Tvé poslední slzy byly sladké od medu

Tvé poslední slzy byly sladké od medu,
v poryvu slastí ponořená v myšlenkách,
o kráse života u piedestalu úspěchu,
záměrně odsouváš realitu.

Tvé poslední slzy byly sladké od medu,
labyrint ulic a ampliony tisíců ubožáků,
ti vráží střepy do hlavy.

Najednou i ten snový obláček, jako by
pršel kyselým deštěm
a kapky vsakovaly do tvé kůže,
podivná pachuť tlejícího podzimu,
kterou nelze smýt.

Tvé poslední slzy byly sladké od medu.

Slunce

Je zajímavé,
kolik podob může mít slunce.
Někdy je to zadek paviána,
to když probouzí se z rána,
někdy bochník vyzrálého sýra,
to když na hodinách,
obě ruce svírá,
třeba dvanáctá.

Někdy se červená,
jak nezkušené mládě,
nebo kymácí,
když na hladině kádě.
Někdy je lascivní,
a prudký jako dělo,
když paprsky ti olizuje,
téměř celé tělo.

Říkáš si,
ta koule už nemůže překvapit,
a přitom znovu zíráš,
s otevřenou pusou,
na ten zbožštělý gejzír,
podstaty bytí.

Hltáš proudy tepla,
a jakmile zacloní se,
vějířem z mraků,
mávneš paží,
a s úsměvem jdeš dál.
Však ono se vrátí.

LVII.

Šablona sobotního večera,
pokládám tě do postele,
jako bych ukládal tělo do hrobu.
My dva už jsme stejně mrtví,
když křičíme,
naše tenké alabastrové schránky,
se chvějí.
Každá slaná kapka,
nás mění,
na kalnou mazlavou hmotu,
kterou pak ochotně,
koštětem zametou, kdo?
Ti za námi. 

LVIII.

Perfektní rande,
stočená v klubku.
Sladce oddychuje.
Špulí rty a boří,
ruce do divanu.

Myslím na Ivanu,
minulý večer,
svlékla slupku,
a teď tíživě lpí,
na tom, že hoří,
nesmím ji nechat vyhasnout.

LIII.

Vyřezal jsem bohyni,
z kusu týkového dřeva,
toužím po kráse.
Vyřezal jsem bohyni,
z kusu týkového dřeva,
toužím po spáse.
Proto neber mi má snová oblaka,
vyprší se, letí dál, pryč,
k dalším snílkům,
přidat dílek k dílkům,
mozaiky štěstí.

LIV.

Jak lákavé je míti,
diamanty vykládané boty,
jíst kaviár, ne šproty,
smát se naprázdno.
Kolik hlav se takto plní,
injekčně a předepsanou dávkou,
naivně a hraničeno lávkou,
před kterou skví se cedule,
"Mamon vás vítá",
vítejte a račte vstoupit,
co si takhle něco koupit?
Kolik je potřeba zrcadel?
K odražení všech těch,
přesně mířených paprsků.
A co si takhle nasadit brýle,
a začít myslet?

Pamatuji si ji

Pamatuji si ji,
seděla v zánovním koženém křesle,
zatímco si její muž vázal kravatu.
V hlavě ji promítačka přehazovala,
desítky snímků živočišného a divokého sexu,
klapka,
později večer v multiplexu,
ohnul ji uvaděč u postranní uličky.
Během této chviličky, byla zase ženou.

XLVII.

Omývám si tváře,
kalnou, hnědou vodou.
Tuším odraz lháře,
zmítaného dobou.
Šero barví hordy kapek,
které měsíc v mracích napek,
a vypustil v obří lázně,
marný konec sebekázně.

XLVIII.

Vír v mé hlavě, cídí myšlenky a tápe,
začnem hravě, potom odletíš mi, čápe.
Zřím těch dálek, kolem mlžné, sivé valy,
není válek, jenom jsme si trochu lhali.
Není více času, jenž by protkal oba,
křičí plíce, musí dýchat slovo zloba.
Za pár chvilek, těžká opona se vlní,
praskot žilek, které krví oči plní.

XLIX.

Na malém kousíčku prašného kraje,
kde tančí bída a tyká si s nouzí,
v malinké komůrce v piáno hraje,
děvče jež osudu hrubě se vzpouzí.
Když tóny vytrysknou z dívčina nitra,
vzduch krví prosycen lepkavě sladký,
nepřežít večera, nedožít jitra,
ach koráb života, vetchý a vratký.

XLII.

Ukryti stínem, milenci v sadu,
baldachýn hledí, schovaný vzadu.
Nejsou tu z hladu, nýbrž jen z chuti,
stoupají zpříma kapičky rtuti.

Kadence úderů na skelnou desku,
božské legendy o kráse, lesku,
nelhaly, Amore! Svaž naše ústa,
cítím, jak tělo mé do tvého srůstá.

XLIII.

Tahá za nitky omšelých pánů,
jekot sanitky z večera k ránu,
kdy lípy vstávají a šeptají
nepěkná slova o hanbě,
bolesti, šrámu.

Pod křídly schován,
drásán i klován,
dotek retuší, neví, netuší,
kdo maluje křížky,
jenž padají z výšky,
na stará bedra.

Přečkat vedra, napít se z vědra,
ale jak, když tělo neposlouchá.
Křídou nehtu omlouvá se světu,
že nedokončil větu,
svoji předposlední větu,
a jde dál. 

XLVI.

Nezaklopí oči studem,
teď tu spolu chvíli budem,
tři, jimž osud cestu kříží,
každý za svou vlastní mříží.
Plameny šlehají,
do útrob svědomí,
city si běhají,
s pocitem vědomí,
sladkého bezvědomí. 

XXXIX.

Jedna pusa na tvé prsty,
skrz ty, poputuji dále,
budeš darem, hodný krále,
zlíbám každou píď tvé paže.

Po krku ti sjedu níže,
blíže k cíli, k cíli blíže,
horkým dechem, jarním mechem,
bříško bříšky hebce hladím.

Klopíš oči, vzdycháš blahem,
vrahem touhy, touhy vrahem,
dýkou protnu tepnu chtíče,
od srdce jsou třeba klíče,
a ty já v rukou mám.

XL.

Na svébytné arše, hořkého bytí,
zpíváme marše, které jsou k zblití.
Troufalost nosíme na klopách saka,
nehty si brousíme, po vzoru raka,
rudí jak jahody, na sklonku léta,
čekáme na hody, osud si létá,
osud je můrou, můra si sedá,
kůže je kůrou, kůra je bledá.
Zatřepe křídli, odletí v dálky,
konec soukromé, prohrané války. 

XLI.

Zavrhli kameny, zavrhli plameny,
zavrhli prastarých vizí.
Oltáře s aurami, oltáře konzumu,
u televizí.
Sešili ústa svá, sešili na pevno,
sešili šedavou nití.
Ať žije gloria, ať žije gloria,
pitomé moderní žití. 

XXXVI.

Na svých bedrech lásku nosím,
však ty také, oč tě prosím?
Spojme naše těla v mžiku,
hormony jsou v jednom šiku,
a hladově čekají.

XXXVII.

Obehnaná slunnou strání,
sedíš sama, co ti brání?
Přiblížit se ke mně kvapem,
copak asi dělat s chlapem,
neboj, já ti poradím.
Dej mi trochu svého tepla,
Spínač touhy, dávno sepla,
sladká vůně, kůže tvojí,
v srdci bubny, kdo se bojí?
Snad tě brzy naladím.

XXXVIII.

Na hranici dobra se zlem,
podupuji v rytmu vlezlém.
Promítám si ušlé roky,
rány pálí, šípy, broky.
Z každé strany jiná střela,
někdy chladná, jindy vřelá.
Provrtaným ementálem,
snáze žebrák, lepší králem.
Mozek tiká na dvě doby,
jedno tělo na dva hroby.
V agónii dilematu,
dávám svoji hlavu katu.

XXXII.

Škoda mladých, hebkých dlaní,
škoda střepů, co tě zraní.
Škoda každé kapky potu,
vytrhané laťky z plotu.

Škoda slunce v lázni rudé,
škoda chvilky na cit chudé.
Škoda omílaných frází,
srdce, které chybí, schází.

XXXIII.

Pole rodí klasy dívek,
nejsem Seifert ani Viewegh,
prosté verše vsáklé smolou,
zalomená křídla holou-
běte na smrt čekajícího.
Těžko hledět na dno studny,
v dálce slyšet polní bubny,
vidíš mě skrz diamanty,
ladný, chladný pohyb manty,
a smích stovek tyranů.
Nestačím ti poděkovat,
okovy se musí kovat,
komupak to zvoní hrana?
Není záchranného lana,
uhel noci dokreslil ten čin. 

XXXIV.

Temno buší do mé hrudi,
mráz mne bodá do mých lýtek.
Z oken tečou zlaté kapky,
tam kde nejkrásnější kvítek.

Zavrtaná v plyši hebka,
nosík pyšně hledí vzhůru.
Za oknem jen sivá lebka,
kterak připomíná můru.

Stačí, že tě hltám z dálky,
vháníš slzy do víček.
Plebej jsem a plebej budu,
už mi nesou špalíček.

XXIX.

Melodie sladká, katakomby duní,
štěstěna je vratká a já sedím u ní.
V očích odraz kovu, ruce samá žíla,
připraveni k lovu, chybí dávná síla.
Čas už si mě měří, hážu bílým šátkem,
deset tisíc dveří s nekončícím pátkem.

XXX.

Noční průtrž mračen,
přízemní až bolí.
Déšť je k zemi tlačen,
silou téměř volí.

Slunce za oponou,
žaluje a vzlyká,
slzy prudce tonou,
potůček jim tyká.

Pohár řeky tříští,
o břehy své boky,
na procházce příští,
utopí tě sloky,
básní tvých.

XXXI.

Zas načínám novou stránku,
nepopsaná místa mapy,
křivé neforemné tlapy,
cejchem označí.

Mořská pěna, troch vánku,
potřísněná zbytky tuší,
slova vystřelená kuší,
jiná, jinačí.

Hltej mě, jsem hořkosladký,
sežvýkám tvou naději,
trochu stálý, trochu vratký,
zakopej mě raději.

XXIII.

Kanóny pálí života nitě,
granáty tříští budoucí časy,
hádes potichu šeptá své „chci tě“,
kdosi tu kleje, škubá si vlasy.

Kosi hvízdají, stejně tak kulky,
sedím nehnutý, úplný totem,
plátno se kymácí i s titulky,
utíkám domů, zbrocený potem.

XXIV.

Přičichni květů máků,
pohlédni letu ptáků,
abys pochopil,
že ty nejkrásnější věci,
patří všem.
Tak jako golemovi,
vložím šém,
do tvého čela.
Bodně tě včela,
rázem si uvědomíš,
ta malá pichlavá bolest,
byla jen daň za tvé prozření. 

XXVI.

Ulicí se plouží mumie,
tér noci stéká do tváře,
než pachuť hořkosti vymyje,
tak klapnou dvířka oltáře.

Kdopak ti to solí rány,
buší lebkou do zídky,
játra klovou černý vrány,
tvoje ruce s razítky.

Svírají se v křeči,
pláčou, prosí, brečí,
mozek neslyší.

XIX.

Touha to je ctností mládí,
blbost s věkem zápas svádí,
a rozum toť vrchol pyramidy.
Lenost chodí nahá ulicí,
ke každému vřelá tulící,
v ruce drží číši s kyanidy.
Bolest šipka s jedem,
Deník, který vedem,
v databázi mysli.
Kanonády smrti,
namelou nás, zdrtí,
na tisíce prachových částí,
nekonečného vesmíru.
A touha, lenost i blbost se rozplynou.

XXI.

Balím šeď vyhaslého uhlíku,
do matné kovové krabičky.
Stejně sterilní jako naše láska.
Sivý hrobeček vášně,
bude navždy připomínat,
časy minulé.

XXII.

Rozkrojím ti hrušku,
svatojánskou mušku,
sťatou ze stromu plodnosti.
Tobě dám půlku,
sobě dám půlku,
kouzelný symbol rovnosti.
Sladších plodů není,
v každou dobu denní,
budu tvou oporou.
Vytepáme v horku,
až do kostí v morku,
souznění s pokorou.

XVI.

Co zbylo z tvé slávy,
tok potoků z lávy,
z nich vypálená zem.
Dávno slétli se supi,
na ty mrtvolné kupy,
jenž si zanechal.
Úsměv tupý zůstal,
když s peklem jsi srůstal,
místo prstů nože!
Cože?
Jak ještě dlouho?
Prachbídná touho,
odporné manýry,
ušité na míry,
tvých choutek.
Taháš zběsile,
provázky loutek,
proti přesile,
hrdinství není.
Ústa tvá pění,
spílání, klení,
prosté nespasí.
Zlo se krmí nevírou v dobro,
malá myško, hladová kobro,
boj začíná.

XVII.

Když jsem poprvé spatřil tvou bronzovou pleť,
řekl jsem, srdci leť, leť přímo za ní.
A tak se dralo labyrintem uspěchaných lidí,
ucpanou tepnou velkoměsta,
až zastavilo u tvých dveří.
Nejsem ten, kdo věří v lásku na první pohled,
ale jak jsem tě spatřil, byla jsi vílou,
a já sílou okamžiku prohlédl až do tvého nitra.
Otevřeš? Buším už tak silou desítek bubnů.
Vykoukla si malinkou škvírou,
hle posilněn nadějí,
vírou v dobré konce,
rozezním zvonce lásky na stejnou frekvenci,
aby se dva malí mravenci z mraveniště světa,
spojili v jediný dech.

XVIII.

Nad polem voněla cukrová třtina,
pláč tisíců okovů, strach a dřina.
Vykrojený reflektor měsíce,
zazářil mdlým světlem, děsíc,
každou dušičku na zemi.

Blaze mi tu rozhodně není dítě,
Čekám, až bělásci rozhodí sítě.
K čemu je starý, nemohoucí otrok,
plivou mu do tváře, on čeká pokrok,
a místo něj o krok zpátky.

Zátky z láhví života jsou ztraceny,
tak prchá ven, zbídačen pracemi.
Z hlavy si vyžene melodii,
se slovy když dýchám, ještě žiji.

XII.

Vyhlásil jsem válku myším,
každou noc je v domě slyším.
Ťapkají si v klidu sálem,
zaujatě hovoří,
teď jsem jednu chytil málem,
Čekám, až se vynoří.
Tu ocásek, tu tělíčku, tu hlavička,
minula palička, bestie maličká,
ještě se vysmívá.
Vzdávám to,
Dělím barák v půlce pruhem,
ať jsme sobě rovným druhem,
mimochodem, večeře se podává. 

XIV.

Na ulici mne zastavila slečna,
kůže mléčná, strhané rysy,
mohla být kdysi, půvabná, krásná,
myšlenka spásná, prolítla hlavou,
co když je pravou, vysněná kněžna,
na pohled něžná, na dotek vlahá,
pojď moje drahá, půjdeme domů. 

XV.

Pláčeš,
dolů se vrhají střemhlav slzy,
po nich další a další a brzy,
na zemi desítky slaných jezírek.

Vidíš,
támhle proplouvá člun s názvem štěstí,
za ním parník smutek cestu klestí,
a ty mávající človíčci jsou vzpomínky.

Vstávej,
nemůžeš tu přeci sedět věčně,
povídám té ufňukané slečně,
načež kupuju jí horký grog a koláč.

Svítá,
Světlo zahnalo všechny zlé hrůzy,
zapneš knoflíčky letité blůzy,
poděkuješ a kráčíš bulvárem dál,
prožít těch pár rozjasněných hodin.

IX.

Karafa dopadla s výkřikem na zem,
víno se rozlilo, stalo se plazem,
začalo tvořit obrazce.
„Mami toto je háček od vlasce“,
támhle snad koník, či říční vydra,
červené potůčky anebo hydra,
divoké kořeny tropických stromů,
zestárlé provázky z balkonu domů.
Co jsi to proboha provedla!
Kaluž vína, samá špína,
koukej všechno utřít… a mazej pro nové! 

X.

Jak je krásné zvolna dýchat,
ševel větru v listoví,
touhu s vášní v kotli míchat,
než ti lásku vysloví.

Jak je krásné hladit dlaní,
pevnou kůru javoru,
běhat v lese nahý s laní,
probouzet se na voru.

Jak je krásné dávat štěstí,
s úsměvem a bez řečí,
stavět ze suchého klestí,
dům a být v něm v bezpečí.

Jak je krásné ležet v mechu,
s tím kdo je ti nejbližší,
kdy pak po posledním vzdechu,
zazní píseň nejtišší. 

XI.

Spěcháš?
Konzumní tvorečku.
Ze všeho běhání,
dostal jsi horečku.
Akce, sleva!
Zprava, zleva!
Panenky protáčíš,
plazíš se, otáčíš,
lapený v síti,
zářivky svítí,
blyštivé cedulky,
strojené drdůlky,
na hlavách prodavaček.
Úspěch vcelku,
lásku nakrájet,
u pultu za pár kaček. 

VI.

Desítky minut jen nehnutě stáli,
pomníček nadějí, dvě bílé skály,
ticho bylo odměnou,
za to málo emocí,
mlčení však neměnnou,
sžírající nemocí.
Kapy kap...,
to kapky louhu tečou jícnem,
náš život se měří svícnem,
svíce zhasne, nejspíš dohoří,
den do sladké noci ponoří,
a poctivě zamíchá. 

VII.

Ano, čet jsem dnešní noviny,
uhlíky na bělobě skloviny,
dramata veliká, dramata malá,
jablka nakyslá, jablka zralá,
trocha krve, slin a prachu,
trocha štěstí, smutku, strachu,
tuny domněnek, pravdy šafránu,
louky pomněnek, takto po ránu,
líbivé eseje,
bulvární články,
každý zde postavil,
své slovní stánky,
jsi nespokojený,
táhni jinam,
mezi břízi špatně rostlý jinan,
těžko půjde s davem. 

VIII.

Z houslí se linou vysoké tóny,
chladivá hladina poklidné Rhóny,
kabátek melodie podbízí snění,
cé stíhá cis, e zdraví ef,
všechno se kouzelně míchá a mění,
výborně maestro,
vaše hudba vlévá sílu do žil,
jako by sem rázem ožil,
i hvězdy vám tleskají,
když o vodu pleskají 

I.

Stále jsem jen za vola,
čekám, že mi zavolá,
a místo abych propad chlastu,
čtu si Vlastu, mačkám pastu,
z tuby ven.

Je noc anebo den?
proč jsem tak udiven,
vždyť ani měsíc ani slunce,
nezabrnká na mé strunce,
nerozbuší se srdce mé.

Kdypak se vynoříš z vody?
chci znovu zažít ty svody,
a jako dozrálé klásky,
sklidit plody tvé lásky,
sladká Venuše.

Mlčení je tvojí zbraní?
Dobře víš jak moc mě zraní,
ač si nejsem jistý ničím,
dříve něž tě v mysli zničím,
naposledy zasním se.

II.

Na louce plné jitrocele,
líbal jsem ji jitro celé,
voněla mládím, z rákosí šat,
ruce jsem troufale na tělo klad,
poblázněn koktejlem vůní a chutí,
bárka se konečně dočkala vplutí,
vítej v přístavu! 

III.

Až budu velký budu hrát funky,
ta hudba má náboj, co rozdrtí tanky,
namele zbraně na hromadu šrotu,
rozpustí divizi, četu i rotu,
vytrhá kořeny zášti a zloby,
přinese vojákům jinačí hobby,
dejte se do tance,
můžete výskat,
jen doufám, že se vám,
nezačně stýskat.