžkopádné ledové krunýře
zimní tíhy,
modlící se pahýly rampouchů
pláčou štěstím,
půda se opíjí vodou,
neředěným 100% životem,
a mě ten cizí úsměv vykrajuje
úsměv vlastní,
už se to láme.

Fik-fik 

Ulička za porno kinem,
kynem chtíčem,
paklíč vzpříčen,
v podzámčí zajiskří,
pohyb => kýčem,
ale efektivní,
ty v ní (zdánlivě nativní)
a ona vnější,
sametový župan gejši
na kočičích hlavách,
hodinový aerotel,
líbila se ti ta třetí scéna?
mlčí, mlčí, mlčí, sténá
v bonusovém materiálu
zohýbané vytočené véháesky,
umrlčí cukání aljašské tresky,
fik-fik.

 

Dvacet tisíc mil pod hořem 

Dvacet tisíc mil pod hořem
a stále níže,
když jde o štěstí, byť vrtkavé,
jsem kníže,
což o to kníže nebo páže,
obojí se váže k celistvosti
všelidského bytí,
kdy sytí hladoví
a hladoví se cítí sytí,
sympatií věčného
a neuchopitelného patosu,

ejhle, už nade mnou stojí někdo,
komu odkapává krev z nosu
a mě to jeho umírání
v mantinelech uvozovek
zasírá košili a ředí odpolední kafe,
jistě chlape, máš to kurva těžký
a já jsem jenom odbarvenej cynik,
jenže se furt nemůžu zbavit pocitu,
že maso na pohyblivém pásu ulice měkne
a oči vodnatí zahořklým pohledem
tvorů, jenž zdánlivě prezentují
vrchol několika tisíciletého snažení,
být nad věcí, je tkát naivní blánu křídel,
výš a výš,
proto tak zbožňuji vykopávky,
i za cenu polámaných nehtů
a divné pachuti na jazyku.

 

DCXXXVIII. 

Studentky v Olomouci
mají smůlu,
nabíječů málo,
kdyby i ti zbylí
nabíječi zhebli,
pořád máš za rohem škebli,
eventuálně můžeš chlastat
a dělat bordel ve dvě ráno
na Žižkáči,
cesty studentské se do prdele stáčí,
uplatnění?
nění, nění, nění,
ale zato pěkné fotky na instáči,
ako sa ti páči???

DCXXXIX. 

Čtu Turgeněva pod dekou,
pojídám od Zotta Monte,
ředím tím svou hloupost odvěkou,
skor vyhynulý Dronte,

ženy mě odvlekou k rybníku,
za párek nabídnou sanic,
pušku mám od řas a neznám lov,
jsem k tomu být vcelku na nic,

pluji jak oceán káže mi,
perletí ryb notně pestrý,
pozor!
ať hubu vám neucpou gážemi,
tři postmoderní sestry.

 

DCXL. 

Bez bázně a hany,
bez kázně
a money
protékají z dlaní
k drážkám dlaždic,
armáda důsledků vraždíc
armádu předpokladů,
protáčí mou hlavu,
negativem kladů
z obstarožní Leicy,
výbojky očí letí k zemi,
co se mnou, až zhasnou
první petrolejky?

 

DCXXXV. 

Já nekážu i neřečním,
jen krmím známé krví temnou,
by vzpomenuli snáze kdo z nich,
kráčel tuto cestu se mnou.

Chceš hryzat trám, pak loupit v krovu
a navzájem si svědkem býti?
proč neodpustíš svému slovu,
že neloví, když nemá sítí?

Já radši volím tichou kobku,
neb jazyk často plísní duši
a knihy jejichž hlas je zvonem,
on silný je, však neohluší.

DCXXXVI. 

V rozpitém slunci
modrobílých inkoustových řas,
trháš nebe neurvalým hladem,
rozhrnul jsi sukni,
prošel jablkovým sadem,
uličkou ponurou a tristní,
vy s ní?
oči vypálené světelnými bludy,
že kudy je tam, kde obzor rudý
hřeje intenzitou danou,
čím rychleji v nás vzplanou a shoří
obrázky na destičkách sítnic,
tím víc nic,
tím víc nic.

 

DCXXXVII. 

Posledním vlakem
nočního chtíče,
unavených, roztoužených,
mlčenlivých záblesků.

Vlečou se mlhovinou,
tisíce kilometrů,
pod postelí,
pod kůží,
pod drobnohledem.

Odpusť, že jsem tě
miloval vteřinu,
minutu, hodinu,
dvě, tři,
citem se bezděčně šetří,
pro vůni prázdných stránek,
pro hradbu fantazie,
pro polibek rozplynutí. 

DCXXXII. 

Je v tom dost drzosti,
strhnout jí peřinu
a pozorovat obnaženou
teplou hlínu
dravým pohledem
nenarozeného jara,
vplétat jí pentle
do zmatených zelených výhonků,
které křečovitě zkoumají
nový domov,
provizorium křišťálového jasu,
s krystaly čisté námrazy.

Cítí se zneuctěná a oloupená
o náhrobní kámen a jedinečnost
zmrtvýchvstání,
cítí tu lidskou potřebu
hýbat kontinenty,
křivit oblohou a lámat ledy.

Netrpělivé klapání podpatků
by mohlo být časovanou bombou,
je víc než to,
je v tom stržená plenta soukromí
a křik znovu narozených
na rozemletých kostech dějin.

Good job! 

Nad sklenkou tykvového pyré,
nad plátkem lanýžové bábovky,
extravagantně mlčím,
resuscitován
pomíjivou vůlí k životu,
namáhá se,
je za to placená,
dostal jsem práci,
logistický reprodukční článek,
kopírka genové knihovny,
mezičlánek ve vývoji
otrávených lysých opic,
zalejte mě koňakem a bourbonem,
odveďte do muzea voskových figurín,
kde budu stát nad sklenkou
neomezené omezenosti.

 

DCXXXIV. 

Království za láci,
království za láci,
hlučně se rozléhá
v modravém paláci,
je v žraločím sevření
Komenského - 1. máje,
je vylhaný,
popelem přidušený
torzo báje,
žere lidi s příslibem,
že je vrátí
takové jaké byli,
než zaplatí za omyly,
než zaplatí za omyly.

 

DCXXIX. 

Moc netuším,
kdopak snídá ústa
prvních lásek,
vždyť paměť točí se
ve víru čerstvých roků,
ne už se nestřílí,
jen pachuť zhaslých broků,
a letmý nástin,
který po sítnici chvátá.

Zatěžko přiřazovat ruce k tělu,
slova k činu,
když moc tápám, mapu svinu,
proplouvám
vesmírnou skořápkou lebky,
a jsem rád,
za co?
třeba za odštěpky.

Bouře ve Šternberku 

Je šílený,
má důvod,
žene k nepříčetnosti
mou slabost,
hovoří jazykem mrtvých,
jazykem, který tisíce let
obrušuje o hrany skal,

hlubokou ozvěnou,
vklíněnou do mého nitra,
rozpoltí a srazí k zemi,
abych pochyboval,
pro dar nutnosti a změny.

 

DCXXXI. 

Byl jsem jeden z betatestrů,
testnul jsem tvoji sestru,
čekal na chybový hlášky,
"sorry asi jsem zapomněla prášky",
že jsou děti kořením života, maggi?
já je beru za otravný bugy,
fatal error, exceptional error geeku,
přilepit čelo k pohřebnímu víku,
jak se mám kurva soustředit
na čištění kódu,
když jsem přidal dis k své harmonii,
a zakopal svou ódu
na svobodu.

 

DCXXVI. 

Oknem čumí saze,
oknem čumí černá pouta,
ráno čeká na kohouta
a ani nedutá,
mlčí Reduta i kasárenské bloky,
mlčí Lermontov
a čeká na své soky,
hubené děvky
krmí hladomorny,
stočené v klubku
sají nektar z teplé brízy,
take it easy,
taky it easy,
výstřel prošel spánkem,
spánek vtéká do sazí,
nedutá,
smrt jako katedrála,
obrovská, klenutá. 

DCXXVII. 

Muž vstoupil do výkupny kaštanů a žaludů,
pane, máte něco, čím byste mohl nakrmit
hladová lesní zvířátka?,
muž si rozepnul poklopec,
vytáhnul žalud a praštil jím o pult,
stačí?
Copak vím co zvířátka svačí?
Co jim běžně prochází trávícími trakty?
Tak ty kalhoty si zase zapnete a vypadnete pane!
Muž nechápal,
mnoho povyků pro nic,
ženy velikosti vyřazených cirkusových slonic
ho verbálně atakovaly hlava nehlava,
vzduchem lítalo mnohem víc orgánů
než se vejde do klínů obyvatel
středně velké středočeské vesnice,
těžce se nacházela názorová shoda,
plamen, plamen, ale jinak samá voda,
tím pádem nemám co nabídnout,
oud byl schován do spodního prádla,
mělo tomu být, kázeň tady vládla,
muž prsty ohřál studenou kliku dveří
a odešel...
od té doby zvířátek ubývalo
a lesy byly čím dál tím prázdnější. 

Kdo? my! 

Celý den praskají omítky
a bortí se domy,
kdo? my!
celý den odléváme kapky času,
vteřinové zlomy,
kdo? my!
celý den topíme zbytečnou silou,
kováme hromy,
kdo? my!
celý den sypeme sůl do brázd polí,
platí nás solí,
a my přijímáme dary,
na svatební číš
i na pohřební kary.

 

DCXXIII. 

Tlučou máslo, tlučou,
v postranní uličce (u Albertu),
tlučou máslo řetězem, pendrekem,
v řádně vymaštěném žertu,
a co máslo?
tváří se ztraceně,
nechte mě!
nabírám na ceně! 

DCXXIV. 

To jistě láska nová
srdce tvé zběsila ková
ve výhni blouznivých snů,
vytažených z napůl vypálené
krabičky od sirek,
jak se krásně nesou
na drsném krunýři škrtátka,
vychrtlé odštěpky
z dobytčáku plujícího
roztrženou kapsou,
hladoví po letech
přetavených ve vteřinu,
toužebně umučenou
k nepoznání.

Možná ji líbal
a odhazoval na zem
okvětní plátky studu,
animální něžnost
zakrvácených šatů,
krmil těmi plátky vyhořelé,
a smál se oné osudové smyčce.

 

DCXXV. 

Z rozlitých tónů
po koncertu
prší do kaluží,
střechy nočních vlaků
potemněle duní,
smějeme se v přeslazeném žertu,
počítáme, co kdo komu dluží,
zatímco městem hasnou stíny,
u něho nebo u ní.

Kdesi jsem našel spadlou petrolejku,
kdesi jsem našel rozbité okno,
střepy u polštáře,
někde jsem našel sebe se sebou
v náruči upřímného lháře,
někde jsem slepil ústřižky
různých novinových plátků,
pro pohádku
milionkrát omílanou,
kdy ses znovu stala,
tenkou, křehkou pannou
a já se plazil po zemi,
zpitý nejvyšším šílenstvím.

Vlak sem tam brzdí, ale nestaví,
kam jedem? nevím, cesta ví. 

DCXX. 

Slavnosti krve,
červánky,
západ,
zavírat oblohu,
tápat.

 

Rád bych 

Utáhl provaz veršům,
které se řítí zvenčí,
objal zrakem tělo,
které se dálkou tenčí,
přivoněl k vlasům,
v kterých leží vyschlé oceány,
přeplnil pohár vínem,
vínem z čerstvé rány,
urval si z tebe jenom tolik,
abys neuvadla, neodkvetla,
pro malou jiskru v očích,
pro bílý plamen světla.

 

DCXXII. 

Víš dobře,
černý svět ví,
když ti padá,
peří z větví,
kořeny se krčí v blátě,
nesmyslně má tě,
drží za kotníky,
tisíceré vyvanulé díky,
mezi snem a nesnem,
polknem, klesnem,
a jakmile se srdce v kůře rmoutí,
raší proutí,
prořezává kůži letitou a dávnou,
memento vzkříšení. 

DCXVII. 

Chtěl jsem tvoje číslo,
skončili jsme u PINu,
strhla jsi mi na památku,
hladkou zlatou šupinu,

jestli si to nebyla,
tak to klidně zapři,
v nádražce se koncentrují,
oholení kapři.

DCXVIII. 

Prachem prstů,
plynout tekoucí,
u břehu tvého náručí,
zvídavé nic,
chorobnou touhou,
splynout v souznění,
hořet zaklíněný,
v záhybech přijímání,
a odevzdání,
v prostoru bez hranic,
a bez pravidel,

hubená polárko,
vyklenutá duše,
u cípu země,
nejistá budoucí,
nečistá minulá,
absolutně neuchopitelná,
naveď mě na cestu,
o níž žádný neslyšel. 

01010010011001010110111011101001 

V rozjitřeném stavu
katastrofy,
staví se básně,
ožívají strofy,
bortí se sloupy,
jsem
na slovo skoupý,
hádám kdo skoupí,
nejdražší řádky,
uprostřed hádky,
o ceně a o hodnotě,
partitura svět,
a já jen na jediné notě,
na jediném místě,
v jednom čase,
stéblo v poli hříchů,
nalomené v pase,
roztříštěný,
passé.

 

 

(C) Rene Planka 2011-2018