Takhle jednou v ulicích...

-------------------------------------------

Větrem ošlehaná, podzimní, tristní de(Flora) 3.10.2020

Oficiální busking to je takový zvláštní termín, který by se měl ve své bytostné podstatě vylučovat, leč v některým souvislostech může být poměrně legitimní. Zvlášť, když se z pouličního hudebníka stane žoldák, který neodmítne hozenou rukavici. Což je případ mého vystoupení se Štěpánem v rámci podzimní flóry, kdy jsme ve zkratce dostali na prdel jak od kolemjdoucích, tak od klimatických podmínek, ale hezky popořadě. S volnými vstupenkami jsme se nahrnuli na místo mezi dvěma pavilóny, kde jsme měli dle domluvy vyhrazené hodinové „vystoupení“. No paráda, sluníčko se po pár dnech prodralo mračnem, tak směle do toho. Ale prr, nebylo to tak přímočaré. Jakmile jsme se usadili, počali jsme pociťovat nemilosrdný vichr ošlehávající naše externí partie, což by ještě nebyl takový problém, ale s tím, že nám odnášel hudbu za roh a kradl papíry, to už bylo silnější kafe. Fajn, jsme větrem ošlehaní a přece se nemůžeme nechat jen tak rozhodit. Dohráli jsme první skladbu a ejhle, zrada číslo dvě. Sesypal se na nás blízký stánkař, který nám velice sofistikovaně začal objasňovat vzniknuvší problém. Jeho lehce postižená brigádnice nosí kochleární implantát, který je velice citlivý na hluk a naše hraní ji není úplně nejpříjemnější. Když opomenu fakt, že nejvíc mimo z toho byl onen stánkař a holka vypadala naprosto v pohodě (pointa: a to i po dohrání oné hodinové „show“), museli jsme pána ocenit titulem nejlepší výmluvy. Nebyl jediný, kdo si na nás chtěl vybít svou frustraci, zelinářka od vedle na nás házela nenávistné pohledy již od začátku, leč nebylo zbytí. Byli jsme zde objednáni a rozhodně jsme hodlali naše hraní dokončit. Ne snad pro onen „pohádkový zisk“, kdy jsme naprostou většinu zahrádkářů, sadařů apod. nezajímali, ale spíš jen z toho principu onoho domluveného hraní. Míra nepochopení zde byla veliká a Agro-rock jsme v repertoáru bohužel na zklidnění neměli. Rozhodně jsme jim svým brzkým hraním nezpůsobili bůhví jaký výpadek zisků (jestli vůbec), ale narušení jejich komfortní zóny to bylo jistě nemalé. Jakmile vypršela hodina, ihned jsme se sebrali a vyrazili do centra, kde jsme měli domluvený sraz se saxofonistou Péťou a kde započala naše druhá část štace. Vítr nepolevoval, po dalších dvou hodinách jsem měl v hlavě vymeteno, ale hraní to bylo podstatně příjemnější. Završení výborným obědem v blízké restauraci bylo příjemnou a zaslouženou odměnou. Každopádně bylo by vůbec o čem psát, kdyby se pokaždé vyjevilo vše býti ideální? Nikoliv! Tudíž jednou za čas podobné extempore rozhodně nevadí, hraní zdar!

   

 

Osa (Kroměříž-Holešov-Zlín) s Péťou 15.9.2020

Když jsem se po dlouhé době setkal se svým kamarádem saxofonistou Petrem, padla v jedné větvi rozhovoru na přetřes myšlenka o tom si někam vyjet zahrát. Jelikož se vzhledem ke všem svým aktivitám dostanu málokdy z města (rozuměj Olomouce) a jelikož je Petr dobrodružné povahy, naskládali jsme se v úterý ráno do jeho povozu a vyrazili dělat radost do bermudského trojúhelníku měst výše zmiňovaných. Počasí nám přálo, tudíž nás ani tolik nerozhodil komentář, který nám uštědřila dáma v Kroměříži, když se nás v prvních minutách ptala, co to hrajeme za hrůzu, že se to nedá poslouchat a jestli prý umíme nějaké lidovky. Lidovky neumíme, ale pokud to není nutné a nebydlíte v nejbližším okolí, poslouchat nás zajisté nemusíte (běželo mi v kebuli). Paní nám ze soucitu hodila dvacku a odkráčela dál. Začátek nic moc, ale aspoň bylo od čeho se odrazit. Zbytek vystoupení byl parádní, lidé nadšení, benzín zaplacen, oběd taky, nuž tak hurá do místní vývařovny. Po posilnění obědem, který důsledně zalepil hluché místo v časovém harmonogramu, jsme se vrátili zpět k autu a s euforickým výhledem do dálav jsme vyrazili na druhou štaci opěvujíce krásy místních slečen, jež se nám nenávratně vzdalovaly. Holešov byla volba ryze strategická, nepříliš velké městečko disponuje kratičkou nudlí pěší zóny vedle malebného kostela. Naproti kostelu se tyčí dům místní charity a u té jsme započali hraní číslo dva. Je to dobré, žádný policista ani recidivista nás z místa nevyhnal, oproti tomu nám pán vycházející z vchodu vedle nás donesl dvě nealkoholická piva. Kulturní obroda dopadla dobře, pár místních se pozastavilo, ale jelikož náš hodinový lístek na parkování právě expiroval, ukončili jsme seanci v nejlepší chvilce (v peaku!) a rozjeli se do finální destinace Zlín (Baťův to pohrobek). Tady jsme to rozpálili vedle podchodu u autobusáku a kupodivu ani zde nedošlo ke zlovolnému přerušení produkce, což jsem si vysvětloval autoritou mohutného baryton saxofonu. Nástroj, který vzbuzoval úctu tak nějak všeobecnou, že nikoho nenapadlo rušit naši performanci. Zajímavou epizodou bylo setkání se slovanskou „Mámou Kami“. Ta, ač na vozíku s krušným životním příběhem na hřbetě, dokázala si i tak udržet dobrou náladu a fajn přístup k bytí. K té dobré náladě možná přispělo údajně 11 vypitých piv + další alkohol (hold ruská nátura:). Rozhovor s ní ukončil naši poslední seanci, teď bylo na čase obstarat ještě něco k snědku a vydat se zpátky na Hanou. Musím říct, že noční Zlín má něco do sebe, zvláště pokud člověk zažívá jeden z posledních letních večerů a v centru to tak příjemně žije. Cesta zpátky znamenala ještě jednu zastávku na benzince, kde jsem do sebe oklopil druhé latté a s dozvukem blijící postarší členky místní menšiny hurá domů. Stačilo to. P.S. Málem bych zapomněl, Kami jsme potkali ještě jednou přímo na hlavní silnici směr Otrokovice, mluvila s řidičem vozu, který ji nejspíš málem sejmul. O čem? Asi o tom, že je to v pohodě a že domů to má blízko.

   

   

 

"Božský" Vsetínský United 23.8.2019 

 

Dlouho tomu je od posledního zápisku. Na busking během léta prakticky nebyl čas, až do oné osudné návštěvy Vsetína, kde jsme na vlastní kůži na jeden den zažili, co to znamená festival United. Cíl naší výpravy nebyl náhodný, leč několik měsíců plánovaný. Zahrát si v plném městě a pozorovat směsku divnolidí, co víc si přát. Po příjezdu jsme obhlédli celé centrum, nadopovali se ledovou kávou a pak už hurá na herní plac. Místo bylo dobré, koncentrace mládeže vysoká, leč rentabilita tuze na hovno. Totální ignorace a pár drobáků od místních hnědočechů a bezdomovců nám dalo na srozuměnou, že tady se peníze „vydělávat“ nebudou. „Mít rád bližního svého“ tu v praxi nefungovalo, byli jsme tedy rádi i za těch 50 korun za hodinu. Po odehrání jsme dali řeč s bardem z Hranic na Moravě, který zde neměl z předchozího dne o moc lepší zkušenosti. Následovala pauza, v níž se projednávala alternativní taktika pro druhé (večerní) hraní. To začalo desetiminutovým korzováním sem a tam a poté zastavením před stánkem „teen challenge“. Jenže ouvej, než jsme vybalili fidlátka, objevil se u nás veledůležitý zakomplexovaný organizátor, jenž nám erudovaně sdělil, že toto místo mají pronajaté oni a hrát tu tedy nemůžeme (z důvodu rušení programu – který zde po zbytek večera neprobíhal). Nechali jsme si tedy vysvětlit, kde jsou hranice jejich „teritoria“ a zalezli o deset metrů dále na druhou stranu přechodu. Jelikož jsme byli poměrně rozohnění, ohulili jsme aparaturu snad o třetinu víc, než je pro nás běžné, a odehráli asi nejhutnější set v celé historii. Jako důkaz oné razance a dynamiky posloužily neustálé velké hloučky lidí, kteří nás poslouchali. Všudypřítomná policie jen očumovala. Nevíme, zda z přemíry tolerance nebo z představy takové, že i my jsme součástí oficiálního programu. Chuť k hraní nám neubírala ani přebasovaná odporná zvuková koule, linoucí se z nedalekého náměstí. Spoustu kolemjdoucích si radši poslechlo nás, než hlavní program a o to tady v našem nechtěně vygradovaném kontextu šlo. Přidávali jsme další a další písně, což ve finále zapříčinilo odjezd posledního spoje na Olomouc bez nás, a tedy i nutnost splašit nějaký ten noční azyl. Štěpán (spoluhráč), který od své kamarádky obdržel vstupní festivalový náramek, zázrakem vykomunikoval ještě jeden pro mě, takže jsme se rázem stali o něco méně bezprizorní, jelikož součástí vstupenky byl i zajištěný nocleh v prostorách místních škol a tělocvičen. Nedisponovali jsme sice spacím pytlem ani přikrývkou, ale furt lepší než zalehnout na lavičku vlakového nádraží. Najít školu, kde jsme se měli ubytovat, trvalo dobrou půl hodinu, ale nakonec jsme i tady byli „úspěšní“. Dle slečen na vrátnici nám byl nabídnut jakýkoliv prostor v budově, zůstali jsme tedy v příšeří přízemí na provizorně zbudovaných postelích. Ta Štěpánova se skládala z jedné židle + dvou lavic, ta moje ze dvou židlí a jednoho pseudo křesla. Všudypřítomný chlad i tuhost spacího povrchu nedlouho po ulehnutí podpořily i hloučky stupidně uřvaných dětí, tudíž si dokážete představit, jaká to byla noc. V šest ráno naše Vsetínské dobrodružství skončilo úprkem směr nádraží. Momentálně sedíme ve vlaku a míříme rovnou do Šumperka. Spravit si chuť nebo zažít zas nějakou šílenost?

   

 

Teplice nad Bečvó 20.4.2019 

Tento zápisek budiž decentním popiskem našeho výletu se Šimonem vstříc Hranické propasti a okolí. Vyzbrojeni akustickou kytarou a mandolínou jsme toto město terorizovali necelý den, ale pěkně chronologicky. První hudební vložka se totiž odehrála ve vlaku. Bylo zapotřebí uvést ruce do funkčního stavu, protože na akustickou kytaru Renek nehrál dlouhou to dobu a na mandolínu Šimon prakticky nikdy. Neznělo to špatně. Posluchači? Nervózní mladík sedící u dveří se neustále snažil uniknout našemu vlivu, leč marné bylo jeho počínání, dveře se neustále otvíraly. Ostatní zdáli se být ve stavu neutrálním. Půl hodiny ve vlaku a hurá na autobus v Hranicích na Moravě. Před vstupem do autobusu další muzikální orgie. Po příjezdu do naší finální destinace jsme „očekovali“ cedule a vydali se mrknout na tu slavnou nejhlubší díru. Kilometrová trasa byla úměrná naší fyzické zdatnosti, proto jsme se rádi po namáhavém výstupu zakuklili na plošině nad propastí, kde započala třetí část produkce. Chtěli jsme natočit krátké památeční video, avšak počáteční zaváhání zapříčinilo to, že jsme pak museli cca 40 minut čekat, než se davy neustále proudících lidských mravenců rozprchly a my měli plošinu jen a jen pro sebe. Sice jsme účelové napětí vedoucí k odlivu lidí stupňovali repetitivními disharmonickými akordy, ale i tak jsme čekání neurychlili. Člověk vydrží hodně. Po skromném obědě v místní lázeňské vývařovně nastalo to nejdůležitější. Marná lopotivá snaha o vybuskování tolika peněz, aby nám výdělek pokryl náklady na proviant. Nechtěli jsme to rozpálit přímo na nábřežních lavičkách, takže jsme si vylezli krapet výš, obsadili obří kameny a šlo se na věc. To nejintenzivnější z celého buskování byla neustále tuhnoucí a otlačená prdel. Diskomfort provizorních „židlí“ nám dával zabrat. Jinak co se týče potenciálních posluchačů, tak bída. Snažili jsme se převelice, ale po dvou hodinách jsme sotva nasbírali 55 korun pro každého. To nepokrylo ani třetinu oběda, ale zase se za to dal pořídit půl-frgál k zahánění chmur. Fajn, konec, tohle už by bylo jenom o trápení. Z důvodu dostatku času a přemíry exhibicionismu jsme finišovali na perónu vlastní lidovou písní „V Teplicé nad Bečvó, srdce mé bolavé“ což byl mohutný vokální projev na pomezí žánrů opery a punku. Na jedno malé lázeňské městečko celkem dost ostudy. A to se zde nezmiňuji o spoustě dalších divně zapředených dialogů. No nemusíte vědět všechno.

   

Holomóc alkoholem prosycený 16.1.2019 / Šumperk zasněženě deštivý 17.1.2019

Se Štěpánem jsme začali hrát v ulicích ne dlouho po tom, co jsme zjistili, že oba dva sdílíme nadšení pro jazz a gypsy jazz. Nejsou to sice žánry, kterým prospívají nulové teploty, zvlášť pokud se je snažíte pofiderně interpretovat, ale proč si nezahrát, když jaro je tak daleko. Klasický sraz u obchodu na "C", nekonečné aklimatizování nástrojů a jejich ladění, no a ihned v první písničce error. Ne, nikomu nepraskla struna ani deska kytary, ale zpoza rohu se vyjevil kolega busker P. v notně potroušeném stavu. Svalil se mi hlavou na rameno a započal monolog. Z rumového drmolení jsem pochopil jedno. Spustili jsme cca pět minut před jeho vlastním vystoupením, což ho tím pádem vyšachovalo ze hry v rádiusu padesáti metrů. Nebyl však naštvaný, jelikož mě v jeho hravé opojné náladě začal tahat za uši, hladit po vlasech, kývat se mnou a opakovaně ujišťovat o tom, zda se zprávy jeho informačního kanálu ke mně dostaly ve vší důslednosti. Kdo nezažil, nepochopí. Snažit se soustředit na sólovou vyhrávku do písně a ještě takto stoicky umravňovat situaci, to je kumšt. Aby toho nebylo málo, objevil se před námi jakýsi "typan" s nabídkou odprodeje bot za padesát korun. Což za nás sám P. kulantně vyřešil slovy "tohle ti nikdo kupovat nebude", načež se pouliční prodejce bot odporoučel. Po pěti minutách se odšoural i P. a my se tak plně mohli věnovat hraní, leč už nijak zážitkově bohatému. Jen když jsme balili kytary, neodpustil si jeden z kolemjdoucích komentář se slovy: "váš kolega má za rohem nějako dost". Neměli jsme dost odvahy se tam podívat, proto jsme radši volili klidný odchod na kafe.

Druhý den ráno herní seance pokračovala. Krátký spánek kompenzovala ledová sprcha a pak už hurá na nádraží, kde jsme měli další sraz, neb náš dnešní cíl měl jméno Šumperk. Dvacetiminutové vlakové zpoždění se rozrostlo na minut čtyřicet. Civět celou dobu na světelnou tabuli nemělo smysl, zvlášť když nás neustále odstrkovaly hadry dvou horlivých uklízečů, kteří zrovna neměli na práci nic lepšího než atakovat obuv čekajícího davu. Odešli jsme do čekárny s představou klidného posezení, jenže co čert nechtěl, ani ne o deset minut později se u dveří objevila ona dvojice uklízečů znovu a zvýšeným hlasem deklamovala: "Tak a my teď máme ze zákona 30 minut na to, abychom tady uklidili, takže se všichni zvedněte a jděte pryč.". Fajn, ještě jeden přesun. Když jsme se konečně usadili do vlakového kupé a rozjeli se, objevila se u nás průvodčí s fascinujícím novým poselstvím. "V Zábřehu si přesednete na osobní vlak směr Šumperk. Zpoždění číslo tři. Čtyřicetiminutová cesta se rozrostla na minut sto. Náladu nám naštěstí zpestřilo individuum v podobě ženy ve špinavém otrhaném mundůru s pleťovou maskou na obličeji. Svět je solidní panoptikum. Příjezd do naší finální destinace nebyl korunován vítězoslavným rykem. Počasí totiž jaksi kolidovalo s představou hydrometeorologů z ČHMÚ. Jestli byl jeden stupeň nad nulou, tak přeháním. Usadili jsme se na začátek pěší třídy prodchnutou všudypřítomnou povánoční skepsí a počali produkovat hluk. Zima byla třeskutá a moc tomu nepomohlo ani decentní sněžení. Nicméně něco jsme odehráli, tudíž nám nic nebránilo v tom, abychom se po hodině a půl občerstvili v blízkém bambusovém bistru. Po obědě se nám samozřejmě nic nechtělo, maximálně tak padnout na koberec a spát, ale i tak jsme se vyburcovali k ještě tristnějšímu výkonu, tentokrát na místě zvaném "točák". Nepodařilo se nám to bůhví jak roztočit, ale lidé byli zřejmě dosti shovívaví a naše lítostivé ksichty nutily všudypřítomný lid k obdarování. Korunu všemu nasadilo opakování skladby "Suicide is painless" z populárního seriálu M*A*S*H. Ale nebojte, neskončilo to spolknutou kapslí kyanidu, to snad třeba příště.

  

Molloví koledníci v akci bez satisfakce 5.12.2018 

Realizovat v praxi náš vysněný karikující projekt Mollových koledníků se ukázal být nakonec větší problém, než výroba samotného spontánního CD. Po prvních dvou oťukáváních v nulových temperaturách nastalo hraní třetí, které nám jasně ukázalo, jak těžké je čelit zajetým stereotypům. Na nechápavé pohledy spoluobčanů si člověk zvykne, ale rozhodně si nelze zvyknout na to, když se padesát metrů od vás postaví dechový kvartet a začne vás přeřvávat medovými tóny oněch koled, které se snažíte systematicky parodovat, akorát v onom klasickém notorickém duru. Etika jim nic neříká, hošíci přišli "zarábať love". Dolní náměstí se tedy stává zvukovou skrumáží. Zhruba po páté simultánní "koledě" pod tíhou onoho "moudřejší ustoupí" balíme vercajk a mizíme na čaj. Situace totiž začíná gradovat s příchodem nepochopitelného ohňostroje, jenž uzemní oba exhibující tábory. Vánoce ještě ani pořádně nezačaly a už teď mě mrazí z toho, že to bude zase o píď větší bordel než roky předchozí. Nejsem si jistý, jestli Svatý Mikuláš holdoval římským svícím, spíš bych to viděl na turecký med. Jistý jsem si však tím, že jsme ještě neskončili. Obohatíme náš skrovný repertoár a brzy se s "koledami" vrátíme zpátky!

  

Moravská Třebová bramboráková 21.7.2018

Objevování dosud neprobádaných končin patří dozajista k velmi intenzivním a zapamatování hodným chvílím nejen v životě pouličního hráče a nejinak tomu bylo i dnes, kdy jsem po ranní melodické rozcvičce v Šumperku přemýšlel, co s načatým dnem, a jelikož jsem nechtěl odjíždět nikam daleko, padla volba na Moravskou Třebovou. Pro jistotu jsem kontaktoval Jakuba, ten měl sice namířeno do Ústí nad Orlicí, ale podařilo se mi ho nalomit, tudíž jsme vyjeli oba stejným směrem. Odpolední slunce nás grilovalo zaživa, proto se ani jeden z nás nedivil, že náměstí v Třebové zelo prázdnotou. Fajn, co kdybychom se nejdřív pokochali poznáváním místního zámku. Vzali jsme útokem jednu z uliček od náměstí, ale místo zámku jsme objevili jen postarší zmalovanou kurvu s dvěma kamarády a Billu, kde se nakoupily tekutiny a kus žlutého melounu k nutnému osvěžení. Druhý pokus o nalezení zámku byl již úspěšnější. Skončili jsme u zadní brány, která byla zamčená. Proto nás mladý sekuriťák navedl k hlavnímu vchodu. Neopomenul se zmínit o právě probíhajících bramborákových slavnostech, kde se prý hodinu čeká na kus osmažené placky, jenž vyniká téměř průhlednou konzistencí. Z toho všeho jsme pochopili, že se zde zřejmě vydělávaj velký prachy. Vstupné na akci plné folkového koncertování by nás vyšlo na kilo, ale jelikož jsme se chtěli pouze pokochat nádvořím, byli jsme velkoryse na kratší dobu vpuštěni. "Vy jste ta kapela?" vyhrkla na nás ihned pořadatelka. "No něco takového, ale sem jsme se přišli pouze pokochat". Nebyl to jediný člověk, kterého zaujala naše na zádech uložená kytara. U východu nás odchytla reportérka českého rozhlasu. Ta se z nás snažila vymámit důvod návštěvy, tudíž jsme si vyfantazírovali naši domnělou nehynoucí lásku k bramborákům, plus pár dalších plků. Pak již započala má produkce zvuková na okraji pěší zóny a následné zhodnocení situace. Na to, jak bylo mrtvo, se mi podařilo něco přes dvě kila "vyhrát". Avšak největší výhra? To, že jsem zde vůbec mohl hrát, občasným divným výrazům navzdory. Stal jsem se tak možná prvním pouličním exhibujícím individuem v novodobé historii města. A to se vyplatí!

   

Opavské kladivo na čaroděje 18.7.2018

Víte, co nejlepší můžete dělat, když zrovna prší a fouká silný vítr? Jít hrát do ulic. Já jsem učinil z důvodu zakoupení čtrnáctidenní letní jízdenky a z prosté potřeby vrátit se k pravidelnému kočovnému popojíždění (po dvou týdnech statického uskladnění na skautském táboře). Vzhledem k podmínkám meteorologickým jsem si vybral Opavu. To proto, že jsem si zde vybavoval kryté místo pod střechou, kde bych mohl alespoň trochu odolávat aktuální slotě. K mému překvapení jsem dostal do vínku ještě jeden klacek pod nohy v podobě rachotících dělníků opravujících nedalekou radnici. Co naplat, jsem tady, tak přeci nebudu zdrhat. Jak už to však kolikrát bývá, když už se něco sere, tak pořádně. Neuplynula ani půlhodina a nad mou hlavou se vynořili dva modrásci z městské policie. Kdosi si anonymně stěžoval atd. atd. prostě klasika, ale rozhodně ne v Opavě, kde se mi nic takového v životě nestalo (a to sem jezdím roky). Bizarní na tom bylo to, že jsem ihned věděl "odkud vítr fouká", protože v prvním patře protějšího domu se na mě pitvořily s grimasou posměšně-vítěznou tři vyhořelé trosky nevalného vzhledu s moc dobře vycvičenou pomstychtivostí. Cizinec s přítelkyní, který se vmíchal do dialogu s policií, již situací nepohnul. I když se mě zastával, seč mohl, nezbývalo než zavřít krám. Chlupáči byli celkem v pohodě, protože plnili příkazy z vyšších sfér. Dokonce mi předvedli fajn show, když jim propadla má občanka mřížovím do dvoumetrové jámy a oni museli vynaložit hrubou sílu teleskopického obuchu ke zdárnému výsledku záchranné operace. V protějším okně se mezitím stále vynořovaly ony babizny, ale již mnohem "rafinovaněji". Jedna natáčela pomalu rolety a čučela škvírou, další se nakláněla k oknu jakéhosi bočního výklenku. Zřejmě nechtěly přijít o nic z toho, co se dělo venku a co by alespoň trochu narušilo jejich prošedivělou rutinu. Zbývalo už jen rozloučení, jednu z nich jsem tudíž náležitě vyfakoval a na dotaz policisty "co to děláte?" jsem prostě a bez emocí odpověděl "ale nic, jen si protahuju prst".

Luhačovice 20.5.2018

Těch moravských měst, která jsem ještě nepoctil svou hudební návštěvou, moc není a jedna z posledních bašt, již jsem právě dobyl, má jméno Luhačovice. "Poklidné" lázeňské městečko není zrovna bůhví jak blízko domovské Olomouce, ale když jde o nedělní výlet do míst neobjevených spojený s pouličním brajglem, tak kdo by odolal. Ještě než jsem dorazil na místo určení, přisedl si ob sedadlo mužík třímající stoličku a něco, co mi zprvu připomínalo aparaturu. Jsem slepý, šlo o pevný futrál na tahací harmoniku. Dobrá, určitě nejsem jediným hudebníkem, který vyrazil podojit rekreanty. Úkol je tedy jasný. Vyřítit se z vlaku co nejrychleji a zabrat nejlepší flek (z doporučení od kolegy Jakuba) dřív, než má potenciální konkurence. V centru jsem se vyjevil velmi záhy po příjezdu, identifikoval jsem pěší třídu a počal vybalovat vercajk. Pozn. přechod k dramatické přítomnosti.

Paranoidně se otáčím, ale garmoškář nikde. Že by mě obešel? Nemarním časem. Pouštím swingové podklady a začínám brnkat. Cca hodinu a půl vše vychází, když tu náhle mou pozornost upoutá notoricky známá arogantní figurka jiného harmonikáře, kterého moc dobře znám ze Zlína. Nedbá mé hry a 20 metrů ode mě mastí své letité odrhovačky. Další čtvrt hodiny je z nás obludné kakofonické duo. Nikdo nechce ustoupit. Dědek najednou mizí, ale brzy se s triumfálním výrazem vrací a sděluje mi, že už mě nahlásil na policajtech, protože určitě nemám povolení. Ignoruji ho, další patnácti minutová lekce disharmonických postupů a nakonec má stopka. Tohle nikam nevede. Hádka s volem není na programu dne, ale nakonec mi to stejně nedá a tak po sobě chvíli házíme své bezskrupulózní verbální sračky. Hold dva cholerici v akci. Světe div se, situace se brzy uklidní a udavač mě dokonce ukazuje svůj druhý herní plac, nacházející se o nějakých tři sta metrů níže a přihodí i pár praktických tipů. Čuju nějakou nekalost, proto si dávám pauzu a vrhám se na průzkum lázeňského areálu.

Musím uznat, že město na mě poměrně zapůsobilo. Skvostná zátiší, stopy architekta Jurkoviče, malebné vily, parádní pramen Vincentky, kde paní prodává malé plastové kelímky za dvě koruny, no moc pěkné. Po hodině kochání sestupuji k onomu náhradnímu spielplatzu, jenže pro změnu zpozoruji onoho prvního harmonikáře z vlaku! Hážu tedy zpátečku a objednávám si v kavárně u kolonády asi nejlepší palačinku, co jsem kdy jedl. Famózní exploze chuti mě automaticky nutí zvednout dýško na třetinu ceny onoho dezertu. Po "obědě" podnikám průzkum nový a hle, harmonikář už zde není. Začínám proto svůj odpolední set. Na rozdíl od původního místa nemám nad hlavou silnici a před ksichtem dalšího šumaře, takže nemusím tolik tlačit na pilu a hraní je nepoměrně klidnější a uvolněnější.

Aby těch zážitků nebylo málo, dojde i k menšímu rendez-vous s lokální policií. Hraji blbého (což mi jde vždycky) a slibuji, že se příště polepším a zařídím si povolení, které mi prý městský úřad rád vystaví. Něco mi říká, se tu určitě ještě někdy objevím. Minimálně během léta, kdy je tu prý víc lidu jak na Václaváku v Praze. Tož uvidíme. Konec desky.

   

 

Na větrné hůrce - Olomouc 8.4.2018

Tadááá je tu nový rok a tudíž je potřeba vypustit první letošní vlaštovku. Sezóna začala (kvapným přechodem zima-léto), tudíž není žádným překvapením, že se momentálně snažím hrát někde prakticky každý den. V neděli tomu tak být nemělo, jelikož jsem si chtěl dopřát zaslouženého klidu. Co však jeden nechtěl, byl jsem vyrušen! Šimon dostal geniální nápad jít hrát , jenže si nějak nezjistil jedno důležité info. Olomoucí se zrovna táhnul impozantní vichr o síle čtrnáct metrů za sekundu. No dobrá, proč ne. Nakonec člověka by to odfouknout snad nemělo. Dorazili jsme tedy na "dolňák", kde se bleskurychle vynořily první pochyby. Zalézt do krytu malé zamřížované chodby, vykašlat se na vše nebo se vystavit povětrnostním vlivům přímo před "Tetou". Volba padla na možnost číslo tři. Město navzdory kalamitě celkem žilo, ale pozor, to rozhodně neznamenalo, že z nás byl přítomný lid "hotový". Sice nám první příspěvek nakrmil futrál padesátikorunou,ale zbytek čas už to takové terno nebylo. No což, byli jsme i tak dobře naladěni. To se projevovalo zvýšenou interakcí s kolemjdoucími, nadbytkem zvláštních pazvuků, které jsem vydával do mikrofonu, no a také notorickou desetiminutovkou s melodií "Knockin on heaven's door" na texty klasických českých lidovek. Aby punc bizarnosti ještě víc nabral na obrátkách, projel před námi zhruba v půlce "session" dědek na kole. To by nebylo nic ojedinělého. Pointa? Kus od nás mu spadl lahváč na zem, jenž se velice pompézně rozprsknul po dláždění. Dědek nedbal apelu k zastavení a hasil si to dál. Prostě suverén.

Ještě než ukončím tento strohý zápisek, nemohu se nezmínit o paní, která si před námi zacpávala uši (určitě to bylo kvůli vichru:), o zajíci u S-klubu, jehož rychlost byla zredukována asi na 10% normálního zaječího tempa, a o dalším pivu, které nám (nerozbité) přinesl mladý študent. Nejspíš s domněním, že ty zbytky střepů patřily nám, protože šlo o naprosto identický lahváč. Pěkné, pěkné.

Vlakové courání Olomouckým krajem 30.11.2017

Buď pozdravena, čtenářská chaso. Dlouho tomu nebylo, aby se něco událo. Něco, co by nutilo prsty pochodovat v rytmu písmen, slov a vět. Tak jsme těm zážitkům prostě museli jít společně s kolegou z ulic Jakubem naproti a ono se fakt "něco" dělo. Spontánní nápad se zakoupením celodenní krajové jízdenky vytanul na mysli někde mezi druhým a třetím točeným, pár hodin před samotnou realizací. Naší snahou mělo být bourání stereotypních bariér nejen v ulicích, ale hlavně  ve vlacích. Vymysleli jsme tedy rychloprojekt "Hudba do vlaku", který se nepyšnil bůhvíjak skvělým konceptem (ono, co také vymyslet během kratší než delší chvilky a pod vlivem etanolového opojení). Prakticky šlo o to napojit dvě kytary do aparatury a udělat krapet sofistikovaný bordel během přejezdu z různých měst. Prvně bylo ale potřeba zajet do Prostějova pro Jakubovu kytaru. Tam jsme se vyjevili již v brzkých ranních hodinách. Po snídani u mistra pekaře a vyzvednutí nástroje zkázy jsem ukecal zbytek dua na ranní hudební rozcvičku naproti bývalému Prioru. Byla zde stříška, která nás poměrně slušně ochránila od z nebes padajícího sajrajtu. Mrzlo, sněžilo, půl osmé ráno a my štveme preludováním prací a školou zapřažený lid. Nemysleli jsme si, že takto brzy něco "vyděláme", ale pár darů od usměvavých slečen, paní a babiček nám zaplatilo polovinu ceny celodenní  jízdenky. Postupné promodrávání prstů upozornilo na to, že bychom měli zvednou kotvy a někam se rozjet. 

Navrátili jsme se do Olomouce a vydali se přes Šternberk a Uničov nach Šumperk. Zrada, na chodbičce zvláštního osobáku není místo pro dva šumaře. Upozaďujeme projekt na později a brnkáme si jen tak v otevřeném voze. Ve městě Š jsme podruhé zatoužili po čerstvém vzduchu a na "točáku" jsme rozjeli náš další instrumentální set. Aktuální dílčí cíl byl jasný, vydělat si na zbytek jízdenky a potravinový bonus . Splněno, a to hlavně díky tzv. "Cohenovu" neboli "Hallelujah" efektu. Což je Jakubem objevený jev psychologického rázu, který nutí lid přispívat nad běžnou normu. "Teď koukej, vyděláme na oběd" odvětil a začal vybrnkávat notoricky známou melodii. Musím říct, že mě to posadilo na prdel, jelikož nám tato samostatná 3 minutová píseň vydělala skoro tolik, jako zbytek všech hraných songů ve zbylé tři čtvrtě hodině. Příprava jídla místními expaty se trochu protáhla, tudíž jsme nudle v nelidské rychlosti sežrali a utíkali zpátky k vlaku. Někdo by řekl, že už toho bylo za ten půlden dost, my jsme však pokračovali dál.

V Zábřehu jsme nasedli na "spěšňák" a vydali se za sněhovou nadílkou do Jeseníku. V tomto stroji konečně proběhla ostrá  zkouška projektu, který však velmi brzy narazil na těžké nepochopení jedlé paní průvodčí. Jediný dílčí úspěch představovala mladistvá slečna, která nám věnovala dvě pětikoruny a fotku podlahy. Což bylo krapet alternativnější pojetí portrétu, jenž nakonec nebyl z dosud nezjištěných příčin vyhotoven. Dívenka vystoupila. Následoval totální "shitstorm" od blonďaté štíplístek lady. "Máte na tenhle projekt povolení?", "Schovejte si tohle žebrání!", "Děláte hroznej bordel". Ok, tady to moc nepůjde. Naše dosavadní hladina hormonů štěstí  intenzivně poklesla a my se smířili s tím, že bude potřeba bouřlivé hraní po vlacích krapet vypilovat a korigovat. V Jeseníku se naplno projevilo Jakubovo nedostatečné letní obutí. Kecky měl durch promočené, takže plánovaná pěší túra směrem do centra byla transformována na poklus do sto metrů vzdálené luxusní restaurace ve vile Elis. "Můžeme zde napochodovat takto obtěžkáni?" byla má první slova směrem k číšnici, když jsme se vyjevili v interiéru. Přeci jen v 2+1 na hosty s krosnou, kytarou a foto brašnou tu asi moc zvyklí nejsou. K horské útulně to mělo sakra daleko. Obsluha však byla milá a nerozpačitá. Pojedli jsme palačinky, zalili jsme krk horkým nápojem, ohřáli zadnice, nafotili blyštící strop, no a zbývala už jen poslední dnešní cesta, a to zpátky k domovské Olomouci. Menší vsuvka. Ze záchodů, kde hrál jazz a kde měli roztomilou hranatou vodní baterii se mi za boha nechtělo odcházet. Zpáteční cestu nám znovu zpestřovala oblíbená ajznboňácká špinavá blondýnka. My ale už na hraní neměli ani pomyšlení (a na její buzeraci taktéž ne). Únava prosákla každým pórem a proto jsme vyměřený čas strávili neustálým střídavým usínáním a probouzením. Hláška celého výletu zdobící každou tiketovou kontrolu, zněla asi takto: "Tady to je lístek za mě a za syna".  "Syn" Kuba sice vypadal starší než otec, ale což.

   

   

Lednice a Mikulov 9-10.8.2017

Je s podivem, kolik věcí se dá stihnout za den a půl, pokud se moc nebrzdí a hodně šlape na plyn. Nápad vyrazit se ohřát na jih do Lednice a zkusit zde pouličně exhibovat jsem držel v kebuli dlouho, ale až když mi jeden den zavolal Robin s tím, že mu v hlavě rotuje podobný nápad, bylo jasno. Musíme se tam co nejdřív vydat. Původní plán počítal s čtyřdenní akcí, jenže jsme díky mému neustálému posunování vyjeli místo v pondělí ráno až kolem středečního poledne. Kromě nás (dvou hastrošů) se k našemu týmu přidala i houževnatá a odolná Verča, která sice přijela pozdějším spojem,  ale díky dostatečnému nazvučení nás brzy před Lednickým zámkem objevila. Hrát jsme zde mohli s požehnáním slečny od kasy (sama nám po hodince přišla přispět a říct, že jsme skvělí - My víme :D). Jenže vedro bylo neúprosné, takže kolem 12 hurá nakoupit rozmatlané mini donuty a něco dalšího ke konzumaci. Robin si prozřetelně koupil dvě piva, protože v zápětí jedno rozflákal, čímž před sámoškou vytvořil dočasný pivní pramen.  Relax v parku, Robin hraje na flétnu v koruně stromu, já mávám kolemjdoucím, idyla. K pozdnímu odpoledni se vracíme na místo činu. Já jdu decentně preludovat, Verča se jde projít k rybníčku a Robin letí splašit karton a fixy na vytvoření buskerské cedule. Po čtvrt hodině jsem "odprcán" tatíkem v tílku, který na mě pořvává z okna ať už s tím jdu do hajzlu, že to nebude poslouchat celý den (přitom jsme předtím hráli jen hodinu a něco). Balím a přesunuji se na náměstíčko. Hádat se s tím ogarem nehodlám. Tam se konečně zase všichni setkáváme. Robin dostal sadu fix, našel puzzle a ještě jakýsi deníček, proto s Verčou krátí čas a když zrovna neskládají puzzle na chodníku, vytvářejí naši hipísáckou informační ceduli. U mě se za hodinu zastavují pouze dva lidé, ale za to jeden mi do stokoruny zabalil sedmdesát korun v drobných a druhý přispěl kolem stovky, takže to vůbec nebylo marné. Když už se pomalu snažíme ukončit náš kombinovaný workshop, přiletí k nám číšník z místní burgrárny, jestli prý si u nich nechcu na hodinu zahrát, že bude nějaký peníz a pivo gratis. Proč ne, říkali jsme si, jaké by to bylo super, kdyby tu někde byl klavír a my si mohli zahrát s Robinem společně. No a jakmile jsme vlezli odrbaní a smradlaví do toho luxusního restauračního zařízení, první co jsme zpozorovali, byl zánovní klavír Petrof. Následovala tedy dvouhodinové blues-jazz-rock-reggae jamování. Energie jsme měli dost a návštěvníci, kteří neutekli, to dokázali náležitě ocenit. Navíc obsluze i majitelům se naše hraní také tuze líbilo, tudíž se zde určitě ještě někdy ukážeme. Pak jsme se ještě přesunuli se zámeckými ptáčníky do další hospody, kde padlo několik vydatných třináctistupňových, načež  nám mistr ptáčník poskytl podlahový azyl v jejich skromném přístřešku (kasa) v zámeckých zahradách. Ještě, než se vrhnu na dramatický popis rána, rád bych podotknul, že v noci se zjevila bouře nevídaných rozměrů, při které sice  téměř nepršelo, ale epileptické blýskání  (šedesátkrát do minuty), nám poskytlo slušnou vizuální kulisu.

Ráno jsme velice pomalu rozlepovali zakuklené oči a vstávat se moc nechtělo, každopádně na vše se dá najít lék, a tím lékem na naši letargii byl Robinův  vařič, který se rozhořel šíleným plamenem, následkem čehož byl převrhnut na bok. Z Robina v tu chvíli vypadlo jen "utečte, bouchne to" a my se bestiální rychlostí vynořili ze spacáků a utíkali do trávy. Plynový vařič vesele plápolal, bomba se pomalu, ale jistě očuzovala kouřem a my přemýšleli co dál. Bouchne to, nebouchne? Dohoří to za chvíli nebo za pár hodin? Náš počáteční strach se postupem času ztenčoval. Odklidili jsme většinu věcí, upozornili kolemjdoucí o nutnosti obejít nás obloukem a pak se i podařilo Robinovi pomocí boty  udat vařiči vertikální polohu a utáhnout roztavený kolík s přívodem plynu. Konec dramatu, balíme se,  letíme naCOOPit a valíme busem směr Mikulov.

 Mikulov nás převelice nadchnul, krásné město. Nejvíc nás však nadchnula přítomnost pouličního piána v skvostném obloukovém výklenku. Znamenalo to, že Robin může znovu odložit své žonglovací nádobíčko a my můžeme pokračovat s džemem. Pečlivě jsme odehráli set a s úderem dvanácté počali něco jako obědvat. Po konzumaci jsme odložili bagáž v místní optice (děkujeme paní) a vydali se hledat zatopený lom. Naše zpocená těla nutně potřebovala očistu. Holt 35 stupňů není žádný chládek. Trochu nás zmátla ulice k lomu, po níž jsme kráčeli. Nacházela se totiž úplně na druhé straně města. Vzali jsme to tedy nazpět a po půl hodince štrádování byl lom nalezen. Decentně chladivá voda rozproudila krev v našich žilách. To bylo přesně to, co jsme potřebovali. Odpočatí a vyplavení ochutnali jsme deci bílého v místní snobácké vinárně, rozloučili se s Verčou, která odjížděla spojem dřív a pokračovali v našem muzicírování. Odpoledne už bylo slabší, lidu ubylo a navíc začalo chčít z nebes. My jsme ale  byli důkladně krytí. Pokračovalo se tedy až do šesté. Pak už zbývalo se jen dokutálet k vzdálenému vlakovému nádraží, nasednout do vlaku a přemítat o tom, jak málo nám stačí ke spokojenosti. Hodnocení dvoudenní buskovací tour 10/10. 

   

Kolíne, Kolíne, Jičíne, Jičíne 3.8.2017

Och, och. Je to krásný tobogán endorfinů, když na nějakém místě hrajete poprvé v životě, oni vás navzdory prognózám místních nevyhodí,  navzdory bouřkovým mračnům nezačne pršet a ještě i něco vyděláte, navzdory prstům, které se občas přestaly hýbat (asi přetažení) a čerstvě nabitým bateriím, které začaly fungovat až po menší rošádě v kastli. Kolínské centrum jsem již jednou před několika lety navštívil a hodlal jsem si tehdy zahrát, jenže tam bylo víc než mrtvo, takže jsem od tohoto záměru tehdy opustil. Dnes jsem se zde zjevil víceméně náhodně. Celé ráno v Praze jsem intenzivně přemýšlel, zda-li se mám vydat do Plzně nebo do Ústí nad Labem, až mi oba rozumné spoje ujely a mně nezbylo příliš mnoho možností, pokud jsem si chtěl někde zahrát i dopoledne. Zvolil jsem tedy vzdálenostně dostupný Kolín. Jakmile jsem začal brousit hrany centra, informovala mě místní dáma o tom, že na náměstí je trh, což je vždycky příjemný bonus a záruka nějakého toho kusu člověka navíc. Nevím, jestli se těm pěti nebo šesti stánkům uprostřed obrovského náměstí dalo říkat trh, ale díky aspoň za toto! Pár zdvořilostních frází s trhovkyní. Trhovkyně: "Klidně si tu hrejte, já za hodinu odcházím, ale bez povolení vás policajti stejně vyhodí". Kontroval jsem svou oblíbenou frází: "stejně by mně žádný povolení nedali". A tak jsem hrál a hrál, sem tam se někdo zastavil a bylo tak nějak celkově milo. Tak milo, až jsem ztratil ponětí o čase a po hodině a půl na place jsem zběsile balil krosnu a utíkal celou cestu z centra až na páté vlakové nástupiště, kde jsem nastoupil do vlaku směr Jičín zhruba 30 sekund před plánovaným odjezdem. Schovat vystrčený jazyk a jede se dál.

Jičín mě uvítal solidní vodní sprchou, kterou jsem si po těch humusáckých vedrech náležitě užíval. Skromná očista byla brzy směněna za posezení v cukrárně, ve které jsem utratil veškerý svůj kapitál menších mincí (koruny a dvoukoruny). Jelikož stále pršelo, zasedl jsem do útrob brány, která disponovala solidní ozvěnou a bytelným přístřeším. Experimentovalo se, swingovalo, jazzovalo a i přes menší množství průchozích si mé preludování našlo příznivce. Navíc jsem narazil na kolegu básníka, který si s radostí zakoupil výtisk prvního dílu mikrosbírek.  Plíží se večer, je na čase zmizet směrem San Piego a Olomouc. Tož pěkný to byl den, i když se nic tak dramatického nedělo :-) 

 

Trojice Kroměřížských hraní 24.6.2017

V sobotu ráno mi volá Robin. Prý bychom zas mohli někam zajet. Nemám nic proti, plánovaný kšeft na focení mi odpadl, a proto jsme u nás svolali poradu,  jejímž vyústěním bylo přesunutí našich pozic z Olomouce do Kroměříže. Ve městě proslavené Arcibiskupským zámkem, Podzámeckými zahradami a legendárním psychoterapeutickým oddělením 18B, jsme se zjevili kolem půl třetí odpoledne. Slunce intenzivně šlehalo svými paprsky do kůže a z tohoto důvodu byl náš první checkpoint ve stínu oněch UNESCO zahrad. Vybrali jsme tu nejdelší zahradní avenue, Robin ochočil svoji Melodicu (foukací klávesy), já naboostoval elektriku a začal se vytvářet zvuk. Ačkoliv byla sobota, moc korzujících návštěvníku jsme nezpozorovali, proto jsme po hodině sklidili skromný výdělek a vyrazili přímo na náměstí k místu, kde začíná oblíbená pěší třída. První část zakončena, začíná část druhá.

Ještě než jsme vůbec stihli něco předvést, prošel kolem nás zájezd bujarých poláků. Ti byli naší přítomností potěšeni až do takové míry, že jeden z nejopilejších sebral Robinovi klobouk a počal obíhat ostatní s tím, ať přispějí muzikantům. To věru nebyl špatný začátek. Robin vyměnil nástroj herní za nástroj žonglérský a já mu k tomu přizvukoval za doprovodu swingových vypalovaček. Druhá ze tří částí našeho pouličního session skončila ještě dřív než ta předchozí. Ne  kvůli nedostatku zájmu nebo kolemjdoucích, ale kvůli tomu, že jsme zpozorovali klavír, nacházející se na venkovní zahrádce blízké restaurace. Druhá část zakončena, začíná část třetí.

Robin diplomaticky domluvil využití místního klavíru, usadil se za něj a konečně jsme mohli pořádně zajamovat a zaimprovizovat. I ty věci, které jsme spolu hráli několikrát, jsme ten den předělali do takových alternativ, že jsem nechápal, kde se v nás něco takového vůbec vzalo. Hosté byli nadšeni, my rozjetí a nadmíru spokojení. Nic však netrvá věčně a proto nás pan pingl po dvou hodinách požádal, zda bychom se mohli buď zklidnit nebo si dát pauzu. Pro hosty už to bylo nejspíš víc než avantgardní. Posbírali jsme pár obdržených stokorun a potichu se vytratili z restaurace ven.

Nechtělo se nám bůhví jak spěchat zpátky do domoviště. Navštívili jsme ještě jednou zahrady, zkonzumovali zbytek potravinových zásob, a když nás místní hlídač požádal o odchod, jelikož se ve 20:00 zavírá, formovali jsme ještě chvíli naše zadnice na dřevěných lavičkách vprostřed náměstí a poté se šouravým krokem dopotáceli k poslednímu vlakovému spoji. Odjezd! Konec třetí části.

    

Valašské Meziříčí - Las Vegas nad Bečvou 26.5.2017

Jak začít? Stačí jen přejít most přes Bečvu a naskytne se vám úchvatný vstupní pohled do centra Valmezu, které v lecčem může na první zaostření připomínat v nadpisu zmiňovanou Mekku všech hazardních hráčů. Menší herna vlevo a o dost obludnější větší herna vpravo, co víc si přát? Ještě k tomu přidejte muzikanta, který před děsivou budovou bude hrát, a máte to komplet. Normálně zde cca jednou ročně brnkám na mostku a v pauzách mávám Jehovistům na druhé straně barikády, dnes jsem si ale zalezl na okraj pěší třídy. Chtěl jsem být za A součástí "královské zábavy" (viz foto) a za B dál od zvukovody drásajícího mechanického hluku, jenž se ozýval směrem od tržnice. Ok, připravit, hrajem. Odezva místňáků na instrumentální jazzové harmonie v tempu Largo servírované v tuto denní dobu = vlažná až studená. Ok, snad si vydělám aspoň na jízdenku. A hele, někdo se občas zastaví. Tři hodiny tyranizuji město, nakecávám mladší paní, že je mi 43 let. Opakuji svůj zredukovaný repertoár. Potkávám tři maturantky, které stíhám odchytit do osidel mobilního fotoaparátu (nutnost dokumentace) a předběžně se s nimi domlouvám na jednorázové hudební vsuvce k jejich červencovému recitálu (nejedná se o perverzní metaforu). Končím dopoledně polední koncert. Zkouším 16 různých klobouků ve stínu silničního podjezdu. Prý mi sluší všechny. Ta ženská umí prodávat. Kupuju si slamák. Zbylo na jízdenku. Odcházím na autobus směr Nový Jičín. Pokračujeme!

   

Nový Jičín pouliční i pódiový 26.5.2017

Oficiálně i neoficiálně druhá návštěva novojičínská byla započata. Lokální mi sdělují stěžejní info o tom, že nejvíce lidí se tu producíruje u Lidlu. Jestli jsem zde k něčemu vzhlídl, pak to rozhodně nebyl místní Lidl. Hrát před ním nebudu. Popošel jsem od něj zhruba 381,5 kroků do lůna Masarykova náměstí a našel si malou klidnou uličku, ve které jsem tehdy před 2 roky hrál. Je pátek něco po třetí hodině, opřený o fasádu radnice přemítám. Ouředníci již jistě opustili svá polstrovaná křesla, ale přeci jen stahuji hlasitost na 35% a decentně hážu první tóny na dlažbu. Kdos vytahuje hlavu z okna. "Nebojte se, moc bordelu nenadělám" je má reakce. "V pohodě" je reakce vystrčivšího se člověka. Extra rušno tu není, ale zase se tu sem tam někdo zhmotní. Jako třeba překvapený kluk, který neměl peníze, ale věnoval mi kus drátu a sedmikrásku. Nebo rozesmátý Moravan zpívající lidovky v prostoru blízké pekárny (ano, je to ta osoba z fotky). V půlce performance bylo proti mně nasazeno trumfové eso. Ze zahrádky hotelu Praha se začal přidušeně linout kvílející zvuk jazzového saxofonu. Fajn, dnes to máme tematické, bezva. Koukám na mobil a zjišťuji, že mám ještě hodinu k dobru. Na náměstí stojí obrovské podium. Výzva přijata. Čtverečný metr obsazen aparaturou a rybářskou stoličkou. Volume doprava. Děti anarchisticky skáčou po podiu. Odvážlivci se v určitých intervalech usazují na lavičky. Dva místní chalani mi  nabízí devadesát korun, když hodím "Banderase". Banderase jsem nehodil, ale dostal jsem dvacku, hurá. Pořádková policie mě neodklidila, už to nestihnou. Balím se, hbitě skáču ze stage a letím na autobus. Tentokrát již konečně domů, stačilo.

   

Zaplivaný koktejl emocí - Olomouc 17.5.2017

Náměstí republiky v Olomouci je velice solidní výlevka různých extrémních sociálních jevů. Minule mě zde (v zápisku ze stejného místa) překvapil bezdomovec s nožem, dnes to byl jeden dement za druhým. Asi proto, abych byl po delší době vyveden z přesvědčení, že hraní na ulici je pro mě v momentálním stavu letité otrkanosti pouhá procházka růžovým sadem. Kolotoč situací odstartovali dva přitepleně vyhlížející návštěvníci posilovny. Ti se do mě rovnou fest obuli, jestli mám povolení, ať táhnu do hajzlu, že bydlí na druhém rohu náměstí a musí se učit. Z mé strany vše skončilo vztyčeným prostředníčkem, z jejich konstatováním: "však ty ještě uvidíš", nebo něco v tom stylu. Chápu, taky se musím učit (učit hrát na veřejnosti). Nechci, abych vypadal jako necitlivý sobecký zmrd, ale těch 4-5 hodin týdně co tu strávím (5 hodin ze 168), snad může strávit i ten nejzarytější odpůrce živé hudby. Jakmile se hošánci vzdálili, byl jsem zanedlouho konfrontován tu a tam některým z "hooligans" dvou fotbalových týmů, kteří si řekli, že by nebylo špatné hrát na neutrálním území olomouckém a udělat pro změnu bordel někde jinde než ve svých domovských městech. Jistě si dokážete představit, jak takové tupé ožralé stádo vypadá, tudíž vás nebudu zasypávat přílišnými detaily. Snad jen nesmím opomenout jednu veledůležitou informaci. Půlka turů byla žlutá a půlka modrá. Vtipné zakončení přišlo chvilku po deváté. To se zjevil cyklista, jenž mé hraní korunoval výkřiky, skřeky a kletbami, načež začal vrhat svůj bicykl prudkou silou proti dlažbě. Jakmile se mu podařilo vytrhnout přední kolo, nadával na fiktivního strůjce onoho problému (náhlé rozdělení jednolitého kusu kola na kusy dva). Nakonec přišel happy end. Kolo dal borec do kupy a dokonce na něm odjel. Já jsem odjel chůzí o pár minut později, kdy za mnou přišla maličká slečna z onoho vzdáleného bytového domu. Prý do kdy budu hrát. Zrovna má zkouškové a musí se učit (jako bych to někde už slyšel). Nechtěl jsem tlačit na pilu a navíc slečna přišla vyjednávat a ne přikazovat, proto jsem se sebral a odpotácel se domů. 

Šumperský víkendový chcanec 13.5.2017

Ani zdaleka netušíte, jak se mi po Šumperku stýskalo. Má historicky první buskerská destinace mnou byla opomíjena více jak 3 měsíce. To člověk zajede tam a tam a jak ten zpropadený čas letí, zapomíná, že na některých místech nebyl už staletí. Naštěstí jsem jel na víkend slavit do Králíkárny troje narozeniny, a protože oslava začínala až v 18:00, mohl jsem dopoledne věnovat famózní šumperecké pěší třídě. Hned při příchodu jsem zbystřil. Proti mně si to štrádovali dva chlupatí, které si moc dobře pamatuji z minula, jelikož mě chtěli vykázat z místa mého hráčského působení. Nenechal jsem se zviklat, třeba si mě ani nevšimnou. Hbitě jsem rozložil aparát a počal kvapem preludovat. Policajti nic, ale brzy mě zbystřily vykrmené bouřkové mraky. Ležérně se nade mnou rozložily. Sbalit svých pár švestek nebo nesbalit? To byla otázka provrtávající prořídlé shluky nervových a gliových buněk z lebečního azylu. Šel jsem do extrému a sbalil fidlátka cca 2 minuty před tím, než se spustil bestiální příval vodní smrště. Měl jsem štěstí, strategický přesun na protilehlou stranu ulice nabídl dostatečné zastřešení. Přidával jsem akordy k dešťové rytmice, a i když se následující deštivou hodinku po městě prakticky nikdo nevyskytoval, hraní jsem si užil. O něco méně si ho vychutnal kolega pouličník. Bývalý tramp okupující Šumperk totiž trpí těžkou samomluvou a po čas mé druhé půle "koncertu" vykřikoval, ať jdou všichni do prdele a podobná hesla. Nebo to byl pouze rapový podkres k instrumentální hudbě?

 

Satanáš u brány nebeské na Svatém Kopečku 8.5.2017

Něžnosti plný, odebral jsem se na místo spiritualitou prodchnuté, abych vám o něm mohl v zápětí poreferovat v tomto krátkém virtuálním monologu. Ačkoliv jsem na tento sváteční památeční den plánoval vyjet dál za hranice všednosti, uskromnil jsem se a pouze autobusem vystoupal k výšinám nad domovskou Olomoucí. Prvotní plán obsahoval dvě fáze muzikantského zahnízdění, leč zkušenost mě donutila jedno místo vynechat (před vstupem do zoo) a jedno místo relokalizovat.  Nehrál jsem tedy ani u zoo, ani u stánků na levné pochutiny, ale přímo vedle vstupu do baziliky. Samozřejmě jsem se díky tomu mohl potenciálně, leč nepřímo dostat do křížku s Bohem, jenže jako zplozenec pekla jsem měl pro strach uděláno. Abych přeci jen moc netlačil na pilu, většinu jazzových aranží jsem převedl do éteričtější formy tím, že jsem přidal hutně delay efektu + velice decentně domačkával akordy + hrál zhruba v třetinových tempech. Stal jsem se tedy téměř neviditelným podkresem, který byl možná díky této neviditelnosti hojně rodinkami a čubčími páry (vizuálně signifikantní) ignorován a za první hodinu hraní se zastavil u mého futrálu snad jen jediný humanoid. K decentnímu navýšení příspěvků došlo až ve zbylých dvou hodinách. Nikterak dramaticky, ale nějaké pivo mi to zaplatilo. Čím blíže k Bohu, tím dále k peněžence. Musím poznamenat, že duchovní autority se ke mně zachovaly shovívavě. Několik z nich mě párkrát obkroužilo (sestra, mnich, farář?), ale nikdo mě verbálně neatakoval. K tomu došlo posléze jednou ani mladou ani starou návštěvnicí, která by ocenila na takovémto místě absolutní klid. Ihned jsem jí upozornil na to, že má "božská" hudba pouze doplňuje už tak výjimečnou náladu místa a rozhodně ji nikterak významně neprzní, ale společný konsenzus jsme nenašli. Bonusová informace na konec. Na chvilku jsem se stal součástí průvodcovského itineráře, jelikož jedna mladá průvodkyně zakončení výkladu korunovala slovy: "no a teď si můžete ještě poslechnout krásnou hudbu tady pana muzikanta". Jo, to tedy můžete! Po náročném tříhodinovém koncertu jsem si dovolil zkonzumovat jedno malé točené a hodinu blbě čumět z lavičky na procházející lid. Amen.

   

Hukvaldy (alias Hlukvaldy) 29 - 30. 4. 2017

Jestli je něco, co dokáže vlít novou krev do žil vyžilého a vyhraného barda, pak je to určitě radikální změna místa a nové výzvy, v podobě hraní na atypických a hůře dostupných lokacích. Navíc jsme se s Robinem usnesli na tom, že by nebylo špatné čas od času oprášit náš středověkem prodchnutý repertoár, pobrat nože, kuželky, pochodně a vrátit se aspoň na chvilku o pár set let nazpět. Když nás tedy naše roztomilá kamarádka Markéta pozvala k návštěvě jejích domovských Hukvald, kde se mimo jiné nachází hojně navštěvovaný hradní komplex, věděli jsme, že toto je naše další osudová destinace.

Původní plán počítal s připojením se k sobotnímu čarodějnickému programu, ale jelikož hrad zavírá s úderem čtvrté odpolední a my dorazili krapet později, rozhodli jsme se pro onen den směnit hrad za hospodu (jak praktické). Ne, že bychom zde chtěli buskovat, jenže já měl s sebou kytaru a Robin půl litru oleje (ne na smažení), tak z toho logicky muselo něco vzniknout. Vše se zlomilo v půlce prvního piva (druhou půlku jsem rozlil), kdy jsme vypozorovali, že se celkem dost lidí pravidelně vytrácí před hospodu v rámci kuřpauzy. Robin nelenil a zařval na celou tavernu, ať všichni vylezou ven, že bude řádná fireshow. Výrazy lidí byly rozporuplné. Někdo koulel očima, někdo nás ignoroval, ale pár lidí oné výzvy uposlechlo a my tak směnili vyhřátý interiér za chladný, leč slibný exteriér. Naše snaha nebyla vůbec marná. Nevím, jestli jsme v tu chvíli byli stále pouličními umělci, nebo nastal přerod na umělce pohospodské, každopádně oheň je velký magnet a nakonec se nám povedlo vyloudit z hospody dobrou polovinu tamního lidstva. Ne naráz, ale během té hodiny a půl se to tam tak nějak hezky prostřídalo. Po dohrání jsme prolili vítězný škopek hrdlem, půl hodiny poslouchali plamenné řeči samozvaného extrémního nacionalisty, pojedli něco jeho psích piškotů a odebrali se na lože. Skončil den prvý.

Nedělní ráno ohlásil nesmyslně brzy nařízený budík. Urgoval jsem Robina o nutnosti vstávání o sedmé, načež on opravdu vstal a mě musel necelou hodinu dolovat z postele za pomocí pokřiků a hlasité hudby v blízkosti ušních boltců (Prodigy zabralo). Nevím, proč popisuji i detaily, které se netýkají hraní, ale na snídani jsme měli ovesnou kaši a poslouchali ranní mši na Proglasu (co chtít víc, Bože). O půl hodiny později nás Bláznivá Markéta ochotně doprovodila k odbočce k hradu a my začali neochotně stoupat k hlavnímu cíli výpravy. Kombo a elektrická kytara se pronese i na rovince, tudíž si dokážete zhruba představit, jak mrzká a šnečí byla naše pochodová rychlost. Když jsme se dobelhali k hradní bráně, měli jsme na společný kulturní exces pouze hodinu. Žonglér Robin totiž odjížděl dřívějším spojem. I tak byla naše očekávání přehnaná, protože k nám po dvaceti minutách přišel místní kastelán s tím, že tu bez povolení hrát nebudeme. Argumentoval sice tak, že jemu by to nevadilo a jde o nadřízené, ale bylo vidět, že s námi nejedná úplně upřímně a navíc byl posraný až za ušima. Co naplat. Lid byl sice nadšený, ale moc je moc. Samosebou jsme úplně nerezignovali, jen jsme se přesunuli do první zatáčky asi sto metrů od hradu. Tam jsem však již po většinu času dělal brajgl pouze já, Robin musel letět. A jak se hrálo tady? Jedním slovem výborně. Podle cedule, u které jsem hrál, jsem se stal přírodní památkou a navíc jsem bořil nařízení o zákazu hlasitého zvukového projevu (což jsem si přečetl až při odchodu, rebel!), ale ani to mně nebránilo strávit dvě hodiny v oné lesní zákrutě. Vyměnit uspěchané korzo městské architektury za klid lesa byl ten nejlepší nápad za posledních x let. Nejenže mi přispěl zhruba každý druhý procházející, ale navíc byly reakce turistů ve velké míře radostné a hudbu s povděkem vítali. Sice jsem mydlil na elektrickou kytaru, ale repertoárem jsem se držel doby rytířských činů a morových ran. A těch sličných princezen! 

   

Litovel 16.4.2017

Nápad vyrazit do nedalekých "Hanáckých Benátek" vytanul na mysli po sérii ošemetných peripetií, které nám (mně a Robinovi) neumožnily dorazit k našemu prvotnímu cíli, hradu Bouzov. Kompromis to byl poměrně zdařilý, ale pojďme pěkně od začátku. Jelikož jsem dost tragicky zaspal a těch spojů v neděli tolik nejezdí, bylo nutné zvolit alternativní řešení dopravy. Proto jsme se s Robinem napakovali a vyrazili směr okraj Olomouce. Rozhodlo se, že se bude autostopovat. Navzdory jasnému počasí byla nechutná zima a k tomu kulervoucí vítr, který mě tedy koule naštěstí neurval (spoiler!), ale klobouk jsem si musel přidržovat častěji, než bylo zdrávo. Doprovodný program naší pěší urbanistické túry se tak skládal z pořvávání různých kombinací kleteb ze slov, jež se nacházejí ve vulgární části osobních slovníků. Jakmile jsme se přiblížili k onomu okraji, bylo k naší nemilosti zjištěno, že se od Řepčínské slévárny na Litovel nedostaneme a bude třeba dát botám okusit trochu toho polního bláta. Když už jsme se konečně vydrápali na kýženou silnici, započalo naše oblíbené "lajkování automobilů". Lajků jsme rozdali dost, ale teprve asi stopadesátý řidič se nám rozhodl udělit komentář a přiblížit nás k oněm "Benátkám". Ty byly vzhledem k nelichotivým meteorologickým jevům lepší alternativou než  prázdný Bouzov. Ne, že by centrum Litovle bůhví jak  žilo, ale občas tam postranní uličky k náměstí nějaké ty chodce vytrousily. Brzy jsme také obdrželi spoustu nových známých. Čokoládové děti se učily od Robina žonglování a pán v červeném nám nosil pivo z nedaleké kavárny, kam jsme byli také po dvou hodinách odlákáni. Tedy nebylo to tak idylické, protože jsme byli před kavárnou a navíc ve stínu (předtím na slunci!). Když k tomu připočtu čím dál tím nechutnější počasí, divím se, že jsme na náměstíčku ty 4 hodiny vydrželi. Možná nás hřálo u srdce, že nás i přes zhoršující se kvalitu vystoupení a přecházení ze středověké hudby na alternativní metal nikdo nevyhodil. K tomu všemu jsme potkali muže, kterému bylo všechno jedno. Aby se nejednalo jen o prázdnou frázi, mrsknul s taškou plnou lahváčů o zem a v zápětí mu pivní mok vesele protékal skrz textilii do dáli. Legenda praví, že se přítok dostal až do vodního kanálu, protéká pod náměstím.

    

Prapodivná individua útočí 20.2.2017

Dlouho jsem nevyrobil žádný zápisek z ulic. Ne, že by se vyloženě nic nedělo, bylo toho relativně dost, ale nic nějak extrémně nevybočovalo z průměru. Ono relativní je v tomto případě zapříčiněno přítomností dvojice nejméně atraktivních měsíců v roce, ledna a února, a sníženou frekvencí outdoorového brnkání, ale zpátky k zápisku. Toho dne padlo rozhodnutí navštívit Náměstí republiky, jelikož centrum města jsem okupoval během předešlých dvou hraní a změna místa je potřeba. Už samotný začátek byl otravný, jelikož jsem byl slovně konfrontován vyžilou vychlastanou dvojicí pobudů, jejichž myšlenkového pochody byly naprosto odlišné od mých, tudíž jsme nenašli ani společný tón ani společnou notu. Něžnější polovina páru se naštěstí spokojila s konstatováním "je to dementní magor" a tímto byl náš plodný rozhovor ukončen. Po tomto prvotním setkání následovala dvouhodinová promenáda vysokoškoláků, jelikož je toto náměstí jednou z jejich hlavních přesouvacích tepen. Klasický mix. Nejintenzivnější zvrat (z hlediska emocí) přišel zhruba ve dvou třetinách playlistu. Místní bezdomovec na mě dost nevybíravě začal v půlce písně řvát a po trochu té "přátelské" výměně slov na mě vytáhl svůj poctivý zavírací nůž o délce čepele zhruba 10 cm. Nevím, jestli mě chtěl nakrmit ocelí nebo jen získat bojovou převahu, každopádně po cca jedné minutě nůž zase zavřel. V té chvíli jsem mu tuto hračku po chvilce přetahování sebral, počastoval jsem ho lehkých odstrčením na podlahu a poslal do háje. Začal jsem nadávat jak armádní generál dlaždičů a dokonce chvíli přemýšlel o tom, že zavolám  "chlupatým". Jenže co z toho, tato kasta vychlastanců je nedotknutelná. Situace se uklidnila, ale ne na dlouho. Zrovínka když jsem dobaloval krosnu, slyším z dálky burácivý řev "ty zkurvysyne zasranej, co si sakra myslíš". Otočím se a tam onen předchozí delikvent se svým o dvě hlavy vyšším kámošem. "Vrať mu ten nůž, kterej si mu ukradnul zmrde". Snažil jsem se udržet v klidu, neuhýbat pohledem, ale představa, že bych konečně měl dostat do držky po těch několika desítkách předchozích vyhrocených situacích, kdy jsem kolikrát vyvázl jen tak tak, mě krapet zneklidňovala. Naštěstí se mi podařilo mu po třech minutách vysvětlit, že nůž jsem  neukradnul, nýbrž zabavil, jelikož mě jím vyhrožoval. Nejvtipnější na tom všem byla reakce majitele nože, který argumentoval tím, že si chtěl pouze namazat chleba a proto nůž přede mnou vytáhl:). No finále nakonec tak fatální nebylo, vrátil jsem jim nůž a na oplátku jsem byl obdarován jiným menším zavíracím nožem (což jsem moc nepobral). Poučení? V Olomouci se  člověk nudit nemůže, ani kdyby chtěl.

Ohně předčasných Vánoc 20.11.2016

Jelikož jsme si s Robinem během letního buskování slíbili, že minimálně před Vánocemi spojíme své síly na nějakou tu společnou performance, přináším report z našeho třetího "středověkého ohňování". První dva pokusy proběhly se střídavým úspěchem o týden dříve, něž je datován tento zápisek. Počítali jsme s menší či větší úspěšností, jelikož nám v Olomouci předčasně započal vánoční jarmark (je potřeba prodat hodně punčů!) a centrum města nabobtnalo tolika lidmi, kolik jich tu v žádný jiný den člověk nepotká. Symbolem odstartování celého svátečního cirkusu bylo samozřejmě rozsvícení vánočního stromu a zahájení měsíční kulturní výplně. Z těchto důvodů jsme se rozhodli okupovat kašnu u náměstí dolního, kam sice doléhala hlasitá pódiová hudba i nedalecí nedočkaví koledníci (koledy 20.11. co to sakra?), ale bylo zde podstatně vlídněji a nefunělo nám tolik lidu na krk. Zvědavost, zaujetí ohněm a Robinovy schopnosti byla dobrá trojice předpokladů k tomu, aby se hloučky procházejících zastavovaly. To samozřejmě neznamenalo automatický dobrovolný příspěvek, ale statistika je statistika a sem tam nám něco do futrálu cinklo. Teploty alá rozjeté jaro nám dovolily fungovat i v relativně pozdní hodinu, kdy bychom normálně zamrzali (aspoň já). Robin měl dostatek pohybu i  vydatných zdrojů tepla při sobě. Zabalili jsme to tedy až po tom, co byla spotřebována poslední kapka lampového oleje. Po letmém ohledání obalu na kytaru bylo nasnadě komentovat slovy: "byli rádi, že se zbavili svých jedno a dvoukorun" :-). Tyto mince s drtivou převahou zvítězily, jelikož se jich ve futrálu objevilo opravdu hooooodně. Rozpočítání zabralo dost času a po výsledné kalkulaci z  toho vzešlo pár stovek pro každého, což nebyl věru špatný výsledek. Abych zmínil ještě pár zajímavých momentů, tak určitě vzpomenu sdílnou slečnu (nečekejte žádné prasárny), která nám dala ochutnat ze svého bramboráku a vyděšeného muže, kterého zajímalo koho jsme podpálili, když vedle nás stálo auto záchranky. Mám dobrou zprávu, nikoho jsme nepodpálili ( i když jemu jsem podal odpověď značně děsivější), to jen kus od nás sebou mrskl značně zpitý spoluobčan o zem. No chlast je svinstvo, ale kdo má projít bez úhony náměstím, posetým desítkami punčových pastí.

Sváteční památka 17.11.2016

Stejně jako loni v tuto sváteční dobu, stejně jako před týdnem, stejně jako kdykoliv jindy, jsem vyrazil do města interpretovat písně Karla Kryla, jehož si nesmírně vážím a jehož písně dnes člověk málokde uslyší. Je to škoda, jelikož to jsou texty vskutku nadčasové, opírající se o zásadní lidské vlastnosti formující zdravého ducha a nepokřivený charakter. Což dnes zní trochu jako výčet archaismů. Vůle, trpělivost, skromnost, pokora, úcta ubývají na váze, hnacím motorem jsou jiné principy. Každopádně to nemění nic na faktu, že bych jeho písně hrál, i kdyby se zastavil byť jediný člověk z tisíce. Naštěstí těch co se zastaví (a zastavilo) je relativně stále dost a vidět to bylo i na mém pouličním koncertu ve dne "svátku svobody". Ne, že by se napříč hraním událo něco tak šokujícího, co by přineslo šťavnatý zápisek z akce, ale už jen to, kolik lidí si na Karla vzpomnělo a poslechlo si jednu či více písní, mě velmi potěšilo a uvědomil jsem si, že svět (ten lidský) snad ještě není v sračkách ponořený úplně, ale že mu minimálně hlava trčí stále vzhůru. 

Česko-japonské přátelství na prahu mrazu a sloty 3.11.2016 

Tento krátký zápisek symbolizuje mezinárodní zážitek z jednoho listopadového hraní. Hlavním aktérem a motorem celé akce hodné zápisu se stal velký to kameraman Maekara Shigemitsu, který mě po čas hraní dvou písní intenzivně natáčel z nejméně 30 úhlů a vzdáleností, čímž mi umožnil,  navzdory mé vrozené skromnosti, stát se na chvíli filmovou hvězdou první kategorie. Navíc, když jsem přidal průpovídku, ve které jsem přirovnal tváře sličné Markétky (opodál stojící) k okvětním lístkům sakury, stala se součástí krátkometrážního filmu i ona. Poté jsme s panem Maekarou prohodili několik slov (já v angličtině), Markéta ve španělštině, byly nám ukázány fotografie z jeho práce (japonská soukromá televize nejspíš) a záznam z jakéhosi violoncellového orchestru, jehož je součástí. Než jsme se rozloučili, dostal jsem fešnou vizitku plnou "rozsypaného čaje", vyměnili jsme si emaily a popřáli hodně zdaru. Pan Maekara za pár dní odcestoval směrem Trenčín, kde doufám, že ochutnal proslulý "Trenčiansky párok s fazuľou".

Letní tour s Robinem alias hipíci na tripu část 2. (1-4.8.2016)

Pondělí

Týdenní regenerace a toulání se po Olomoucku skončilo a my jsme znovu vyjeli křížem krážem naší slavnou republikou. První den v nás nevyvolal bůhvíjak skvělé pocity. Ráno jsme započali 90 minutovým setem přímo v Olomouci. Lidé tu byli otráveni z počínajícího pracovního týdne a výdělek tomu odpovídal. Navíc mi připadá, že je přes léto hanácká metropole ne mrtvá, ale přímo ultra mrtvá. Slunce doráželo do našich nechráněných gesichtů a brzy jsme byli z většinové ignorace lidmi demotivováni i my, tak jsme toho domovského hraní radši nechali.

Jelikož ještě neopadlo relativní nadšení z první společné návštěvy Poděbrad, rozhodli jsme se strávit pondělní odpoledne znovu v rytmu lázeňského nicnedělání. Ani teď to nebyla nejlepší volba. Smůla se furt držela na podrážce, v uších, za nehty, no prakticky skoro všude. Z našeho původního placu jsme byli vytlačeni hutnějším zvukem severoirského orchestru, který začal nacvičovat na večerní vystoupení s dvouhodinovým předstihem. Nacpali jsme se tedy mezi baráky poblíž jezdecké sochy Jiříka z Poděbrad a odehráli zbytek koncertu pod jeho dohledem. Chvílemi jsme zažívali pocit nadcházející zimy, to když  se na nás začaly snášet drobné kousky jakéhosi polystyrenu, jenž odlítal z opravovaného protějšího domu. I tady jsme pro dnešek nezaujali a jenom díky posledním třem úspěšným bluesovým písním jsme neskončili úplně bez prostředků. Trn z prdele nám nevytrhl ani Jaroslav Uhlíř, který kolem nás procházel a olizoval zmrzlinu jako mlsný kocour. Dokázal bych si představit ten mix songů od The Doors co jsme hráli s jeho bluesovými variacemi na "není nutno". Náladově by se to sem hodilo. Čas skončit. Nabíráme flašu  Poděbradky a míříme chrápat do Práglu. Peeters už nás čeká.

Úterý

Ráno padlo rozhodnutí vydat se konečně do dosud neprobádaných končin severních Čech. Z logistických důvodů jsme nejdříve vyjeli do Ústí nad Labem. Jelo zde přímé EC a hodina a půl cesty pro nás nebyl žádný velký přejezd. Ústí nás potěšilo svéráznou kopcovitou krajinou, masitými skalními bloky a Labem, které zde ve své šíři půlí město s přirozenou a nezpochybnitelnou autoritou. Posnídali jsme jahody, rozhodili sítě s dotazem na místa k hraní a zahnízdili s nástroji u obchodního centra Forum. Ještě než jsme vůbec mohli začít, byla naše produkce ukončena přiběhnuvším sekuriťákem. Byl sice naprosto v pohodě a na naší straně, jenže arogantní vedení si nepřálo, abychom zabírali ony dva metry čtvereční (na tak obrovským placu). V dobré "víře" jsme se tedy přesunuli o pár desítek metrů dál, k blízkému kostelu. Z hustých mračen nepršelo, policisté nás ignorovali a my se mohli konečně činit. Ne na dlouho. Bizarní situace se vystupňovala s druhým příchodem zmíněného sekuriťáka. "Hele teď budu za největšího blbce, ale znovu se mi ozvalo vedení a i toto místo před kostelem, kam jsem vás poslal, patří obchodnímu centru, takže vás musím vyhodit i odtud". Po tomto jeho monologu nám spadly čelisti, nevěřícně jsme na něj čuměli, ale co naplat. Parádně rozjeté dopoledne, které zaujalo spoustu ústečáků muselo skončit v nejlepším. Obešli jsme ještě druhé obchodní centrum u kterého hrál místní kytarista, ale nechtěli jsme si usurpovat nic z jeho mrzkých výdělků, proto jsme zavřeli krám a vrátili se zpátky směr nádraží. Trocha kochání se scenériemi z mostu. Památeční fotografie a hurá na další vlak mířící nach Liberec. Další tři hodiny ve vlaku, takže prozatím suma sumárum 4,5 hodiny přejezdů.

   

Do Liberce jsme jeli tak trochu na jistotu. Město aktuálně propaguje mnohem vstřícnější postoj k pouličnímu umění, tak jsme si říkali, že by nás pro změnu nemusel nikdo vyhazovat. Přesně ve chvíli, kdy jsme opustili vestibul Libereckého nádraží, začalo pršet. Nic silného, ale každý nečas krátí příjmy. Výbava rozložena v kopci směr náměstí, ulička neširoká, hlasitost jsme proto radši přidusili. Hraní zde vzhledem k okolnostem (počasí) a menšímu množství kolemšourajících nebylo bůhví jak epesní. Sice nás opravdu nikdo nevyháněl, ale museli jsme se sakra ohánět, abychom za ty tři hodiny vydělali alespoň dvě kila pro každého. Co následovalo pak, si určitě dokážete představit. Další 3,5 hodiny vlakování. Celková doba přejezdů pro dnešní den = 8 hodin. V Pardubicích (naše finální úterní destinace) jsme volnou půlhodinu věnovali pozdní večeři a rozjímání. Následně jsme odchytli nočního trola (trolejbus) a utábořili se v pokoji u hostitele námořníka. Dobrou noc děti.

  

Středa

Třetí den jsme hodlali trochu zvolnit v našem "drajvu". Dopřáli jsme si důkladný spánek, rozvleklou snídani a dopolední hraní úplně vypustili. Namísto toho jsme okupovali fešně rekonstruované Tyršovy sady. Robin zde žonglováním zaujal velkou skupinu dětí z příměstského tábora. Ty nás ukecaly k menšímu koncertu a v důsledku toho všeho jsme dostali od táborníků oběd gratis. Takže takový busking za naturálie. Flákali jsme se víceméně do půl třetí. Pak byla potřeba se probrat z polospánku a jít konečně něco vydělat, když ty dva předchozí dny stály za starou bačkoru. Tříapůlhodinové hraní konečně přineslo kýžené ovoce a my nemuseli odjíždět s úplně holou prdelí. Zastavovalo se spoustu lidu a reakce byly skvělé. To mě připomíná, že už jsme dlouho nenarazili na nějakého otravného magora, bohudíky!

 

Čtvrtek

 Ve středu večer jsme se předčasně vrátili do Olomouce, abychom mohli čtvrtý cestovní den věnovat návštěvě Ostravy a Opavy. Dojezd do Ostravy byl provázen vysokými teplotami. Centrum stále rozkopané a na náměstí čilý ruch stavěčů olympijského parku a dělníků se sbíječkou. Dvě hodiny jsme se snažili být hlučnější než oni, leč jen s občasným úspěchem. Pekli jsme se jak krocani v troubě, ostraváci nás brali hákem, takže s příchodem poledne následoval přesun do druhého města, kterým byla Opava. Zde byl sice klid, ale to jen díky tomu, že bylo centrum v onen horký prázdninový den dost slušně vylidněné. Druhý extrém. Nuzné obolus jsme ze žalu (přeháním) prožrali (nepřeháním). Nic pozoruhodného se tu nestalo, zápisek proto ukončuji právě...... teď. 

 

Letní tour s Robinem alias hipíci na tripu část 1. (18-22.7.2016)

Pondělí.

Stejně jako loni, i letos se ozvalo léto a s ním i nutkavá potřeba sebrat nástroje a vyrazit poznávat malebná zákoutí Čech, Moravy a Slezska. Protentokrát jsem k sobě přibral zručného multiinstrumentalistu Robina, který mě podpořil houslemi a sem tam i klavírem (pokud byl k nalezení). Z našeho domoviště v  Olomouci jsme vyrazili brzo ráno v pondělí (18.7). První zastávkou byl Šumperk, ale rád bych zde ještě před popisem zážitku z prvního hraní zmínil peripetie, které nás potkaly hned na začátku. Předně to byla srážka auta s tramvají, díky níž byla zastávka Trnkova, ze které jsme měli vyjíždět, nedostupná. Druhý error představovaly housle, Robin je zapomněl doma. Obtěžkáni krosnami jsme utíkali k Robinovi, kde nás naštěstí jeho matinka nabrala a odvezla na nádraží. Pohodlně jsme se usadili v separovaném kupé pro vozíčkáře a zabředli do zajímavého rozhovoru s dvojicí spolucestujících. Jeden z nich se nám zničeně pochlubil, že minulou noc shodou nejasných okolností vyžahnul flašku vodky a nyní jede na pracovní pohovor do Šumperské nemocnice. Těžko říct, zda obdržel kýženou smlouvu nebo potvrzení o umístění na lůžko některého z oddělení. A nyní k hraní. Vybalili jsme nástroje na mém oblíbeném místě ("Točák") a počali muzicírovat. Běžně zde nemívám problémy, ale vzhledem k úrovni hlasitosti nebo prostě jen bezdůvodné pomstychtivosti, na nás kdosi zavolal měšťáky. Po rozumném dialogu jsme to ukecali na půl hodiny hraní, načež jsme se přesunuli na jiný plac u okraje pěší zóny. Nesmím opomenout zmínit užvaněného důchodce, který nám radil, ať hrajeme internacionálu a píseň práce, že nás to dostane až na TV Prima. Hraní na druhém placu bylo v pohodě, výdělek taky solidní. Naší dopolední Šumperskou session jsme zakončili u Číňanů (oběd).

Následně jsme se vypravili směr Poděbrady. Cesta tam byla opravdu výživná. Přeplněné EC ze Zábřehu do Kolína nám poskytlo komfortní zážitek z mačkání se na chodbičce vlaku s dalšími x lidmi. Holt to jsou ti navrátilci z Colours of Ostrava. Stál tu vedle nás dredař, který vypadal, jako by měl za dvě hodiny naposledy vydechnout, a pes, který už mrtvý nejspíš byl. V Poděbradech jsme se vynořili kolem půl čtvrté, obhlédli jsme park a po krátké rauchen pauze byla započata další, tentokrát odpolední směna. Odezva lázeňských šviháků super, lidé se zastavovali a my se ze sebe snažili dostat do nejlepší. Po dohrání jsme podnikli hon na otevřené toalety a nejlepší zřídlo Poděbradky. Aby toho ten den nebylo málo, nastoupila od deváté směna noční a s ní i Robinova fireshow za podkresu kytarové  instrumentální hudby. Lidu se již po parku  trousilo nemnoho, ale dost na to, aby jsme jich několik nalákali k otevřenému ohni. Jakmile míra očouzení a únavy přesáhla únosnou mez, byl náš dnešní podnik ukončen a my se odebrali posledním spojem směr Praha, kde jsme měli domluvený nocleh u Peetrse. Půlnoční pobíhání po hlaváku bylo posledním zážitkem z prvního hracího dne. Na bytě padla pizza, pivo a následně i my do spacáků. Robin se mi právě připomněl, že bych měl zmínit ještě dvě krátké interakce, které mi vypadly z paměti. Interakce první. Robinovi se při přebíhání z vlaku do vlaku vylil ešus s čajem a vytvořil krásnou vodní stopu po celé uběhnuté vzdálenosti. Interakce druhá. V parku nám mladé sociální pracovnice (ne kurvy!) nabízely nové injekční stříkačky. To jsme vypadali tak zkroušeně a zdevastovaně?

    

Úterý.

Krátký spánek zakončil nemilosrdný tón budíku, následoval rychlý přesun na nádraží a hurá do Jižních Čech, jmenovitě do Českých Budějovic. Jelikož to byla cesta daleká, dopolední směna musela být zrušena. V poledne se nám hrát nechtělo, místo toho jsme zakoupili pytel rýže Basmati, který jsme částečně povařili, přidali Robinovy sojové pochutiny a vše důkladně zkonzumovali. Při následné obhlídce města jsme objevovali krásy socialistických nákupních center 21. století, potkali nevrlého kolegu muzikanta, který z nás mámil trávu, a po půl hodině tlapání zakoupili u Tety lampový olej, jehož placení u kasy korunoval Robin slovy "nevíte, kde tady bydlí primátor?". To nás tak rozsekalo, že jsme se tlemili alespoň deset minut. Odpoledne jsme se konečně narvali před obchoďák a začali oblažovat okolí směsicí tónů. Někdo nám daroval dvě švestky, potkali jsme hitmakera Šráju, obdivovali bezdomovce, který nás dokázal poslouchat celé dvě hodiny a to je asi tak vše. Po vyčerpávajícím hraní (byli jsme po včerejšku dost vyvadlí) nám byl dopřán půllitr pivních pohonných hmot (Robin pouze nealko :D), pak už následovala příprava na večerní ohňování. Město bylo kolem deváté večerní poměrně zdechlé. Až na tu a tam se zjevující hloučky sporťáků z rozličných evropských států. Konalo se zde jakési setkání mladých atletů a aby se důkladně představili místním domorodcům, pendlovaly ony grupy po stále stejném okruhu, zdárně napodobující stroje s vyoperovaným mozkem. Ohně sem tam nějakou tu pozornost ukradly, tudíž jsme si na pár piv s klidem vydělali a to hlavně díky Robinově padající akrobacii, kdy se ve slabší chvilce začal tak prazvláštním způsobem kroutit u země, že tento pohyb ocenili i přihlížející atleti.

  

Středa.

Z Budějic jsme se ranním vlakem přesunuli o pořádný kus kilometráže až k Plzni. Tato západní pivní výspa byla naší celodenní destinací třetího dne. První směna se posunula z důvodu nalezení jiného buskujícího subjektu. Nastoupili jsme tedy do akce až s odbíjením dvanácté. Předem jsme si připravili speciální ceduli s textem "muzikanti shání nocleh" + pár vtipných dovětků. Odpadlo nám totiž ubytování u kamaráda a my z Plzně rozhodně nechtěli odjíždět dříve než následující den. Návnada vyšla a sympatická slečna Terez nám nabídla azyl v jejich velkém studentském bytě. Potěšeni touto novinou, vyplavilo se nám do krve více než větší množství hormonů štěstí a my odehráli náš polední set ve velmi povznesené náladě. Afterčinnost po dohrání obsahovala nákup chleba, seznámení s muzikantem Filipem ze Slovinska, který se v Plzni učí češtinu (prázdninový kurz), a pokus o svržení  toy-toyky, v níž právě defekoval Robin. Odpolední šichtu jsme obohatili o Filipovu akustickou kytaru. Čirou náhodou se taktéž dosti zajímá o Dylana a přidat se k našim folkovým aranžím pro něj nebylo složité. Zvuk tria byl krásně hutný a plný, přesto jsme takový úspěch jako v poledne neměli. Každopádně nehledě na finance to bylo skvělé hraní a příjemné zpestření. Naše hostitele jsme navštívili po večerním fidlobrnkání. Vypili trochu té kávy, trochu toho čaje, vyměnili větší množství informací a pak spěšně se zpožděním rozjeli noční ohně. Nevím, jestli to bylo nevhodným umístěním nebo prostě jen malým množstvím čumilů, ale naše třetí fireshow se nesetkala s velkou odezvou (no, nemůže být každý den posvícení). Doplňovací poznámka první: Pil jsem asi tu nejdražší Plzeň ve svém životě (46,- fuj) Poznámka druhá: Určitě se sem ještě během léta vypravíme.

    

Čtvrtek.

Netuším, jak mě to napadlo, ale prostě jsem dostal chuť přesunout se čtvrtý den z Plzně rovnou do Karlových Varů. Ráno jsme tedy absolvovali snídani, popojeli načerno pár zastávek tramvají a využili volnou hodinku k fajn busking jamovaní s kytarou a klavírem, který se nám zjevil vprostřed nádražní haly. Zdá se to poměrně idylické, ale již po necelé čtvrt hodině se nás snažil vystrnadit negramotný sekuriťák. Prý můžeme hrát, ale vybírat do klobouku ne, což se nám moc nezdálo, jelikož se o kus dál v nádražním podchodu hraje naprosto běžně. Jen tak jsem to nechtěl nechat, proto jsem brzy přepnul z defenzivního modu na ofenzivní a nakonec ho ukecal tak, že tam zbylou půlhodinu do odjezdu ještě odehrajeme a pak zmizíme na věky pryč.

Příjezd do Varů provázelo sychravo-deštivé počasí, které jsme vcelku nečekali, ale utvrdilo nás to v tom, že bychom se čas od času na tu předpověď mohli mrknout. Dojmy z návštěvy rozpačité. Lázeňské město nezaujalo a my dost váhali, zda tu má vůbec cenu hrát. Usoudili jsme, že to bude furt lepší, než čumět do zdi hotelu Thermal, v jehož zákrytu jsme byli chráněni před dešťovou palbou. Z letmého pozorování okolí jsme vyvodili jeden fakt. Pověsti nelhaly. Místní jsme tu prakticky nepotkali, všude se to tu hemžilo turisťákama. Prim hráli převážně Rusové a Arabové, jsme ještě u nás? Robin si z nich dělal prdel hraním pseudoorientálních melodií, já nastavoval rozumnou hlasitost zde zakázaných aparatur a pak následovalo co? No přeci společné hraní! Odezva lidu mrzká. Povýšenecké ksichty pohodlných "světoběžníků" nemotivovaly a my byli rádi, když jsme s předstihem skončili a vypadli pryč z této "kulturní perly" směr na hlavní město. Jelo se oklikou přes Ústí nad Labem, tudíž jsme měli dost času na rekonvalescenci a kochání se scenériemi. V Praze jsme si protentokrát domluvili chrápání u pana Uzla. Tomu náš pozdní příjezd nevadil, sám končil v práci až po půlnoci. Tlapání s plnou polní v pražském chcanci byla naše další kratochvíle. Nejdříve jsme se ztratili já s Robinem, pak jsme se ztratili všichni tři a vyvrcholení přišlo v podobě odchycení taxikáře ve stavu, kdy už jsme byli opravdu na odpis a naše obtěžkaná záda čile tancovala divoký čardáš hutné křeče. Na bytě jsme spláchli pár piv, čuměli na balet a bavili se našimi oblíbenými rozhovory "o hovně". Na postel, gauč a matraci jsme zalehli až před pátou ranní.

  

Pátek.

Poslední den první části ze série letních buskovacích zájezdů pro nás začal až kolem jedenácté. Sebrali jsme to, co z nás zbylo, a udělali si exkurzi do prodejny kytary.cz, kde si Robin zakoupil levné klávesy na pouličnění a kde jsme hodinu a půl očumovali a osahávali nástroje, které jsme si nemohli a nemůžeme dovolit. Já jsem si vyhlídl svou jazzovou pololubovou elektrickou krásku, Robin fešný obří červený synťák značky Nord. Když už jsme se dostatečně vynadívali, rozloučili jsme se s Uzlem a profičeli metrem z Pražského povstání na Hlavák. Před návratem do Olomouce jsme věnovali půl pátečního dne návštěvě Pardubic. Zde jsem si vesměs střihl sólo. Robinovi nešlo otočit ladícím kolíkem u houslí a baterky do kláves zakoupil zcela vybité. Kus pěší zóny jsme okupovali dobrých pět hodin. Po mém single hraní jsem Robinovi zapůjčil baterky z komba a na hodinu si zamlátil na klaviaturu zas on. Následně jsme spojili své síly a rozjeli poslední fireshow tohoto týdne. I když jsme potkávali vesměs stejné lidi jako během dne, pár nových mincí do sbírky se nám ve futrálu objevilo. Zcela vyčerpaní jsme se stáhli na nádraží, nakoupili proviant ve stánku s občerstvením a užili si cestu k prasknutí narvaným euronight vlakem na stojáka v uličce. Následují dny regenerace a občasných výjezdů do okolí Olomouce. Howgh. 

   

Skoro konec světa v Kroměříži 17. 6. 2016

Kdybych byl malíř a sháněl se po vhodné předloze ke scéně z apokalypsy, rozhodně bych nepohrdnul výjevem onoho pátečního rána v Kroměříži. Atmosféra byla vskutku ďábelská, vichr ohýbal slabší stromky do oblouku (přeháním), nad městem se kupila ropou nasáknutá mračna a já tak trochu v první chvíli litoval, že jsem prachy za jízdenku radši nepropil. Ke všemu jsem zjistil, že následkem dalšího nepochopitelně nezbrzděného pádu kytary ve vlaku se mi zase o kus nalomil krk a géčko mě drnčelo o první pražec. Abych to ještě krapet vygradoval, tak mé ladičce se vzhledem k nedostatku bateriové energie nechtělo ani trochu spolupracovat, toť celá má startovní pozice. Kdekdo by mohl namítnout, že za těchto okolností by nebyla ostuda kapitulovat, leč na něco takového jsem rozhodně nepomýšlel. Strunu jsem podložil papírem, baterku ošmatlával tak dlouho, dokud nepustila trochu šťávy k aspoň hrubému naladění a s mraky se domluvil na tom, že se můžou kupit, jak chtějí, jestli se vzdají veškerých vodních projevů. Domluva, byť jednostranná, zafungovala. Dopolední tříhodinová „šichta“ proběhla bez úhony. Po objevování tajů místních veřejných toalet jsem se odebral do blízké Zámecké zahrady. Úvodní lavici okupoval řádné zanedbaný zalomený bezdomovec, kus od něho ležel ksichtem k zemi druhý, třetí prozkoumával taje designu vnitřní části odpadkového koše. Nerušeně jsem kolem této svaté trojice prošel (i když mě cukala ruka a chtělo se mi komickou situaci zachytit do fotoaparátu). Essen pauzu jsem vyplnil rozhovorem s vitální svéráznou stařenkou a pojídáním prošlých italských sušenek. Dopolední směna byla věnována památce Karla Kryla, ta odpolední, která se odehrávala o kus dále, pak jazzovým klasikám a některým vlastním blueso-jazzovým pokusům. Lidé byli fajn (to znamená, že jich dost čučelo blbě anebo mě ignorovali), ale zase o to nadšenější byli ti, kteří se nebáli obětovat nějakou tu svoji životní minutu něčemu smysluplnému, jako je poslech poklidné živé hudby. Po odehrání své páté dnešní hodiny, jsem hudební cirkus ukončil, jelikož mě pomalu přestával poslouchat jak hlas, tak obě ruce. Nohy naštěstí ještě fungovaly. Neomylně mě dovedly na nádraží a já se lokálkou odpotácel na Hulín a do Olomouce. Neopomněl jsem využít 15 hulínských minut k brnkání v nádražní hale, která má tu nejúžasnější akustiku široko daleko. Znuděné děvčice s přišitými mobily k rukám mé nadšení tolik nesdílely, ale přeci se nemůžu zavděčit všem:).

Opavský bizár 19. 5. 2016

V prvé řadě je třeba konstatovat, že jsem rozhodně nepočítal s tím, že se dnes bude něco hodné psaného záznamu dít, leč osud mi do cesty přihrál dvojici zážitků, o které se nelze nepodělit. Díl první. Vše začalo během obědové pauzy. Seděl jsem naproti Bredě, konzumoval chléb s 40 % eidamem, když tu náhle registruji podivné příchozí individuum. Věk asi padesát let, nafouklé břicho, dětská plastová rytířská helma na hlavě a těžce neartikulovaná řeč, s jejímž rozluštěním by měl problém i Hrozný s Champollionem dohromady. Nic proti magorům, sám se mezi ně počítám, ale tohle stvoření bylo nad veškerou mou fantazii. Verbální projevy mumlání, hulákání a vřískot pozvolna gradovaly a soustavně s tím se dramaticky snižovaly poslední zbytky mého poledního apetitu. Sbalil jsem proto věci a zmizel tak rychle, jak jen mi to momentální rychlost dovolila.

Díl druhý. Otřesen prvním excesem, počal jsem chlemtat lahvové pivo, jež mi bylo darováno neznámým mecenášem v rámci dopolední pouliční session v Ostravě. To mi znovu připomnělo přikázání „nevypiješ během koncertu svého!“, jelikož jsem začal trpět nadměrnou potřebou komentovat skrze mikrofon veškeré okolní dění. To ale není ta hlavní pointa druhého dílu. Tu představoval jakýsi bezprizorní jedinec ovládající perfektně schopnost práce v režimu „zpomalení času“. To spočívalo v tom, že se v rámci mého brnkání pokusil neúspěšně o salto vzad ze sedu. Obýval totiž lavičku na protější straně ulice, sedě zády ke mně no a zřejmě ho mé pomalé jazzové melodie uvedly do klidového režimu, ve kterém se svaly na těle snaží zaujmout tu nejlepšího polohu pro uvolnění se. Jenže jakmile přepadl, nebylo to vše. Ta pravá show započala právě poté, kdy se zmiňovaný pokoušel asi patnáct minut vrátit do původní polohy. Netuším, na kolik ho konzumace alkoholu umrtvila, ale i lenochod snažící se vydrápat na oblíbenou větev byl proti němu atlet. Abych to shrnul, jednalo se pravděpodobně o alternativní taneční choreografii (duet pro muže a lavičku) za podkresu kytarového doprovodu. Děkuji za zážitky, bohatě vynahradily jinak poměrně podprůměrný hrací půlden.

Špatní holubi se vracejí – Olomouc 20. 4. 2016

Již dlouhou dobu jsem zápisník pouličníka neoblažil žádnou ctihodnou hráčskou výpovědí. Ne, že bych dal hraní vale, ale nic tak zaznamenání hodného se kupodivu za více jak dva měsíce nekonalo (předčasná okurková sezóna?). Karta se obrátila až dnes, kdy naše improvizované „kuní trio“ (Renek - akustická kytara, Matyáš - elektrická kytara, Simča - housle) zaplnilo náměstí přívalem kakofonického kvílení. Vysněné TOP hrací místo bylo zasednuto „pouťáckým“ harmonikářem, tudíž jsme obsadili druhý méně rušný roh náměstí. Vše se vyvíjelo poměrně dobře, když tu během cca čtvrté písně došlo k dramatickému dějovému zvratu. Na Matějovu kytaru se z výšin činžovního domu delikátně vysral rozčilený holub a trus dopadl tak nešikovně, že mu zadělal polovinu kytary i pouzdro. Prostě drtivý dopad, jinak se to nazvat nedalo. Bleskurychle jsem si vzpomněl na předchozí eskapády a došlo mi, že toto místo okupuje gang přemnožených letců, kteří si rozhodně servítky neberou. A tak jsem byl po zásluze obdarován i já, jelikož nějaký čas poté atakovali i můj kytarový kufr. Jediný, kdo z toho vyvázl bez újmy, byla Simča (požehnaná jest!). Ale pryč od holubů. Hraní to bylo pozoruhodné, nikdo kromě mě netušil, co budeme hrát a někdy jsem to pořádně nevěděl ani já. Tudíž bylo naše veřejné exhibování pojato formou externí zkoušky na principu pokus/omyl. Výhodou je to, že ulice snese opravdu hodně, takže vůbec nevadilo, když jsme se tu a tam zasekli nebo vyplodili něco, co z klasických evropských stupnic utíkalo někam do exotiky. Abych úplně nehanobil, našli se i světlé chvilky. Ty nejsvětlejší se namanuly, když Matyáš oslňoval mě nebo kolemjdoucí svým stříbrným zdobením Fenderu :). Na první hokus pokus to byl příjemný mišmaš. Nějaká koruna do futrálu cinkla, ale hlavně jsme se náramně bavili a užili si skvělých 150 minut poctivého „džemování“. Tak poctivého, že došlo i na propagování českých lidovek „Jede, jede Poštovský panáček, Kočka leze dírou a Pec nám spadla“ za akordového doprovodu písně „Knockin’on heaven’s door”.Hudbě zdar!

Blowin’ in the wind – Olomouc 9. 2. 2016

Nebudu zastírat skutečnost, že jsem velice polichocen přívalem ryze jarního počasí do stojatých vod pro mne monotónních zimních mrazů a nečasů. Avšak mé nadšení je často konfrontováno se skutečností, která mnohdy vyvěrá do prázdna a rezignace. Dnešní fiasko je toho důkazem. Vědom si divoké povětrnostní situace, chlácholil jsem se představou o zklidnění, kterého se mi nakonec nedostalo ba naopak. Vše začalo poměrně zhurta. Ihned po odložení batohu a kytary mně ulétl klobouk z hlavy, a když jsem se pro něj vrhnul, vrhla se kvapně i odložená kytara střemhlav k zemi. Pokrývku hlavy mi za rohem zachránila jakási vstřícná dáma a strunný instrument další ránu osudu přečkal téměř bez úhony. Což ale nic nemění na tom, že má na sobě takové množství šrámů, trhlin a zranění, které by jí mohl závidět kdejaký vysloužilý voják. Vzpamatoval jsem z uvítacího zážitku, usedl na skládací rybářskou stoličku a v tom další šílená rána. Kus ode mě sebou razantně švihla cedule náležící místnímu řeznictví. Prodavačka ceduli zvedla, odešla a za pár minut bum a zase. Tento kolovrátkový proces se opakoval zhruba šestkrát, než dotyčná pochopila nepoměr sil jejích a větrných v prosazování oboustranných záměrů a ceduli odnesla do útrob obchodu. Toto celé dokreslovala hororová zvuková kulisa neustále vrzajících vrat u pat orloje. Ovlivněn sledem zmíněných událostí, nemínil jsem se vrhat do boje s nemilosrdnou přírodou a tak jsem z regulérního hraní udělal pouhé hodinové instrumentální brnkání do větru. Futrálovou kasu jsem před sebe ani nepokládal, nemluvě o zpěvnících. Došlo tedy na pouhé střídmé dolování harmonií z okoralé paměti. Hlavu jsem měl po hodině vyčištěnou takovým způsobem, že se dalo mluvit o generálním úklidu dutiny lebeční, proto jsem již déle neváhal a utíkal směrem k domovu. Tady jsem pro dnešek skončil.

Předvánoční Opava 3. 12. 2015 

Neurčitá vzpomínka na mou minulou prosincovou návštěvu Opavy ve mně vyvolala určitou nostalgickou potřebu znovu se sem vrátit. Navíc uplynuly již víc jak tři měsíce, kdy jste tu byl naposledy, tak proč si nenadělit repete. Umínil jsem si dojet na devátou, kdyby se náhodou vyjevily nějaké problémy a já musel změnit působiště. Popravdě nebylo to úplně nejtaktičtější řešení, jelikož bylo ono čtvrteční dopoledne centrum jaksi téměř vylidněné. Figurky občasných pěšáků se tu a tam mihly v mém zorném poli, ale vesměs jsem první část hraní vnímal jako klidnou akustickou zkoušku. Abych tomu moc nezazlíval, na jízdenku jsem si vydělal, ale přeci jen jsem nechtěl odjet s prázdnou a bez zážitků. První z nich symbolizovala postarší dáma, která mě sotva minutu poslouchala a poté na mě houkla, ať zahraju něco veselejšího, nehledě na to, že písnička byla v „duru“ a text nebyl nikterak ponurý. K mému překvapení jsem o něco později dostal velký hrnek horké kávy od skvostně vyvinuté milé paní v bílém, spolu s doporučením, že bych se měl přesunout blíže k náměstí, pro dobro mých výdělků. Fajn, usoudil jsem, že nebude marné hodit si trochu té pauzy, poobědvat a vrátit se k hraní později. U vietnamců jsem pojedl nudle, doluštil zbytek křížovky a bavil se pozorováním příchozích lidí. Před druhou odpolední jsem byl zpátky na place, o kus dál než dopoledne, ale i tak to nebylo nic úchvatného, aspoň z počátku. Rozutíkaní chodci mě počastovali ignorací a místní mladé slepičky plejádou zpitvořených výrazů a prostoduchých komentářů. K obratu došlo až po všeobecném zklidnění někdy kolem čtvrté odpolední. Jenže tou dobou jsem měl za sebou přes pět hodin hraní a příval energie se pozvolna uskromňoval. Nehledě na okolnosti jsem vyškrabal něco z euforické rezervy a do pěti jsem valil s nezlomností králíčka duracella. Pak už bylo na čase sbalit svých pár švestek a odploužit se k východnímu nádraží. Na chleba vyděláno, takže hurá domů. Šest hodin odehraných za jeden den v ulicích je můj nový osobák, tadá.

Nagasaki, Hirošima a prasklý áčko – Olomouc 28. 10. 2015

Sváteční atmosféru výročí založení Československa nešlo oslavit jinak než dalším pouličním výstupem v domovské stanici Olomouc. Obligátní hudební epopej započala velice klidně, leč její ráz měl mírně stoupající dramatické tendence. K prvnímu zvratu došlo zhruba hodinu po začátku. Na koloběžce za mnou přijel cca jedenáctiletý klučina, který si sedl na zem před futrál, zasypával mě obvyklými otázkami a přitom neustále po očku hypnotizoval mince vyšších nominálních hodnot, jenž měl téměř na dosah horních končetin. Vypadal bezelstně a poté, co jsem mu osvětlil původ jednoeurovky, sebral se a odjel na vedlejší náměstí. Netrvalo dlouho a byl v mžiku zpátky. Znovu se dral před futrál a já ho musel neustále usměrňovat, ať si sedne dál a nepřekáží. Ne, že bych to nečekal, poučen minulou zkušeností (zápisek předešlý) mi bylo jasné, že se něco chystá, takže během jedné pomalejší písničky, kdy jsem procítěně zavíral oční záklopky, se onen capart přišoupal zase blíž, v nestřeženém okamžiku hrábl po minci a zdrhal kamsi do pryč. Podobně mladý klučina, který stál kousek opodál, celou situaci viděl. Ihned se za ním rozběhnul, ale neměl šanci. Vsadím se, že ten malý zlodějíček v tu chvíli překonal všechny své osobní rychlostní rekordy. Se stoickým klidem jsem nehnutě pozoroval celou situaci a zbytečně si nezvyšoval tepovou frekvenci. Mezitím se začalo smrákat. Ulice houstly, jelikož je zaplňovaly davy lidí mířící na nadcházející lampionový průvod. Spousta papírových lucerniček zpříjemňovala náladu. Ta by rozhodně vydržela minimálně do šesté, kdy jsem měl v plánu skončit. Žel zakročila nevídaná kletba až z Japonských ostrovů a během hraní písně Nagasaki, Hirošima mi praskla běžně ne tak často praskající tučná struna A. Poslední sloku jsem dohrál za doprovodu chrčení prasklé struny vandrující po pražcích. Sbalil jsem se a vydal zase proti proudu masy lidí. Průvod mě již tolik nebral a kafe v teple domova bylo lepší motivací.

My čekali podzim a zatím přišla zima – Olomouc 10. 10. 2015

Touto parafrází by se dal zdařile popsat můj pocit z rázného sobotního ochlazení, které posunulo měřáky teploměrů o dobrých deset stupňů dolů. Po rychlé lekci matematiky nám pak vychází velice nízké jednociferné číslo držící se nad nulou, takže nic ideálního pro reprodukci a poslech hudby. Mým záměrem bylo okupovat meziprostor Horního a Dolního náměstí, leč brzy bylo nutné přehodnotit původní záměr. Z jednoho náměstí se ozývalo karaoke zpěváků z dětských domovů a z druhého horliví křesťanští fanatici chrlící své neuvěřitelně pitomé příběhy o prozření do hulákajícího mikrofonu. Nebylo zbytí, vyklidil jsem pole a usadil se v Kateřinské ulici u železných vrat kostelu. Sice i sem z dáli doznívaly zvuky zfanatizovaných řečníků, ale dalo se. Mnohem lepší než předchozí den, kdy se na stejném místě nacházela celá flotila božích oveček s naboostovanou aparaturou a kopou hudebních nástrojů. To byla teprve anarchie. Začátek hraní provázely nemilé provozní problémy. Dva místní zevláci využili mou chvilku nepozornosti a do futrálu mi vhodili papírový kapesník. Což o to, kapesníků není nikdy dost, ale že zmizela i jedna ze dvou dvacetikorun, jsem si všiml až po minutě od osudného okamžiku. Odložil jsem kytaru a rozběhl jsem se za nimi. Marné, tahle zdegenerovaná nelidská hovada by zapřela všechno, a proto jsem je pouze poslal slovně do patřičných partií, mávl nad nimi rukou a vrátil se k hraní. Chlad dotíral jak vzteklá coura, které kdosi nezaplatil. Byl jsem však připravený hrát minimálně dvě hodiny, jelikož jsem byl zabalen k následujícímu odjezdu do mého bývalého domoviště a nechtěl jsem celý časový blok jen tak prošustrovat sezením na nádraží. Sice se touto uličkou kolem sobotního poledne moc lidu neplahočilo (vybral sis pěkný čas Renku), ale úplně mrtvo taky nebylo. Korunu všemu nasadily skupinky dětí plnící jakousi podivnou městskou hru, ve které získávaly bonusové body za to, když se vyfotí s pouličním muzikantem. Široko daleko se žádný jiný krom mě nenacházel, hrál jsem tedy roli bonusového přidělovače bodů a nechal se fotografovat v kadenci asi třech čtyřech snímků za každých deset minut. Ti decentnější počkali, až dohraju píseň, ti uspěchanější mě rušili během písně a ti nejotrlejší se prostě vedle mě postavili a cvakali. Další zážitky naštěstí nepřišly, i tak jich bylo po hříchu. Je něco kolem půl druhé odpolední a já zdrhám do lůna nádražní čekárny.

Beroun 28. 8. 2015

Takhle bizarní zkušenost z hraní Renek už hodně dlouho nepocítil. Do Berouna mé kroky namířily poté, co jsem odřekl Domažlice a Karlovy Vary. Bylo by lepší přibližovat se Praze a ne naopak, pokud mám být večer doma. Nezjišťoval jsem si, jak velký Beroun je, ale dozajista splňoval všechny parametry typického maloměsta i se svými neduhy. Pěší zóna od nádraží zela prázdnotou, tak jsem se radši usadil v nitru historické brány. To zas byla sbírka divných výrazů, debilních pohledů a hloupých komentářů. Měl jsem chuť zabalit to po půl hodině, ale plán byl daný. Odehraješ čtyřikrát tolik! Znudění prodavači s potěšením hašteřili o důvodu mé návštěvy, když tu náhle kolem mě prošel kluk s nahlas zvuk reprodukujícím tabletem, který vzhledem velice připomínal člověka neandertálského. Tušil jsem problémy, ty si však daly na čas. Jedna z bluesovějších písniček ho zaujala natolik, že ji komentoval slovy „ty vole já miluju blues a jazz“ a usadil se s kamarády naproti. Fajn lidi, dokázali ocenit dobrou hudbu a já jsem byl rád za konečně nějakou pozitivní odezvu. Dostal jsem napít piva, kus pizzy, cigaretu… ke spokojenosti toho moc nechybělo. Leč největší masakr přišel na konci mého recitálu. Měl jsem dvanáct minut na to, abych doběhl vlak, tak jsem se kvapně balil a hodlal zmizet, jenže to se tomu šílencovi nelíbilo a chtěl, ať s ním jdu hrát dál do nějaké hospody u hřiště. Absolutně ignoroval mé stokrát deklamované NE, a tudíž se ho nešlo lehce zbavit. Představa zkysnutí v této řiti na další hodiny mě naplňovala šokem, proto jsem mu i se vší zátěží zdárně zdrhnul, zrovna když se vybavoval se svými kumpány. Vlak měl zpoždění, a když jsem do něj konečně nalezl, spadl mi obrovský šutrák ze srdce. Náročný den, ale zas je aspoň o čem psát.

   

Plzeň 27. 8. 2015-28. 8. 2015

Plzeň je jeden z osobních restů, které jsem se snažil dohnat ještě do konce prázdnin, dokud mi platila akční letní jízdenka. Ono přeci jen vypláznout šest stovek za zpáteční tiket by nebylo zrovna moc výdělečné. Dorazil jsem s neuvěřitelnou klikou (1 minuta na přestup v Praze) kolem třetí odpolední. Po doplnění zásob v blízkém obchoďáku a správném nasměrování jsem se o chvilku později zjevil poblíž středobodu města. Doporučovaný plac na hraní naproti hotelu Slovan se mi zdál příznivý, proto jsem se zde i usadil. Dříve kolovaly o Plzni děsivé historky s tím, že se zde velmi dobře hraje, ale jakmile vás odchytnou měšťáci (to bylo většinou velmi brzy) máte utrum a ještě to smrdí dost reálnou pokutou. Bohudíky jsou tyto časy dávnou minulostí a hrát se tu dá bez zbytečných byrokratických obtíží. Má čtyřhodinová herní seance proběhla bez úhony a to jsem jednu hlídku osobně potkal (byl jimi potkán), ale pěkně popořadě. Prvně bych rád vyhlásil cenu o nejvěrnějšího posluchače, který po celou dobu mého vystoupení pospával na blízké lavičce a ani proud tónů zesílené kytary ho nedokázal vzbudit. Z terminologického hlediska to byl spíš neposluchač, ale to jsou detaily. Již od začátku jsem narážel na velmi sympatické a zajímavé lidské typy. Dobrá byla konverzace s týpkem (dle dostupných informací také velký hudební fanatik), který se uvedl slovy ve stylu „no kurva to je hodně zajímavá verze“. Řeč byla o jedné z mých aranží dylanovek. Fajn rozhovor jsem prokládal dalším a dalším Bobem Dylanem a neopomněl jsem si pořídit i památeční foto (viz galerie), než jsme se rozloučili. Další parádní zážitek mi zprostředkoval bluesový kytarista Dežo. Ten když mě viděl hrát, vytáhl spontánně svou „elektriku“ z futrálu a hned se přidal. Neváhal jsem, odpojil mikrofon a v zápětí jsme si parádně zajamovali v několika bluesových klasikách. Fenomenální, někoho takto živelného a vyhraného bych bral v Olomouci všemi deseti. Těch setkání a výměn informací (ne genetických) s místními bylo mnohem víc, a ač unaven dlouhým cestováním byl jsem po osmé večerní zcela nabitý přívalem energie odčerpané z druhých. Endorfiny vyplaveny, úkol splněn. Ještě nesmím zapomenout zmínit jednu kuriozitu. Plzeň má v těchto dnech nejspíš „největšího ptáka“ v republice. Mechanický opeřenec dlící na sudu na náměstí je součástí loutkového festivalu „Skupova Plzeň“ a já měl tu čest shlédnout generálku výstupu, při níž se tento minimálně sedmimetrový orel vznášel za pomoci jeřábu ve vzduchu, a pod jehož pařátem předváděla mladá baletka v kruhu působivé pohybové kreace. Jo a nad ptákem se svíjel polonahý baleťák (já vím, zní to divně, ale jinak už to formulovat nehodlám).

Druhý den jsem byl kamarádem vysazen v Plzni již o půl osmé ráno. Pokochal jsem se tedy centrem za denního světla, ofotil stylovou radnici a uvážil, že by nebylo od věci si ještě na dvě hodiny zahrát, než nadobro zmizím. Šel jsem tedy hrát, a to za roh místa včerejšího. Nemilý saxofonista si bohužel rozmyslel hrát taky a posadil se s nástrojem zhruba padesát metrů ode mě. Samozřejmě jsme se přehlušovali a ke všemu kus ode mě začala parta debilně se tvářících finančníků stavět stánek české spořitelny. Navzdory tomuto i nedospalosti jsem byl vydatně při síle a ty dvě hodiny odehrál bez mrknutí oka (skoro). Konzumované tekutiny ve správném pořadí: voda, trpké víno od kohosi, voda, pivo od kohosi. Konec.

   

Poděbrady 25.8.2015

Předem tohoto zápisku bych vám rád sdělil, že do Poděbrad jsem dnes dorazil naprosto neplánovaně, jelikož můj v poledne nastartovaný kolejní oř původně mířil do Chrudimi. Celé to vypadalo asi takto. Po příjezdu do Chrudimi jsem se přes padlý kmen, prudce stoupající schody a temnou uličku dosoukal do středu chcíplého centra, kde strašil kamion jakéhosi dotačního programu evropské unie, z něhož kdosi cosi vyřvával do mikrofonu. K tomu jsem zahlédl i duo hyen vybírající peníze na další pseudosbírky. Lidi nikde a já rychle pochopil, že tady mi pšenka nepokvete. Bylo tedy potřeba nahodit náhradní plán, jelikož jsem se nechtěl vrátit do Olomouce jako spráskaný pes bez jediné koruny. Volba padla na lázeňskou perlu Poděbrady. Z mé první návštěvy tohoto města si moc dobře pamatuji jeden důležitý fakt, tady to začíná ožívat až večer. Nebylo tedy na škodu, že jsem do Poděbrad přijel až chvilku před pátou. Atmosféra ospalého lázeňského městečka je tu úžasná a bezchybná. Jen co člověk vyleze před nádraží a přejde silnici, otevře se mu pohled na úchvatný obrovský park lemovaný restauracemi, hotely a drobnými obchůdky. Fontány, klidem nasáklá přírodní zákoutí, všudypřítomné prameny Poděbradky. Na mě toto zapůsobilo opravdu hodně. Nicméně nepřijel jsem se jenom kochat, proto jsem zhruba ve třech čtvrtinách parku brzy rozbalil svou výbavu a šel na věc. Až na mizernou akustiku otevřeného prostoru (hráno na lavičce) jsem pociťoval vlídnou atmosféru večerní a užíval si pozitivních reakcí kolemšourajících. Úžasné potkat ty, kteří si sednou a poslouchají vás bez jakýchkoliv uspěchaných náznaků třeba dvacet, třicet minut. Vtipný byl příchod jednoho borce, který si sedl vedle mě a rozkecal se o tom, jak bydlí provizorně a bezprizorně s punkerama bez domova a který mi nabídl, že pro mě pokusí sehnat (čmajznout?) nějaký chleba z hotelu. Nepodařilo se, ale i tak to bylo zajímavé střetnutí. Sympatického a ochotného lidu jsem tu měl možnost spatřit po více a Poděbrady tak ve mně zanechaly velice příznivý dojem. Díky všem. Teď mi zbývá užít si ještě posledních stopadesát minut v útrobách intercity vagónu a ve 22:46 na viděnou Olomouci.

   

Znojmo 24.8.2015

Zajet si jen tak na otočku vlakem z Olomouce do Znojma, to může napadnout snad jen takového masochistu jako je Renek. Co naplat, na jihu dál expandovat nehodlám, v okurkovém království nikoho neznám a tak můj denní rozvrh budiž rozdělen na osm hodin ve vlaku a tři a půl hodiny strávené ve městě. Cestu tam jsem si solidně ukrátil hrou a zpěvem, z čehož ne všichni byli nadšeni, ale co, vagonů je tu dost. Po příjezdu jsem po dlouhé době pocítil to, čemu se říká časový pres. Výjimečně jsem odložil obvyklé kochání se památkami a mašíroval si to rovnou do centra dění. Horní začátek atypické kopcové pěší zóny mně málem dovolil usadit se, leč příšerný řev reproduktorů nedalekého obchodu s hudbou jasně dával najevo, kdo je tady pánem hluku. Sestoupil jsem tedy úplně dolů a zakempil na poměrně nešťastném rohu, z kterého jsem sice vytěžil, co se dalo, ale příště bych si radši zvolil něco ve středu zóny. Kus ode mě velmi často projížděla nehorázný bordel dělající auta a teď to největší bingo. Naproti mně dřímal pouliční klavír, kterého jsem si všiml, až když do něj první děcko začalo bušit pěstmi. Úplný kakofonický armageddon. Těch dětí se za za celé tři hodiny vystřídalo tak dvacet a jedno bylo „šikovnější“ než druhý. I aparatura se zapotila, když se snažila úderné pronikavé tóny piána přehlušit. K tomu šílený vichr, počet dotírajících decibelů by se hravě vyrovnal arabskému tržišti ve své špičce. Milé bylo, když za mnou přišla mamina s dítětem, jestli bych zahrál tři čuníky. Z toho byli odvařené mnohé děti i dospělí. Po páté začal přísun hudbomilů narůstat a bobtnat, ale to už jsem musel v nejlepším skončit, abych chytl poslední vlak zpátky. Policisté zdejší mě dvakrát pozorovali z auta, ale žádná aktivita z jejich strany neproběhla. Dokonce na mě nikdo neřval, ať mu nehraji pod okny! Příjemná změna, i když ten klavír měla být nejspíš dostatečná náhrada. Krásné budovy a zátiší fotím pouze očima, páč se mi podařilo cestou na vlakové nádraží ztratit kdesi v parku a zbylo mi akorát tak deset minut, abych si koupil kousek pizzy k obědovečeři a sedl do vlaku na Břeclav, který s sebou mele a hází jak vydrážděný býk z rodea. Jsem tedy nucen psát hůř než lecjaký prvňáček z praktické školy. Noční program je jasný, luštění křivoglyfů. Musím přeci článek poslat do světa!

   

Nový Jičín 20.8.2015

Jistě, na Rumcajse je to tu až moc nové, ten se zdržuje na staré adrese, ale nenechte se zmást názvem, v centru se nachází historie přehršel. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že jsem se přes hodinu motal v rozměrném nádherném starém podloubí, jenž lemuje celé náměstí a pár vedlejších uliček. Při tom jsem taktizoval, kde bude nejlepší hodit sycnu, abych snížil riziko střetu s antimilovníky živých hudebních projekcí. Navíc nešlo s určitostí říct, kudy asi tak prochází nejvíc budoucích posluchačů, byli totiž relativně rovnoměrně rozprostřeni po celém place. Čas pokročil, odbila třetí a já nalezl přístaviště v uličce poblíž radnice, heuréka! První setkání s živou bytostí proběhlo úspěšně. Sedmdesátiletý děda překypující vitalitou s údajnými třemi promilemi v krvi zajistil humorný dialog na dobrých deset minut, dobrý začátek. Ulička mě díky své nevelké šířce obzvlášť potěšila vzhledem k absenci aparatury a lehčí vleklé hlasové indispozici. Jednoduše jsem nemusel řvát a byl jsem slyšen. Potkal jsem také nějaké ty místní vrstevníky, kteří mě informovali o chatrném zdraví novojičínského kulturního života, a nakonec Rudu ze Slovenska (ne z Ostravy), s kterým příště definitivně zajdeme na pivo (až nebudu kvačit na vlak). Co bych ještě dodal. Milé klidné městečko spjaté s rodinou Karla Kryla, kam se rád s jeho písněmi zase vrátím. Třeba v nějakou živější dobu.

   

Písek 6. 8. 2015

Mé třetí, a poslední, zastavení v Jižních Čechách padlo na další historickou perlu. Turisticky atraktivní Písek s nejstarším kamenným mostem u nás, k němuž se ještě vrátím. Po dokodrcání se místní lokálkou následoval poměrně delší pěší přesun do centra, kde jsem se objevil kolem půl třetí odpoledne, v době sílících tropických veder. Hodinu jsem tedy strávil očumováním kašny na nádvoří bývalé sladovny (infocentrum), načež mi bylo umožněno odložit si krosnu a kytary na místním veřejném WC. Využil jsem nebývalé volnosti pohybu a rozhodl si povolit alespoň jedno kulturní obveselení. Muzeum v bytě Adolfa Heyduka nabídlo nevšední pohled na nádherně vybavenou domácnost počátku 20. století a já tak mohl zabít další hodinu času, než se země zase o kus ochladí. Hrát jsem začal až v pět večer. Vybral jsem si plac přímo uprostřed onoho historického mostu a přemýšlel, zda se vůbec někdo zastaví, jelikož přes most prošel tak jeden člověk za tři minuty. Výhodou hraní na mostě je to, že nerušíte žádné sousedy (ryby si nestěžovaly) a nikdo zároveň neruší vás, to jde. Zahrál jsem si však na pouhé dvě hodiny, jelikož mi v osm jel poslední vlak směr České Budějovice. A jak se hrálo? Nebylo to špatné, peníze průměrné, odezva super a konci jsem i našel dobrou duši, která mi vyrobila pár památečních fotek. Vtipná historka na závěr: Na vlakáči se do jednoho chlápka zamilovala vosa. Bodla ho do rtu, leč její láska nebyla opětována a skončila udupána pobodaným, jehož ret začal natékat takovou rychlostí, že by mu v tu chvíli mohl závidět kdejaký černoch.

   

Třeboň 5.8.2015

Do rybníkářské bašty jsem doputoval na popud dvou muzikantů z Budějic, které jsem nedávno potkal v Olomouci. Malé historické městečko se hemží obrovským množstvím turistů, hlavně rekreačních cyklistů, pro něž je rovinatá okolní krajina adekvátní „výzvou“. Semknutý klín nevelkého náměstí mi nenabízel bůhví jak ideální hrací místa, proto jsem se po půl hodině bloudění usadil hned u vstupu do místního zámku (okraj náměstí). Začal jsem hrát chvíli po 11, ne zrovna super čas. Turisté zmagoření davem a stoupající teplotou mi nevěnovali náležitou pozornost. To mi však velice brzy vynahradili strážníci místní policie. Začali šermovat poučkami o záboru veřejného prostranství a po deseti minutách vyjednávání mě nechali protentokrát s výstrahou být, ale příště se ihned hlásit předem na radnici pane muzikante! Miluji pseudoautority. Odbilo poledne a ještě hodinu jsem tomu brnkání dal, pak jsem se sbalil se slovy „zkusím to ještě večer“ a pustil se k obří díře naplněné kalnou vodou, které místní říkají „Svět“. Zaskočilo mě padesátikorunové vstupné za přístup k rybníku. Ne že by se částka nějak extra vymykala turistickým standardům třeboňské ekonomiky, ale pro mě to v ten okamžik znamenalo zbavit se třetiny dnešního, prozatím chabého výdělku. Vstupné nevstupné, teplo nesnesitelné, tak jsem se k vodě bez většího váhání na pár hodin zabydlil. Po cachtání, slunění a pití piva s energiťákem jsem nabitou energii přelil do motoru své chůze. Vrátil jsem se na stejné místo a změna se dostavila. Město sice dost prořídlo, ale lid už tolik nespěchal a pravidelně se zastavoval. Co napsat více. Po pěti hodinách hraní jsem zralý na dočasné odstavení mozku a těla. Budiž mi přáno, ať ráno obojí uvedu znovu do provozu. Jo a nikdy nehrajte poblíž interaktivní tabule, jinak vám do toho bude mektat dost nevybíravě mechanický hlas svá nahraná moudra zrovna při té nejklidnější a nejpomalejší písničce.

   

České Budějovice 4.8.2015

Díky velice výhodné letní neomezené jízdence českých drah jsem přehodnotil stopařské aktivity a rozhodl se vyrazit do koutů nám „Moravákům“ relativně vzdálených za pomoci časově výhodnějších (ale ne o moc) vlaků. Po sedmi romantických hodinách jsem se dokodrcal z Olomouce do Českých Budějovic, které se staly mou základnou, jelikož mi zde poskytla azyl kamarádka. Hned u nádraží mě rozesmál obrovský poutač u grandhotelu. Nabízel ubytování od 140 korun, což ve mně evokovalo pocit, že ta předpona grand už by dávno měla být z názvu odpreparována. Šikovně jsem obkroužil centrum, ochladil převařenou hlavu v proudu vody na záchodech místního infocentra a usadil se dle rad domorodců na okraji pěší zóny (roh Komerční banky). Místo ve stínu fajn, ale to, že zde každou chvíli projížděly stroje s hlučnými motory, to nikdo nezohlednil. Hlukovou indispozici jsem překlenul a hrál, seč mi síly stačily. Ulice dost mrtvé (vedra jsou zpátky!). Zájem jsem seriózně začal vzbuzovat ve větší míře až kolem páté, ale to už mi zbývala jen hodina hraní. Velice mě pobavilo setkání s filozofujícím malířem. Ten se pozastavoval nad výslovností slova „bojím“ v mé interpretaci Nohavicovy písně „Strach“ a za dobrou čtvrt hodinu toto slovo vyslovil nejméně stokrát v různých intonačních variacích. Další dobrý blázen do sbírky. Po šesté večerní má zvuková kulisa padla, ještě jsem stačil otravovat pár kolemjdoucích, vlézt pod „sprchu“ kropícího vozu a tímto aktem byla má dnešní první jihočeská estráda zakončena. Brzy budu zpátky na příjmu.

  

Vsetín 31.7.2015

Centrum Valašska dlouho odolávalo mé návštěvě, až se stalo to, že i sem byla má maličkost poprvé odvanuta. Vsetín je domovské město legendárního „Kašpárka“. To jest maník ve středověkém kostýmu, který se toulá po městech moravských a oblažuje lid hraním na pikolu a podobné flétničky. Jediný člověk, o kterém místní nelichotivě referovali. Avšak já měl tu čest potkat ho ve Zlíně i v Olomouci a je to sakra frajer! (to jen tak pro informaci mimo dějovou linku). Od nádraží mé kroky neomylně vedly na Dolní náměstí, jež mi bylo několika lidmi doporučeno jako místo s největší koncentrací migrujících lidí, a to je to, co jsem hledal. Vynechal jsem svou klasickou polohu (naplácnutý u stěny) a rozbalil se přímo ve středu náměstí, kde stín útulného okrasného stromku byl mou šlechetnou oporou. Na to, že zde žije téměř tři desítky tisíc občanů, rozhodně to tu na mě nepůsobilo natřískaným dojmem. Dopolední hrací idylku rušil jen jednou za 10-15 minut autobus, jehož zadek se obvykle naparoval ve velmi těsné blízkosti od mé aparatury. Nebudu se opakovat, ale z části tu platí to, co v Pardubicích. Lidé tu nejsou na hraní zvyklí a jste tedy v pozici exotické atrakce, na níž se valí lavina všudypřítomné skepse. Nicméně můj velmi dobrý první dojem z města to nijak nezměnilo. Vsetín je milé městečko a proto mě omluvte, ale jdu si s chutí projít alespoň městský památkový okruh, než zase zmizím. P. S. Byl mi objasněn pojem „Vsacan“, který se zde skloňuje na každém rohu. Pokud to chcete zjistit i vy, neváhejte a miřte nach Vsetín, nebudete litovat!

   

Pardubice 29.7.2015

Co Renek dělat zpátky v krajském městě? Ne, že by mé předchozí zkušenosti zdejší byly bůhví jak oslnivé, ale za ty dva roky, co jsem tu nebyl, se udála jedna velmi příjemná změna. Celá dlouhá třída Míru se stala pěší zónou, což je chvályhodné a z mého hráčského pohledu to dělá Pardubice konečně úplné. Po obšacování celé ulice jsem narazil na své kolegy. Pár kytar a zpěvů, holčina s klukem. Prodloužil jsem si siestu, zaposlouchal se a kecal s místním teenagerem, který mi sdělil, že toto jsou třetí muzikanti, zde spatření, za posledního půl roku. No můžete si udělat představu, jak moc je město perníku panenské v rovině pouličního hraní, hodně! Jelikož jsem se také potřeboval realizovat, posunul jsem řiť o 300 metrů níže a jal se konat. K mému zděšení za mnou brzy přišel teenager a sdělil mi, že kolegy právě likvidují chlupatí z důvodu anonymní telefonické stížnosti. Dostal jsem solidní bobky, pokud budu vyhozen zrovna teď, když jsem se sem dokodrcal, dopachtil a vybalil si, docela by to zamávalo s mou křehkou klidnou schránkou a došlo by k erupci temperamentu.

Tříhodinová časová smyčka. Tak fajn, já jsem si místo udržel. Nevím, jestli to bylo mým hlubokým huhláním jazzoblues mixu nebo zvýšenou mírou tolerance, hlavní je, že jsem ten počáteční „bad luck“ otočil. Nepřeháním, tak divný pocit z lidí jsem snad nikde nikdy neměl. Třetina pohledem zabíjela, třetina hýřila výsměchem a zbytek taková sbírka neutrálů. Po hodině a půl ve futrálu téměř nic (43,-) no a pak to krásné křupnutí. Smůla si zlomila vaz a všechno najednou dostalo monstrózní injekci barev. Ulice zklidnily a když lid viděl, jak dlouho jsem schopen dělat bordel, nějak je to rozněžnilo (blbost, já vím). Tož nebylo to špatné, šlo jen o to překlenout ten začátek. I ti zastavující se sympaťáci a sympaťandy ožili a dostavili se. Jinak jsem se na chvíli stal mylně kytaristou pirátské strany (kecal jsem s týpkem, co je propagoval s vlajkou v ruce a pár lidí na to vtipně reagovalo). Zbytek si nechám pro sebe. Bukanýr Renek. Ahoy!

   

Ostrava 19.6.2015 

Z logistických důvodů přesunu Olomouc-Opava-Olomouc mé cesty směřovaly přes Ostravu (industriální černou perlu slezského regionu). Mám s ní určité předešlé buskovací zkušenosti, tak proč si je neoživit. Jelikož zde bylo před pár lety vystaveno odporně největší obchodní centrum v ČR, které ani Praha nechtěla, trpí náměstí a chodco zóny relativně malým průtokem obyvatel. Relativně malým k poměru velikosti města. Mrtvo tu úplně není, takže se zde dá pouličně realizovat. Do města jsem se dostlal klasicky pozdě, protože se předešlý večer nečekaně pilo a vracelo pozdě na byt, jenž mi byl ostravským azylem. V 10:30 jsem došel na náměstí, kde tou dobou zuřily hudební orgie dechového oddělení místní konzervatoře. Bordel hodně solidní. Slečna (do klobouku vybírající) mi vesele sdělila, že se zde bude hrát, dokud nezačne pršet, na což nešlo reagovat radostně a tak jsem se jal vzdalovat a hledat si klidný kout. Našel jsem ho v řídce navštěvované ulici, plné prázdných neobydlených vitrín. Tady nikoho rušit nebudu, a ač i sem doléhaly trombóny a trubky, dalo se to skousnout. Štěstí bylo na mé straně, konzervy zmlkly hodně brzy, zřejmě jsem nebyl jediný, komu vyšponované decibely trhaly uši i s koulema. Odehrál jsem dvě hodiny a kupodivu jsem i něco vydělal. Není to žádná konečná, jakmile dotrávím obědosnídani, zkusím se rozbalit na námku. Z dálky zní panova flétna indiánů, romantická jihoamerická idyla. Konec první strany desky.

Rozplácnul jsem se na pravoboku od Baťi, rozehrál se skrze „The Doors“ a poté se pokorně vrátil k Dylanovi. Podmínky k hraní zde byly poněkud ztížené. Vítr sílil do vichru a hluk fontány mi nedovolil moc se slyšet. I přes to jsem s úspěchem odehrál další dvě hodiny. Dočkal jsem se dosti potlesků, potkal kluka, s kterým jsem byl v ránbsp;pozici exotické atrakce, na níž se valí lavina všudypřítomné skepse. Nicméně můj velmi dobrý první dojem zmci AFO Olomouc na přednášce Richarda Dawkinse (svět je malý) a jedna více než dobře vyhlížející žena mi vhodila do futrálu vizitku, což možná vyzní na první přečtení moc lacině, ale nenechte se zmást. Zadní strana vizitky obsahovala text „Nevzdávej to! Dáváš odvahu ostatním L.“. Neboj Lucie, vzdávat to nehodlám, budu hrát, dokud budu živ.

   

 

Opava 18.6.2015

Taková zmenšená Olomouc. Osobní stručná charakteristika krásné a taktéž historicky bohaté Opavy. Cesta sem je krapet z ruky, ale i tak se zde zjevuji poměrně často (pokud lze jednou za 2 měsíce brát jako často). Důvod? Velká pěší zóna, přívětivost okolí, nevyhánění z ulic a hodiny s melodií. To se vyplatí! Sice jsem ani dnes nehrál přímo na křižovatce pěších cest (z reproduktorů na blízkém náměstí se linula hudba jakéhosi dne sociálních služeb), ale ihned kus od Obecního domu. Mému hraní to však nijak neubralo. Lidé byli milí a dokázali ocenit dobrou hudbu. Já jsem zase ocenil jejich příspěvky na chod pouličního muzikanta a občasný fajn rozhovor. Když po necelých třech hodinách vylezla z protějšího klenotnictví slečna prodavačka a štrádovala si to ke mně, říkal jsem si, že jde do tuhého, ale mé obavy byly liché. Žádná kritika, úsměv a mince do futrálu. Několik opravdu slušně vychovaných romských rodin, s kterými jsem se dal do řeči, mi ukázalo, že všechno jde, když se chce. Předsudky do koše. Jelikož jsem asi opravdu nikomu nevadil, strávil jsem v ulicích téměř čtyři hodiny a dokonce se mi podařilo intenzivním kroucením na židli vydrolit obrovský kus stěny, u které jsem hrál (viz foto). Po mé performanci následovala návštěva osvědčené čínské restaurace a pak relax na „ptačáku“, což je vrch, který je součástí Křížkovských sadů a kterému dominují obrovští mechaničtí ptáci s otáčecí hlavou. Nedalo mi to a po sehnání asistentek jsem vyrobil buskerjam ptačí snímek na památku (zase viz foto). Tímto symbolickým aktem byla zakončena má dnešní pouť Opavská.

   

Zlín 12.6.2015

Jezdit hrát po okolí je potřeba, proto jsem stejně jako včera vyrazil na cesty. Domovské Olomouce si ještě užiju až až, dnes dobývám Baťův Zlín, kde je mimo jiné velmi příjemné kryté místo k hraní v podchodu za autobusákem a zde jsem se také usadil. Minulý rok onu myší díru opravovali a jsem za to rád. Bordelu a vrstev špíny tam bylo habaděj. Čiperně jsem přijel hned v 9 ráno. Mám tu totiž smíšené zkušenosti s místním postarším harmonikářem a chtěl jsem si zahrát dřív, než kdyby se náhodou zjevil a začal rušit mé kruhy. Ono příběh je to takový. Má první návštěva Zlína (tak 2 roky zpět) nabízela parádní hraní na místních hustě zalidněných trzích. Vše šlo podle plánu, než se zjevil on. Začal rozbalovat harmoniku vedle mě a pak arogantně procedil, ať táhnu do pr…., když nemám povolení k hraní. Teď přijde obrat. Podruhé jsem ho potkal po letošní zimě. To mi hodil peníze do futrálu, popřál štěstí a zmizel hrát jinam. Cosi se v něm zřejmě zlomilo. Potkal jsem ho i dnes a světe div se, asi se z něj opravdu stal dobrák. Znovu jsme se v pohodě domluvili a on šel hrát na trh. Ještě před ním jsem potkal (byl potkán, ne potkan) pár milých dam, které byly fascinované mou produkcí, což mě upřímně potěšilo a dodalo sil do dalšího hraní. Také mě pobavila reakce jednoho dědy. Když uviděl, jakou hromadu věcí s sebou tahám, nemohl uvěřit, že nemám nosiče. Renkovo tradiční tříhodinové hudební okénko skončilo v 12:15 a momentálně sbírám síly skrze relaxační zírání na kašnu v prostorách náměstí.

Klapka. Tak jsem se hecnul a po hodinové pauze znovu začal ladit nástroj. Malá změna, dám odpočinout uším obchodníků z podchodu a přesouvám se ven za roh. Slunce pekelně peče, ale nevzdávám to a ještě si necelé dvě hodiny střihnu. Kromě peněz mám černý ksicht zdarma, tři sparty a další pozitivní ohlasy do sbírky. Teď už ale balím, jsem na chcípnutí a to své jsem tu oddělal.

   

Kroměříž 11.6.2015

V Kroměříži se dnes nic bůhví jak dramatického nestalo. To jen takové kraťoučké zakončení do začátku. Nebojte se, dostanete svou dávku slov. Přihodím pár minulých reminiscencí z obdobných návštěv, abych nepsal jen o tom, jak hezky svítilo sluníčko a jak si lidé nosili košíky s jahodami (které jsem si také koupil). Důležitý je fakt, že jsem tu měl být již včera, ale vlivem různých okolností (zdraví + má blbost), jsem návštěvu o den posunul. Jakmile se mé tělo rozložilo na oblíbeném plácku u masny, zapotácel se kolem mě jakýsi bezdomovec trpící těžkou samomluvou. Jeho monology nepostrádaly určité napětí a gradaci, z čehož jsem usoudil, že už takto konverzuje notnou chvíli. Také mě „nečekaně“ zklamala předpověď ČHMÚ a z totální oblačnosti na celém území Moravy se vyklubalo totální jasno prosté sebemenšího mraku. Šlo se pouličně opalovat. Po necelých třech hodinách za mnou přišel pán z křesťanského knihkupectví. Prý bych se mohl už přesunout. Nacházím smír a slibuji zahrát poslední tři písně.

Teď přijdou ty reminiscence! Z křižovatky Vodní ulice se mě snažilo odstranit nemálo hudbu nemilujících subjektů. Prvně jde o to, že místo u masny, kde hraji, je můj třetí spot na ploše 20x20 metrů. Nejdřív jsem byl odvelen od výlohy banky, kde jsem rušil horlivé pracanty. Druhé místo před papírnictvím mi vydrželo skoro rok, ale majitel krámu řekl stop. Mé sporadické hraní (ne více jak 1 za měsíc) mu údajně kazilo kšefty a odlákávalo zákazníky:). Dále na mě řvala velice sprostě a démonicky jakási ženština, no a minulou návštěvu jsem zažil opravdu „duchaplný rozhovor“ s dvěma místními frajery o tom, jaká jsem ostuda společnosti a vyvrhel. V tomto městě se nenudím!

P. S. Na ten automat na mluvení, o kterém jsem se zmiňoval na začátku, jsem ještě jednou narazil na zahrádce nádražky. Stále měl plnou hubu sprostých souvětí.

  

Přerov 4. 6. 2015

Od minulého výjezdu se ručička teploměru vyšplhala minimálně o deset stupňů vzhůru, proto přirozeně padlo rozhodnutí dostat se do Přerova již kolem deváté ranní, abych předešel nucenému usmažení zaživa. Naštěstí se má pěší, centrální, hrací křižovatka nacházela ve stínu, měl jsem tedy vyhráno i v tomto směru. Cca po půl hodině přišla první zrada. Neznámý subjekt tasí proti folku solidní nálož techna a trance, z čehož jsem usoudil, že zřejmě nesnesl mé drzé narušení jinak klidné a mrtvé atmosféry pouličního dopoledne. Jeho volume se však drželo rozumné míry, proto jsem pokračoval dál. Sakra, další zrada. Jinak vítaný vítr mi na padesáti metrech roznáší všechny letáky z futrálu, má reklama byla zadupána do země. Po nuceném sběru se na mě další negativní karma již odmítla vyřádit. No a koho zajímavého jsem tentokrát potkal? Mlaďocha, kterému jsem propůjčil mikrofon na ukázku jeho beatboxu a taky kvůli tomu, aby mikrofon poznal i jiné sliny než mé. Dále stejně zarytého milovníka Claptona, jemuž jsem ze zaujetí jednu bluesovku od Erika vystřihl. Civící holčičku s opravdu těžko definovatelným výrazem ve tváři (který však stál za to!). Paní, co si se mnou zapěla „Bahama rum“, a mladé policisty, kterým jsem nevadil, jen mi sesbírali data z občanky. Hrál jsem něco přes 3 hodiny a samozřejmě jsem velice rád, že počáteční negativní tendence negradovaly a já mohl dohrát vše, co jsem měl v úmyslu. Je něco kolem půl třetí, mé tělo se stále neúměrně zahřívá (ani vyplazený jazyk už nepomáhá) a tento zápisek dopisuji zhruba 6 vteřin před zastavením vlaku. Dobré načasování je základ.

   

Prokletý Prostějov 29.5.2015

Sám sobě jsem si před necelým rokem slíbil, že do Prostějova po předchozích zkušenostech a incidentech už nepojedu. Udělal jsem výjimku a vstoupil zpátky do stejně zakalené a smrduté řeky, tentokrát již definitivně naposledy. Nevím, jestli je to jen má personální kletba nebo Damoklův meč visí nad celým městem, ale stálo to za pěkné houno už od začátku. Místo rozkopaného Prioru rozkopané celé náměstí. Sedám tedy na roh kousek od radnice a začínám hrát. Skoro hodinu mě otravují tři indická mláďata, cpou se k futrálu a mikráku, omezují osobní prostor a žvatlají kraviny. Fajn, snažím se být v klidu, a když konečně s rodiči mizí, přijede přímo přede mě dodávka. Dostávám výrazný echo efekt a sleduji kolemjdoucí lid. Nikdo nevypadá bůhví jak odvařeně a na mně se podepisuje únava (absence oběda). Prozatím balím a letím do Billy pro pověstný klobás z kobyly. Jediné klidné místo hrací naproti Prioru zabírá kolega, prohodím s ním řeč a po degustaci pepřenek odcházím 300 metrů od něj, nějak na půl cesty mého původního stanoviště.

Část druhá. Připravuju se, spouštím kombo a pracanti od naproti startují sbíječku. Stop, nedobrovolná pauza. Když se vše o půl šesté utiší, mohu začít konečně hrát, ale žádné terno se nekoná. Hudba se příjemně rozléhá prosluněným večerem, leč lid je jaksi lhostejný. Zisk nic moc, nálada rozpačitá a já jsem upřímně rád, že mám dnes dohráno. Z těch prostoduchých řečí a pohledů mám vyžraný slušný kus mozku. Jo a jako třešnička na závěr. V půlce jedné české písničky ke mně přichází postarší pán a začíná na mě ječet, ať zpívám česky, co to má sakra být :)?

   

Šumperk 19.5.2015

Mé ranní peripetie ohledně cesty z Olomouce do Šumperka by probudili i mrtvého (pokud by byl na mém místě). Za pomoci tramvaje jsem dojel na hlavní nádraží (Olomouc), kde bylo k nemilosti mé maličkosti zjištěno, že jsem si doma zapomněl peněženku. Jedu tedy tramvají zpět na byt a stejným způsobem jsem se měl vrátit podruhé k nádraží. Jedna šalina mi ujíždí, spěchám na další zastávku, nic, jdu dál, ujíždí další a tak to šlo celou cestu, takže z toho byla „příjemná“ 5 km procházka. Uvařen ve vlastní šťávě sedám do vlaku a hurá směr cílová destinace. Osobák přes Uničov nikterak nespěchá. Krátím si cestu brnkáním na kytaru, když tu ke mně přichází milá dáma, kolegyně zpěvačka, a že zrovna shánějí kytaristu do kapely. Nejsem proti žádnému seskupení muzikantů, tak souhlasně kývám, uvidí se, co z toho bude. V ulicích Šumperka se usazuji až o půl dvanácté, což je asi nejdebilnější čas k hraní. Blíží se poledne, obědy, obchody zavírají, lidé mizejí a ještě to vedro. No ale nic naplat, za blbost se platí. Abych moc nefňukal, nebylo to zas tak špatné. Peníze jsem nějaké vydělal (nejčastější reakce adolescentů: „ty vole, on tam má čtyři padesátky“). Poprchávat začalo, až když jsem se o půl třetí balil, a otravně neodbytná individua tentokrát zůstala doma. Mise splněna.

  

Valašské Meziříčí alias Valmez 15. 5. 2015

Po dvou letech zpátky. Bál jsem se o nedostatek zážitků, ale dostalo se mi jich požehnaně. Město vypadá furt stejně, jen ten plac na hraní u mostu je zarostlejší (stejně jako já). Přitáhl jsem kombo a elektrickou kytaru, pustil se do Nohavici, když tu mě po dvaceti minutách vyruší zvuk zesílené harmoniky. Otočím se a padesát metrů ode mě notoricky známý obličej osmahlého hráče z Olomouce. Bylo mu naprosto jedno, že se navzájem přehlušujeme, tak jsem se sebral podniknout domluvu, která vyústila v jeho agresivní mobilizaci. Kudlička sice nevypadala zas tak nebezpečně, ale bodnout s ní na pravé místo by dokázalo udělat pořádnou paseku. Nechal jsem to být a šel hrát dál. Blbá zkušenost byla rychle zapomenuta. Zastavila se u mne Ája, s kterou jsem si výborně pokecal při polední kávě (díky za ní). Neméně kouzelná byla skupina dětí z mateřské školky. Paní učitelka poprosila o dětskou píseň, tak jsem dětem rychle objasnil základní fakta o tom, co je to blues a jedno šnečí jim rovnou zahrál. Nadšení obrovské, takže přídavek a pak už rozloučení. Paní učitelky mi přispěly „na provoz“, ale nejlepší byly bezkonkurenčně spontánní reakce dětí, které neměly chybu. Když jsem odcházel, harmonika byla stále v provozu, teď už si může užívat svůj upachtěnej flek, já letím dál. Cestu mi budou zpříjemňovat chutné govardhánky. Že nevíte co to je? Optejte se strejdy Googla.

   

Ježíšovy děti a zásah „Boží“, Olomouc 24. 4. 2015

Pátek je velmi sympatický den k hraní, už jen kvůli tomu, že v ten čas život většinového lidu nabývá na příští dva dny určitého „smyslu“, tolik se nespěchá a podobně, vždyť to znáte. Vlna relativně vysokých teplot nepolevovala, takticky jsem se tedy nahrnul do hanáckého centra až kolem půl čtvrté, kdy počalo být počasí příjemné a stravitelné. Po dobelhání na horní náměstí jsem spatřil kopu hudebníků chystajících se na své vystoupení, proto jsem ponejprv zasedl do výlohy u mého spielplacu a čekal, co se bude dít. K mému zděšení se nejednalo o místní ZUŠ, ale o organizovanou bandu křesťanských fanatiků. Bigbítový zvuk křížený s normalizačním popem a nesmyslnými náboženskými bláboly, to bylo to pravé pro vyvolání umělého dávení a krvácivých průjmů. Naštěstí jsem nebyl jediný, komu tato esence zhovadilosti nešla na rozum, a světe div se, během několika minut po začátku jejich hraní začalo vydatně pršet a vše bylo přerušeno. Není toto výmluvnější gesto vyšší nevole? Pršet přestalo a už už to vypadalo na zakončení estrády, když tu náhle počali novodobí křižáci znovu otírat navlhlé aparatury a Ježíšo133vy akordy rozdunily náměstí podruhé. Tou dobou jsem byl schovaný ve výklenku u Bati, kde jsem se snažil vyrobit si vlastní skromnou show, což se však nelíbilo správci obchodu, byl jsem tudíž nemilosrdně vyhozen a posunul se vedle pošty. Tomu ale předcházel další slejvák, který pánbíčkáře vykopal definitivně. Chvíli jsem zkoušel hrát na novém místě, ale nebyla to žádná sláva, takže jsem se potřetí odebral změnit místo, zpět naproti mcglobalizátorovi a vrhl se v 17:15 na další dvě hodiny pohodového hraní, bez rušivých vlivů a elementů. Pršet již nezačalo a s fanatiky odešel i trpký a provlhlý nečas, bohu díky!

Elektrifikujeme, Olomouc 4. 4. 2015

Po šíleně dlouhé době jsem si znovu pořídil elektrickou kytaru. Nejen pro změnu, ale s cílem konečně se na ni naučit pořádně hrát, obohatit aranže skladeb a tak. No, a když už mi dorazily v pátek i nové baterie do komba a nabíječka, byl jsem celý hrr zajít hrát hned v sobotu ráno. Na náměstí trhy a pódium, tudíž jsem se radši uklidil mezi náměstí, naproti cukrárně, abych měl co nejsladší výhled, a kdyby náhodou začal někdo na onom pódiu hrát, nebyl jsem hned na ráně případné hlasitosti. Vyladit kombo po 8 měsících nepoužívání a elektriku, se kterou nemám skoro žádné zkušenosti, byl docela oříšek. Se zvukem jsem nebyl moc spokojený, ale do začátku jsem se uskromnil a moc jsem neexperimentoval. Na zahraniční dylanovky apod. sedla barva nástroje jak hrnec na prdel a mikrofon mi ulehčil něco z nízkých poloh, které by byly jinak málo slyšitelné. Lidí spoustu a po celém týdnu, který stál kvůli počasí za hovno, se mému hraní konečně začalo dařit. Odezvy maximálně super, nadšení posluchačů velké, ale to, že mě chcípnou baterky v kombu už po jeden a půl hodině, jsem nečekal. Zaměstnal jsem tedy dva kolemjdoucí jako dočasné hlídače a utíkal jsem za roh do elektra koupit šest alkalických baterií. Byl jsem dobře rozjetý a měl jsem v úmyslu hrát další dvě hodiny, takže jsem tu stovku za baterky (to mi ještě dal slevu) rád obětoval a vyplatilo se. Druhý šok mi přineslo policejní auto, které zastavilo kus ode mě a z něhož vylezli čtyři policajti. Říkal jsem si, jestli na mě zase někdo nevrhnul stížnost, ale celá situace se úsměvně vyřešila, když policajti zapadli do cukrárny a za deset minut vylezli, každý s obří zmrzlinou v ruce :). Paranoia ve mně furt trochu přežívá, ale na ulici člověk nikdy neví. Suma sumárum paráda, takže plánuji tahat s sebou elektriku téměř na vše, co budu v ulicích Olomouce momentálně vyvádět.

Přechody: zima-léto-zima, Šumperk 31. 3. 2015

Veselé vánoce po celé Moravě! Jen co se začaly rozmáhat rozpálené jarní teploty, někdo seznal, že by nebylo marné, přihrát pár dobrých karet i aprílu. Tudíž se nám nechutně rozesněžilo a nejinak tomu bylo i v Šumperku. Boty promočené během prvních pár metrů a vyhlídky žalostnější než prázdná vitrína cukrárny v konkurzu. S heslem „nemám co ztratit“ jsem uzmul relativně kryté místo na schodech zavřeného obchodu a během chvilky potkal spřízněného mlaďocha (také umělecky postiženého). Místo hraní jsem pouze kecal, případně obšťastňoval zplihlé spoluobčany útržky vánočních melodií. Když jsme se rozloučili, vrhl jsem se s optimismem na Nohavicu a vše očividně zafungovalo. Tedy ne tolik na lidi, ale počasí jako by totálně přehodilo výhybku. Mraky se bleskurychle rozestoupily, slunce škvařilo do bílého sajrajtu a já si oněch 20 minut přerodu užíval čiré pohody a nekomplikací. Vše hezké skončilo moc brzy, a když se znovu rozpršelo a zatáhlo, přestal jsem přetlačovat přírodu a pokorně stáhl krovky do vlaku směr Olomouc. I těch 90 korun potěšilo. Krabička doutníků a nudle od východních sousedů. Voláme sluníčko haló haló!

Po roce zpátky, Přerov 20. 3. 2015

Mé hraní dosti zintenzívnělo a to hlavně na území Olomouce. Aby si lid olomoucký od mé kytary na chvíli odpočinuli, rozhodl jsem vyjet do nejbližší destinace, která by nabídla podobné zázemí a rušnost ulic. Volba padla na Bečvou protkaný Přerov, kde jsem měl již dříve poměrně dobré zkušenosti. K sympatiím bankovních úřednic z protější budovy spořitelny (u mého hracího placu) jsem zde konečně zahrál akusticky a nevnesl tak tolik bordelu do jejich pracovních hodin. Hned z počátku jsem musel čelit invazi trojice přidrzlých dětí. Hodlali si ze mě dělat prdel, takže poté, co mě jeden malý přitloustlý černokněžník tancoval několik minut před obličejem a častoval mě množstvím nechutných grimas, zakročila huba zákona. Pomocí psychologické přesily jsem se jich zbavil a mohl se konečně oddávat hudbě. Aspoň do té doby, než se objevil ožralý, zarostlý kříženec Krakonoše a Radegasta v montérkách. Odložil své kolo a „doplňoval“ mě svými pohybovými kreacemi skoro hodinu a půl. Průšvih byl v tom, že většinu toho, co předváděl, vypadalo jako nepovedený pokus o prolomení zácpy. Čas od času si přidřepl na imaginární mísu a divoce gestikuloval rukama. Dovolím si připustit, že něco tak otřesného jsem již dlouho neviděl. Obdaroval jsem ho jedním z dvojice teplých piv. Ty mi donesla opilá dívka, jež mlátila boky do mého levého ramena, za doprovodu rychlých akordových postupů zvučné španěly. No nebyl to inu špatný den, kdyby nebylo té prázdné plechovky, vykopnuté doprostřed ulice, kterou jsem musel odklízet.

Dobrou noc strýčku Fido, Šumperk 12. 3. 2015

To vám takhle bylo jednou ve čtvrtek, když Renek hrál v naprosto odporném počasí na naprosto krásné pěší zóně Šumperecké, když tu náhle po dvou písních, dorazil místní bezdomovec, který se před ním ožralý kolébal, dokud nespadl hubou do dláždění. Zpět do první osoby. Následně si sedl vedle mě a střídavě usínal vsedě či vleže a mumlal nesrozumitelnou artikulací. Takže se z nás stalo velice tragikomické duo, což pak vygradovalo tím, že přijeli policajti a ptali se mě, proč řvu na lidi, ať mi přispějí. Musel jsem situaci uvést na pravou míru s tím, že jsem neřval já, ale jeden magor z bandy bezdomovců, který chtěl tímto nevybíravým gestem získat peníze pro svého spícího kamaráda, ne pro mě. Onen vyřvávač se mi také snažil velice „rafinovaným“ způsobem ukrást padesátku z futrálu. Celé to spočívalo v tom, že pár svých dvoukorun pokládal na dno futrálu a jen tak mimoděk je vyměnil za minci větší hodnoty. Vše jsem samozřejmě viděl a ihned jsem ho náležitě seřval, poslal do všech otvorů a minci mu z pracky vyrval. No můžu být rád za pasivitu jeho pěti přihlížejících kamarádů. Bohudík k žádnému většímu incidentu nedošlo:). Ulice = divočina.

Tři střípky z Horního náměstí, Olomouc 10. 3. 2015

Za prvé děkuji anonymní dárkyni za 100 gramů schwarzwaldské šunky, poživatelné dary přijímám bez výhrad, pokud je někdo přede mnou již neochutnal. Za druhé jsem byl svědkem bizarní scény, kdy policisté, kteří zaparkovali ihned přede mnou, honili „trpaslíka“ s natrženým obočím, který se údajně snažil vykrást jakousi prodejnu. Za třetí za mnou přišla dámu s nabídkou „práce“, jež spočívala v muzikální podpoře sektářského doupěte alternativní církevní cesty. Hallelujah!

Olomouc 16.2.2015

Zima je sice stále v plném proudu, ale teploty se sem tam vyškrábou pár stupňů nad nulu. To jsou chvíle, kdy je třeba zvednout zadek, oprášit kytaru a konat. Vyrobit trochu hluku. Zrovna jsem se vracel z návštěvy Hustopečí a Brna, a jelikož jsem měl ještě dobrých pár volných hodin, stavil jsem se na jeden ze svých olomouckých spotů (naproti bývalému prioru). Ten den, jsem ze sebe ke vzteku monolingválních návštěvníků centra, vyluzoval pouze skřeky v jazyce anglickém, což i tak přilákalo některé zvědavce. Rozdal jsem 4 básnické výběry, vyhnal 2 velmi otravné „sbírkaře na děti*, kolikrát div nevisících na lidech, a znovu potkal pár zajímavých kusů obyvatel. Vrcholem byl jeden velice, ale velice zvláštní maník. Klekl si ke mně, položil pěst na zem a se skálopevným pohledem do očí mi zavelel „tak se ukaž“. Něco jsem dohrál, on se zvednul a s důrazným „já se vrátím“ se odpotácel za roh. Nebudu napínat, vrátil se dřív, než měl v plánu, jelikož mu u mě vypadla rukavice, a když odešel podruhé, zpátky se bohužel nevrátil. Nejspíš nějaká forma vlastní originální show. Roztomilé byly dvě malé slečny. Ty si ode mě vzaly také jeden básnický výběr (pro děti nevhodné, snad jim to matinka zabavila) a které na mě za doprovodu oné mamky, když už jsem si balil, pokřikovali „to je on mami, to je on“. Dostal jsem od nich třicet korun a jsem si naprosto jist, že to bylo dříve, než otevřely ony proklaté papíry s verši.

Olomouc 25.9.2014

Jsou dny, kdy se během hraní nic zajímavého neděje. Nikdo se nezastaví, nikdo nic nekomentuje, všechno je jakési nijaké. No a pak přijdou dny podobné dnešku, které stojí za to zaznamenat. Po dvou a půl týdnech jsem se objevil zpátky ve městě, ve kterém jsem kdysi před x lety začínal hrát. Našel jsem si oblíbené relativně klidné místo u mříží kostela svaté Kateřiny a pustil se do hraní. Zanedlouho u mě zastavil kluk na žlutém kole. Dali jsme se do řeči a vypadlo z něj, že má u sebe klarinet. Takže fajn, společné improvizované hraní. Neznělo to bůhví jak špatně. Dylan dostal vskutku nový nádech, navíc se k nám přidal další kolemjdoucí muzikant, sice bez nástroje, ale aspoň nám tleskal do rytmu. Díky mé cestovní frekvenci nemám moc příležitostí si s někým dalším zahrát, navíc když ten někdo je stejný či podobný exot jako já a nebrání se exhibovat v ulicích, tak proč toho nevyužít. No abych to dopověděl. Toho dne jsme odchytli ještě dalších několik hudebníků. Jeden kytarista nám dal kontakt na svou alternativní kapelu a palici trávy nádavkem, druhý zas, že se stěhuje do Olomouce a rád by si někdy zahrál s námi. Třeba jednou vytáhnu do ulic celý buskerský orchestr (otráveným výrazům navzdory), kdo ví :).

Weiden 19.9.2014

Přesun na sever měl jediný důvod. Potvrdit nebo vyvrátit lukrativnost hraní v tomto městě. Ne, že bych čekal zázraky, ale přeci jen pokud člověk nezkusí, nikdy neví. Nezačalo to bůhví jak skvěle. Ráno jsem se málem poblil v autobuse, který jsem měl sice sám pro sebe, ale co z toho, když vám zrovna moc nesedne. Vyskočil jsem na první městské zastávce a vydýchával se ze zelené do původní barvy. Po průchodu zarostlou branou, jsem zakotvil v staré zarostlé radnici, kde mě ženy, které naštěstí zarostlé nebyly, odkázaly na radnici novou, zde jsem si musel vyřídit povolení. Po hodině čekání, zbytečném kopírování pasu a zbytečné byrokracii, jsem poprvé v životě zaplatil za povolení k hraní. 10 euro nebylo zrovna málo, ale v té době jsem byl ještě dost zásobený naivním optimismem. Jelikož jsem se musel každých 30 minut „točit“ z místa na místo, zakotvil jsem hned u městské brány. Začátek bída, lidi na mě kašlali asi tak stejně jako všude, po druhém přesunu jsem zjistil, že mám za dvě hodiny vyděláno akorát na to, do čeho jsem investoval (jízdenka a povolení). Což nebylo zas tak úžasné. Bylo potřeba vydělat dalších 10 euro na cestu zpátky, abych byl vůbec na nule. Procvičil jsem si sadu německých frází, nakoupil jídlo a zrovna, když jsem se chystal k provizornímu obědu, začalo brutálně pršet. Déšť se stupňoval a po 10 minutách, kdy jsem dožvýkal zmoklý chleba, dosáhl maximální kadence. Taková masáž, jako by vám měli stáhnout kůži z těla. Koupel jsem měl za sebou, tak tedy hurá zpět do města. Opřel jsem se do toho, ale pátku navzdory jsem byl rád, za těch posledních 12 euro, co mi přistálo ve futrálu. Město se se mnou rozloučilo stylovou ignorací, kdy mě při nákupu jízdenky (pět minut vhazování mincí do automatu) stroj seznámil s informací, že více drobných není schopen pobrat a všechno pěkně vyflusal zpátky do kastlíku. Stačilo, stačilo.

Amberg 18.9.2014

Nächste bavorská zastávka má jméno Amberg. Čtyřicetitisícové město s pěší zónou dlouhou jak tasemnice a gigantickým kostelem v centru, by se zážitkově nijak extrémně nevymykalo normálu, nebýt toho, že jsem zde ihned po příjezdu potkal českého kolegu s harmonikou u huby a kytarou v ruce. Ten člověk by se rozhodně měl živit jako vypravěč a ne hudebník. Po hodině kecání o jeho veleúspěšných cestách a hraních po Evropě, jsem nabyl pocitu absolutního lempla a většinu věcí mu s naivitou dítěte sežral. Měl jsem sice pochyby, jelikož vypadal zhruba takto: seprané triko, pupek, kroksy a soucitné psisko. Nic z toho nenaznačovalo zajištěného pouličního hráče, ale po těch všech informacích, co na mě vychrlil. Běžně prý vydělává stovky euro, akorát zrovna v tomhle městě se mu nedařilo, což podložil vtipnými argumenty typu: město vyzvalo prostřednictvím novin lidi, ať nepřispívají muzikantům, protože se zde údajně přemnožili slovenští harmonikáři z Rimavské Soboty a bylo jich tu images/tula/2b.jpgstrongvíc jak potulné zvěře. Těch historek bylo tolik. No dalo by to na plnohodnotnou brožuru. Po ukončení konverzace jsem se šoupnul dvě sta metrů od něho na mnohem mrtvější místo, ale furt hratelné. Po pár hodinách jsemimages/tula/prerov/1.jpg se vrátil zpátky k fantastovi. Koulel očima a nenápadně se vyptával na výdělek, poslechnul si jednu českou písničku v mém podání a zdrhnul. Schluss.

Regensburg 16.9.2014

Začnu dovětkem a předběhnu s informací, kterou jsem obdržel od jiného českého muzikanta, dva dny poté co jsem v Regensburgu hrál. Město má velice striktní kodex buskingu. Nelze hrát od 12:00 do 16:00 hodin, vyhrazený počet míst, kde se hraje, člověk může být na jednom místě max. 30 minut a podruhé se na stejné místo vrátit nemůže. Samozřejmě je nutná licence. Při porušení pravidel vám zabaví vybrané peníze a klidně i hudební nástroj.

A teď jak jsem to provedl já. Dorazil jsem něco kolem druhé odpolední. Vybalil se bez povolení do jedné z uliček centra. Hrál dvě hodiny v kuse do 16:00, než mě vykopl místní popový kvintet. No bohu díky (teď už si ty souvislosti dávám do kupy). Pak jsem je slyšel a viděl ještě dvakrát na odlišných místech (blik). Načež jsem se vrátil zpátky a hrál na nepovoleném místě poblíž toho původního další hodinu a půl. No inu měl jsem dost štěstí, že mě nikdo nenapráskal. A co se toho dne ještě událo? No jako vždy jsem rozveselil nejednu místní děvčicu, potkal maďarského cikána, který mluvil obstojně česky, žije čtvrt století v Německu a nedonesl mi slíbené pivo. Dále halekající arabian hloučky (naštěstí bez výbušnin) a výbornou swingmišmaš kapelu z Bristo_blanknbsp;Klapka. Tak jsem se hecnul a po hodinové pauze znovu začal ladit nástroj. Malá změna, dám odpočinout uším obchodníků z podchodu a přesouvám se ven za roh. Slunce pekelně peče, ale nevzdávám to a ještě si necelé dvě hodiny střihnu. Kromě peněz mám černý ksicht zdarma, tři sparty a další pozitivní ohlasy do sbírky. Teď už ale balím, jsem na chcípnutí a to své jsem tu oddělal.plu, která zde hrála po skončeném Buskerském festivalu (zase jsem něco o pár dní minul).

Stirling 17-19. 8. 2014

Poslední zastávka našeho tříměsíčního putování po Velké Británii má jméno Stirling. Město s příjemným historickým jádrem, lákavým předraženým hradem a památníkem Williama Wallace, u kterého jsme tři noci stanovali, působilo již od příjezdu příjemným dojmem. Mé první hraní bylo realizováno v neděli, chvilku poté co jsme se dokodrcali do centra. Na rušné obchodní třídě fučel vichr s takovou razancí, že jsem měl co dělat abych nespadl ze židle. Má houževnatost se vyplatila. Lidé byli vcelku vnímaví a náruživí posluchači i přes všechny nevlídné aspekty počasí. Obrat o 180 stupňů přišel druhý den. Ráno centrum okupoval gang harmonikářů. Vrátil jsem se tedy za dvě hodiny a téměř přehlédl mladého kytaristu, který seděl na lavičce a tichým falzetem zpíval jakýsi sladkobolný mix. Zřejmě si nebyl svým výkonem příliš jistý, jelikož jsem ho pak viděl postávat a hrát na několika dalších místech a pokaždé to vypadalo, jak když hraje mim. Vlezl jsem si kus od něho a zahrál pár songů, než nás oba přehlušila skupina dalších přiteplených „falzeťáků“ s kombem a mikrofonem. Ti okupovali místo několik hodin, takže bylo jasné, že ten den mi pšenka nepokvete. Navíc i přesto, že uměli celkem dobře zpívat, jejich hraní vypadalo asi takto. Jeden zahrál, nedohrál píseň, zakouřil si, kecal s kamarády, pak hrál další, 10 minut ticho, zase někdo chvíli brnkal, no katastrofa. Mezitím všechny lavičky okolo nich obsadily skupinky znuděných uřvaných teenagerů, totální anarchie. Třetí den se vrátil do průměru, nikdo mě nerušil, odehrál jsem si své dvě hodiny a vydělal tak akorát, abych mohl koupit dva předražené lístky do Glasgow. Konec „turné“. Mission Accomplished.

Poznámka pod čarou. Je vidět ze „busking“ alias pouliční hraní má v Británii opravdu pevné kořeny. Ani jednou jsem nebyl buzerován místní policií ani jiným činným orgánem, téměř nikdy se mě nesnažil nikdo vyhodit a přístup lidí byl také o krapet lepší než v České Republice. No máme se ještě hodně co učit.

Arbroath 13-15.8.2014

Po delší době relativně velké město (20 tisíc) situované na východním pobřeží Skotska. Naše poslední mořská zastávka na pár dní, pak už jen vnitrozemí, Stirling, Glasgow, Londýn a domů. První hraní jsem absolvoval ještě v den našeho příjezdu stopem. Na lukrativním rožku seděl utrápený osmahlý harmonikář, tudíž jsem vzal za vděk místem na konci ulice. Byli jsme už zase prakticky bez peněz, takže nás velice potěšila dáma, která nám dala třicet liber ve jménu Ježíše Krista a popřála nám šťastný zbytek cesty. Konečně mi dává smysl, proč s sebou neustále tahám knížečku žalmů, kterou nám dal jakýsi reverend jednoho z ostrovů na Hebridách. Karma je všemocná. Druhý den jsem obsadil onen rožek a hrál jako o život. Přístup lidí byl nemastný neslaný, ale srandy jsem si užil dost. Komunikací s lidmi, pokřikováním hesel o zrůdné líné společnosti, děláním ksichtů na děti a podobně. Potkal jsem zde mlaďáka s kytarou, který si šel zrovna pro novou strunu. Ukecal jsem ho na mini jam, ale moc aktivní nebyl, tak jsem to pak utnul. Třetí den byl pátek, čekal větší nadšení, ale chyba lávky. Lidé zvadlí jak záhon přejetých tulipánů. Odehrál jsem další tři hodiny, udělal si fotku s místními školačkami a mazal do knihovny. Hodnocení 60% :o)

Montrose 13.8.2014

tomto městě jsem nebuskoval v pravém slova smyslu, ale stejně jsem si přišel k pěti librám. To díky tomu, že mé hraní zaujalo místního bývalého zločince, který si se mnou zazpíval a společně jsme popili po několika pivech a panácích whisky. Mělo to háček, byla teprve jedna odpolední a já jsem se již dost slušně motal. Korunu tomu nasadil přinesením nové plné flašky whisky se záměrem vypít ji ve dvou. To už jsem se prozřetelně omluvil a radši se zdekoval. Pět liber mi daroval na cestu, ať si koupím něco k jídlu.

Forfar 8.8.2014

Regulární průser přišel v podobě pokusu zahrát si ve městě protkaném silnicemi. Jediné použitelné místo se nacházelo před radnicí na takovém pěším ostrůvku, jejž lemovala křižovatka ze tří neustále zaplněných asfaltek. Hodinový mix mně přinesl dvě libry, které jsem utratil za sladkosti pro navrácení dobré nálady. Místní občasné buď ignorovali mou přítomnost, nebo nechápavě komentovali. Pár dětí se kolem mě točilo dobrou hodinu. Zřejmě jsem byl jejich jediným rozptýlením na sklonku nudného prázdninového dne.

Perth 5-7. 8. 2014

Perth nám byl doporučen několika muzikanty z Čech jako vhodné pro hraní, tudíž byla jen otázka času, kdy ho obšťastníme návštěvou i my. První co musím zmínit je fakt, že město je poměrně solidně obložené pouličními hráči díky přítomnosti kvalitní „music college“. Spoustu konzervatoristů si zde přivydělává hraním na ulici, a tudíž najít flek dá občas celkem práci. Také je to první místo, kde jsem viděl někoho konečně hrát pořádně na kytaru (když nepočítám sebe:D). Frajer zde valil na elektriku i složitější skladby od mého guru Tommy Emmanuela. Jak to vypadalo se mnou? Nejdříve jsem se první den rozvalil před místní drogerii, od které jsem byl po dvou hodinách ochrankou vyhozen, že prý už si od té hudby potřebují taky trochu odpočinout. Pak jsem se nacpal před Primark, páč začalo solidně pršet a nakonec se ještě jednou přesunul před obchod s nábytkem, kde byly na muzikanty zvyklý, takže úroveň hlasitosti hudby uvnitř krámu byla šílená. Den druhý bylo centrum totálně zacpaný muzikanty, a když jsem ve tři odpoledne konečně vylezl z knihovny, hodinu jsem čekal, jestli nedohraje kytarista, který se usadil kus od křižovatky, načež jsem si zalezl úplně nakonec pěší zóny, kde bylo místo tak špatné, že jsem nevydělal ani penny. Vrátil jsem se proto na křižovatku a zahrál si aspoň na hodinu mix svých a cizích songů. No lepší než nic:).

Aviemore 4-5. 8. 2014

Jeden z našich stopnutých řidičů nám poradil zastavit se v této turisty prolezlé větší vesnice a zahrát tam. Jelikož jsme již absolvovali obě cesty z Inverness na jih, jak východním pobřežím, tak západní cestou, rozhodli jsme se to střihnout vnitrozemím se zastávkou v onom Aviemore. Největším problémem bylo to, že celá vesnice je situovaná u hlavního tahu, tudíž centrum symbolizuje pouze pár obchodů u silnice. Zahrál jsem si nejprve večer, kdy i kolem osmé hodiny doprava neupadala a snažil se namáhat hlasivky tak, aby mě vůbec někdo slyšel. Místní dvojice mladíků mi darovala pivo a udělala si se mnou pár fotografií, načež mi pár turistů obětovalo své mince. Druhý den byl o poznání horší, místní obyvatelé obdařeni malou dávkou kulturního cítění, mě povětšinou ignorovali a naprostá většina turistů také. Navíc když už mě někdo chtěl opravdu poslouchat, musel se dostatečně koncentrovat a oprostit se od všudypřítomného auto-hluku. Příjemné místo pro obdivovatele přírody, ale ne k pouličnímu hraní :).

Fort William 30.7-1. 8. 2014

Dříve pevnost nyní hlavní město outdooru těží z blízké přítomnosti nejvyšší hory Británie (Ben Nevis) co se dá. Všechno je tu „Nevis“, od opravářů po hotely. Navíc těch outdoor obchodů je tu opravdu víc než se na 10 tisícové město sluší. Po návštěvě nejpopulárnějšího skotského údolí „Glen Coe“, jsme ve Fort Williamu zůstali 2,5 dne, než jsme si i my rozhodli užít převýšení z 13 na 1344 metrů, výšlapem na Bena. Město disponuje gigantickou pěší zónou s částečně krytými místy pro hraní v dešti. Pozor jedná se o jedno z nejdeštivějších míst ve Skotsku! Co se konkurence týče, tak krom oldschool country kytaristy a otrávených žákyň na housle, v doprovodu maminek, jsem zde nikoho hrát neviděl. Hraní mělo „sestupnou“ tendenci. První den = paráda, druhý den = jde to, třetí den = bylo by lepší už zmizet. A to i přesto, že jsem měnil repertoáry a prakticky nic neopakoval. Kyselé ksichty znuděných turistů naháněly mnohdy až mráz na zádech. K světlým chvilkám lze zařadit chlápka, který se kousek od nás složil na zem (skoro jak mrtvola) a půl hodiny poslouchal. Načež se zvedl, něco zamumlal, hodil mi libru do futrálu a odpotácel se. Plus trojice Češek, jejichž překvapivé výrazy, když slyšely českou hudbu na takovém konci světa, byly opravdu zábavné. Resumé? Williame dík, ale zas takovým buskerským rájem nejsi.

Wick 26.7.2014

Wick byl naší tříhodinovou zastávkou na východním pobřeží Skotska. Osmitisícové město, dřívější sleďová velmoc s údajným hradem, který jsme neviděli a pěší zónou, kterou jsem chvíli po příjezdu ihned využil. Nevím, zda jsem byl první nebo poslední busker v těchto ulicích, ale navzdory tomu, že město zelo prázdnotou, hrálo se i zde bez výhrad. Perfektní načasování se projevilo ve chvíli, kdy jsem zabalil kytaru a zrovínka začalo pršet. Koho jsme zde potkali? Otravná děcka s otravnými otázkami, transsexuálního číšníka z blízké italské restaurace v průsvitném obleku břišní tanečnice a hloučky nalitých nebo kartóny piv obtěžkaných skotů (byl pátek). Toť vše přátelé.

Thurso 22-25.7.2014

Do Thursa (Thorova řeka) jsme dorazili po dvoudenním přejezdu celého severního pobřeží Skotska. Můj zkreslený dojem, že se jedná jen o další vesničku, jakých je po Skotsku bezpočet, ihned po příjezdu pominul. Toto nejsevernější britské město nám nabídlo dostatečně prostoru (rozuměj pěší zónu) a lidu, abychom zde mohli strávit necelé tři příjemné a slunečné dny. Musím říct, že hrát v malých městech je hodně o kontrastech. Stále je tu spoustu lidí, kteří v životě nikoho hrát na ulici neviděli, nevědí co si o tom myslet a na jejich výrazu je to znát. Na druhou stranu velká skupina lidí dokáže hraní náležitě ocenit. Jsou rádi za tu trochu kultury a oživení jinak mrtvých ulic. Hrál jsem zde 3x3 hodiny a mé zkušenosti byly v naprosté většině času perfektní. Nejvíc kouzelný byl poslední den, kdy bylo neskutečně vedro (27+ stupňů ve stínu) a já se rozhodl hrát od 11 do 2 odpoledne. Kromě nadprůměrného výdělku jsem navíc od různých obyvatel obdržel postupně: láhev minerální vody, plechovku koly, láhev oranžády, a další minerálku. Žízní bych tam neumřel, i když jsem mrtvolně nejspíš vypadal a proto tolik darů, ale kdo ví.  

Durness – Smoo Cave 21.7.2014

Během naší návštěvy severozápadního pobřeží Skotska jsme u silnice, po které jsme kráčeli vstříc dalšímu stopnutému autu, objevili vchod do úžasné jeskyně s poetickým názvem „Smoo Cave“. Po prvním ostýchavém oťukávání, kdy jsem hlasivkami zkoumal akustické vlastnosti obřích vnitřních prostorů, jsem došel k názoru, že by byl hřích v takové jeskyni nezahrát. A když už hrát, tak proč rovnou nebuskovat, každá libra dobrá. Přírodní zesilovač roznášel hlasové a strunné vibrace do úctyhodné vzdálenosti. Jediný problém představovala všudypřítomná zima a vlhkost. Zpočátku jsem chlad uvítal, ale po třech hodinách jsem to v lehce zamrzlém stavu zabalil. Lidí kolem mě za tu dobu prošlo maximálně třicet, ale když každý třetí hudbu uvítal, nebyla to zas tak zlá zkušenost. Děkuji paní prodávající tikety za trpělivost, teď už tu rozečtenou knihu může v klidu dorazit.

Stornoway 8.7- 19.7.2014

V hlavním městě Vnějších Hebrid (6000 lidí!) jsme se zasekli na celých deset dní. Důvodů bylo několik, v prvé řadě bylo potřeba zjistit možnost hraní v ulicích (a hrát!), za druhé trochu zklidnit a spočinout na jednom místě více než na pár dní (úprava hromady fotek, plánování dalších cest). Miniaturní pěší zóna byla vítaná a pro jednoho až dva kusy pouličníků ideální. Již od začátku bylo vidět, že místní mají hudbu v krvi, takže jsem byl schopen svou poslední 1,5 libru namnožit celkem rychle. Nešlo sice o žádné zázračné zbohatnutí, ale výdaje na jídlo, kafe, čaj a následující sedmidenní cestu to v celku pokrylo. Hrál jsem šest dní. Zbývající tři dny propršely a v neděli se ze Stornoway stalo město duchů (tvrdá ruka církve zakročila). Reakce publika byly skvělé, ať už jsem zpíval české lidovky, směs jazzových standardů nebo americké šlágry. Bylo mi však jasné, že hrát víc jak týden v tak malém městě je nadlimitní, páč vše omrzí J (naštěstí jsem se do tohoto stavu nedostal). Co se zážitků týče, když jsem po třech dnech zahrál pár písní od Claptona, během písně Layla, kolem mě zrovna procházela holčina, která se honosila tímto jménem (za boha nebyla schopná uvěřit, že ji neznám a že nejde o náhodu). Jindy jsem zas čelil invazi juniorských dudáků, kteří mě prakticky vždy dokázali hlasitostí převálcovat. Nešlo jinak, než hledat kompromisy. Náš pobyt se čirou náhodou kryl s největší akcí roku, stálicí Hebridean Celtic festivalem (poměrně solidní čtyřdenní festival nejen keltské hudby), takže do ulic vyrazili i ti, kteří normálně po celý rok sedí se svými nástroji mezi čtyřmi stěnami. Také jsem byl natočený místní galskou televizí a vtipný byl okamžik, kdy mě potkala usmívající se postarší dáma, která mě ihned oznámila, že mě viděla včera v televizi. Prostě příjemně strávené dny v maloměstě, které mělo vše, co jsme na tak dlouhý pobyt potřebovali (knihovna, kavárna s wi-fi, veřejné sprchy a izolované místo pro stan daleko od městského bordelu).

Portree 3.7-4.7.2014

Nečekaná zastávka v největším městě ostrova Skye (1900 lidu) nabídla přirozenou možnost zahrát si i zde. Snižující se obsah peněženky a zvědavost, zda se i v takovéto větší vesnici dá hrát, byly dva rozhodující faktory, které mě vyhnaly na náměstí. Doporučené místo k hraní, kde se běžně promenádují děcka s dudami, aby vydudaly nějaké drobné z turistů, jsem označil jako nevhodné. Projíždělo zde každou chvíli auto a omlátit si prsty do krve, jen aby mě někdo slyšel, jsem v plánu neměl. Zakotvil jsem tedy ve středu města. Musím upozornit, že tentokrát byla má aparatura vyměněna za stan (z čistě nezbytných důvodů), takže jsem se musel obejít bez techniky. S hlasem problém nebyl, ale vybrnkávat na otevřeném prostranství na kytaru, to byl akt hodný velikých kompromisů. Samozřejmě jsem přilákal pozornost místních divnolidí, kteří mé počínání moc nepobírali, místo toho se posadili hned vedle mě a počali mi pokládat různě hloupé otázky. Pro místní pomalované školáky jsem zase byl jednou z kratochvílí (aby ne, když jim právě skončila škola a na maloměstě moc zábavy nenacházeli). Do futrálu mi vhodili pár mincí a dva balíčky chipsů, které přišly vhod. Navíc se mi neúspěšně snažili prodat nafukovací pneumatiku. Po dvou hodinách jsem to zabalil, turisté mě vesměs ignorovali nebo na mě házeli různě pokroucené ksichty. Výdělek jsem investoval do jídla na celý den, aspoň nějaký sukces :).

Inverness 30.6-3.7.2014

Přesun do centra skotské vysočiny naznačil konec první části naší britské odysey. Čtrnáctá zastávka a po ní už jen slepenec přírody, vesnic a malých vesměs přímořských městeček. Ještě než se vrhnu na popis zkušeností z Inverness, pokusím se udělat takové malé resumé.

Po městech jsme se neúnavně ploužili celých 42 dní. Pouliční bordel jsem aplikoval v každé zastávce, více či méně se dařilo všude, vždy se našel někdo, kdo si rád poslechl trochu muziky (až na ten prokletý Leeds). Na rozdíl od Česka jsem mohl hrát všude. Potřeba povolení k hraní byla vynucena pouze ve dvou městech, vyřízení však bylo otázkou chvilky. Minimalizované cestovní náklady (autobusy, jídlo, tuna kávy ze starbucks a costa coffee) hrazeny z výdělků pouličního hraní. Největší koncentrace idiotů – Cardiff a Birmingham. Zbytek měst, co se přístupu lidí týče, lehce nadprůměrný až skvělý. Zkušenost = nedocenitelná. Teď již k samotnému popisu.

První den po čtyřhodinovém nekonečném dálkově linkovém přejezdu z Aberdeenu jsme odchytli pomalu zavírající info centrum, vyfasovali haldu letáků a tipy k hraní. Prakticky jediná pěší mini zóna nenabízela velký prostor pro kompromisy, ber nebo neber. Nacpal jsem se ke kraji křižovatky a pustil do éteru sérii prvních tónů. Bylo něco kolem šesté, lidu poskrovnu, ale atmosféra příjemná. Toho dne se nic tak šokujícího nestalo, prostě milé hraní s nadprůměrným výdělkem. Fajn, well done.

Druhý den jsem přistavil svou osobu pod mini stříšku obchoďáku již ve čtyři odpoledne. Byla to dlouhá čtyřhodinová šichta plná překvapivých setkání s krajany, díky mému přeskakování z anglického do českého playlistu. Nejdříve to byl vystudovaný psycholog a momentální farmář, poté milá rodinka a nakonec parta vysmátých stařečků z Trutnova. Svět je věru malý. Krom Čechů jsem vyfasoval i dvě roztomilé německé fanynky, které si mě přišly poslechnout všechny tři dny, wunderbar. Znovu záplava zaujatých posluchačů. Také jsem měl to štěstí potkat jiného buskera. Starší chlápek s elektrickou kytarou, harmonikou a brutálně komplexním one mand band setem. Různé bicí, perkuse a kytarové efekty ve spleti snad třiceti kabelů, krabiček apod. věc hodná hardcore kutila.

Třetí den byl poznamenán rozkladem posledních energetických zásob. Málo spánku a halda natlapaných kilometrů s bagáží dokončila mou proměnu v mrtvolu. Dopolední očumování delfínů na otevřeném moři, tlapání po plážích a následný návrat do města, bylo toho dost. Hraní bylo zpočátku velmi chcíplé a zpívalo se s obtížemi. Po doplnění sil z twix tyčinek jsem trochu popostrčil úroveň na vyšší level. Když jsem se chystal na poslední song od Stinga, napochodovala pár metrů ode mě skupina krásně vyšňořených dudáků a bubeníků. Spustili pořádný rachot (v dobrém slova smyslu) a já seznal, že je čas na to sbalit nástroje. Poslechli jsme si pár písní a pomalu odkráčeli zpátky na byt. Skoti z východního pobřeží jsou skvělí, uvidíme co přinese málo zabydlený západ a sever. Bon voyage.

Aberdeen 26-29.6.2014

Z velkých metropolí se pomalu a jistě posouváme do menších a severnějších koutů Skotska. Aberdeen je velký jak dva Hradce Králové, ale i přesto máte většinou pocit, že se nacházíte v malém odlehlém koutě, kdesi na severu. Po rutinní večerní obhlídce města (Prakticky celé je postavené ze žuly!), kdy jsme jako jediného buskera nalezli, falešně hrajícího negramotného dudáka, který hrál před památníkem na velmi rušné křižovatce, jsme si oddechli. Místo pro mou kytaru se tu určitě najde. Po příjezdu k našemu hostiteli (akorát na večeři), jsem obdržel dodatečné informace. Dobrých hudebníků tu prý moc není a mimo dudáka je tu k vidění velice zvláštní dáma, hrající na prázdné struny kytary, bez držení jakéhokoliv akordu. Tu musím trumfnout, i kdybych nechtěl.
 
Druhý den po návštěvě pláže, jsem rozhodil své harampádí na kousku pěší zóny před obchodním střediskem a počal muzicírovat. Vše bylo jedním slovem perfektní, lidé velice vnímaví, štědří, dost se jich zastavovalo, prostě klasická ukázka toho, jak má vypadat úspěšné hraní. Dokonce mě nikdo nevyhnal, ačkoliv pokladní z protějšího coopu byli nuceni chtě nechtě absolvovat celý můj dvouhodinový set.
 
Třetí den jsem se přihnal na stejné místo, počasí dost haprovalo, chvilku déšť, chvilku rádoby slunce, zbytek zataženo, ale i tak se hrát dalo. Jediné co mi kazilo náladu, byl nehorázný hluk reproduktorové hudby z baru za rohem. Měl jsem problém slyšet sám sebe, tak jsem původní tříhodinový plán zkrátil na hodiny dvě. Zážitky? Chlápek co si ze mě udělal prdel, když se sklonil nad futrál a začal mi z něj vybírat peníze, aby je tam v zápětí za hlasitého smíchu hodil a slečna, která si mě nutně musela vyfotit, protože jsem jí prý velmi připomínal kamaráda (taky muzikanta). Odvětil jsem, že jsme nejspíš ze stejné továrny a zakončil svou další krátkou pouť. 

Glasgow 23-26.6.2014

Ačkoliv je Glasgow dvakrát tak velké jak Edinburgh a nepyšní se bůhvíjakou koncentrací turistických „atrakcí“, nás zaujal mnohem více, již od prvního okamžiku. Po nalezení našeho hostitele, vybalení věcí a nějaké té komunikaci, jsme se vrhli zpátky do víru velkoměsta s úmyslem zahrát si ještě večer v den našeho příjezdu. Glasgow je město hudbě zaslíbené, nalézá se zde velké množství muzikantů, hospod s živou hudbou a s tím i hromada pouliční konkurence, což jsme si ověřili hned onen první večer, kdy nám trvalo hodinu najít vůbec vhodné místo k hraní, jelikož v centru zas tolik relativně klidných pěších zón není. Převzal jsem plac po parádním jazzovém duu a navázal bluesovými melodiemi. Snažil jsem se vymáčknout z mého výkonu co nejvíc, ale zase jsem to netáhl do mezí teatrálnosti, jako klučina, který hrál pode mnou. Sice měl úžasný hlas, ale množství kudrlinek a různého kroucení, šperkování a natahování tónů bylo tak veliké, že toho bylo prostě moc. Důležité info, spousta buskerů z Glasgow používá aparaturu šíleně nahlas a to i ve večerních a nočních hodinách, proč? To je mi záhadou, asi jenom touží udělat pořádný bordel. Info druhé, kromě běžného pouličního výdělku, jsem obdržel navíc jedno nedopité pivo a polovinu jointa. Info třetí, byl jsem překvapen tím, že mě za celou dobu neotravoval žádný vagus, vůl ani další druhy pablbů. Na to, že jsem hrál v centru města velkého skoro jako Praha a navíc v nočních hodinách od 21 do 23, to zní jako zázrak, ale tak je vidět, že tu lidé jsou kulturní a hudbu berou.

Druhý den jsem měl v plánu zahrát mimo centrum, ale ani jedna navštívená lokace nenabízela bůhví jak ideální místo pro hraní. Snad jenom most za katedrálou vedoucí k Nekropoli, to mě ale přišlo celkem morbidní. Vrátil jsem se tedy na stejný metr čtverečný jako včera a spustil sérii české muziky. Počasí bylo chladné a větrné, že jsem začal dříve, mi taky dvakrát nepomohlo, suma sumárum to i tak bylo příjemné hraní, hlavně od druhé poloviny. Lidé se sem tam zastavovali a nikdo mě nevyhazoval, super. Glasgow rovná se metropole hodná návštěvy, Renek dává pět hvězd.

Třetí den se již nehrálo. Celý den pršelo, takže jsem si pouze večer střihl pár „Kainarovek“ v open mic pubu, abych se otrkal a obdržel pivo zdarma.

Edinburgh 20-23.6.2014

Město, které do nebes vychvaloval snad každý, komu jsme se o naší plánované návštěvě zmínili, nesplnilo má očekávání. Architektura je sice fajn, ale znám rozhodně hezčí místa no a hlavně klidnější, to byl asimages/26_Olomouc.jpg213 /213strongi největší problém. Neustále zástupy turistických ovcí okupující celé centrum nedovolili vychutnat si krásy města, tak jak by si člověk představoval a nějak podobně ošemetné to bylo i s hraním (až na malou výjimku). První den jsem si nezahrál vůbec, město bylo obsypané všemožnými umělci i „umělci“. Spousta příšerně kvílejících repetitivních dudáků v pestrobarevných ohozech, ocvočkovaná dáma hýřící barvami, rychlo malíř se spreji, magor žonglující s motorovkou a noži, úchylné divadelní představení Edinburghské „lady gaga“ a kastráta (aspoň podle hlasu), plus spousty dalších instrumentalistů. Nechal jsem hrát ostatní a zahrál si jednou a naposled pouze den druhý, kdy jsem se domluvil s hrajícími muzikanty u galerie umění, na hodině, kterou darovali mému recitálu, než jsme se zase vyměnili. Hrálo se dobře, lidi dokázali ocenit, když někdo uměl a jedna fanynka mi přispěla dokonce dvakrát. Po mé odkroucené hodině, jsme si poslechli ještě koncert mixu elektrické kytary a dud (kapela Spinning Blowfish = výborné!) a pak se odkodrcali na super výhlídku kopce Calton hill, kde jsme díky hraní a zpěvu na lavičce, poznali partu Slováků, s kterými jsme si užili poslední večer v Edinburghu. Hurá zase dál.

Newcastle upon Tyne 17.6-20.6 2014

Po dvou industriálních velko-nudných městech, jsme zakotvili v nejsevernější části Anglie, v městě pod Hadriánovým valem, nad klikatící se řekou Tyne. Už předem jsme skrz internet přijali informaci o povoleném hraní v ulicích, takže jsme se rovnou po příjezdu vrhli na průzkum centrálních částí. Živo tu je, krom éterické písničkářky s vysokým hláskem, jsme narazili na borce, co bubnoval na obrovskou sadu kbelíků, cingrlátek apod. Měl výborné rytmické cítění a byla radost ho poslouchat. O to děsivější bylo nalezení postaršího pána, který zpíval z polootevřené garáže, jakýmsi divným jazykem. Po minutě koncentrace jsem si uvědomil, že je to angličtina a písnička od Beatles, ale tak děsivá kombinace intonace, výslovnosti + kvílení, to jsem ještě neviděl. Na mé hraní bylo brzy, takže jsme se přesunuli k našim malajským hostitelům, s úmyslem vrátit se večer. Tak se i stalo, našel jsem si plac na rušné a populární hráčské pěší zóně a pustil se do hraní. Začátek nuda, ruch a žádná sláva, poté to začalo být zajímavější. Hlavně díky mladému bezdomovci, který mě poslouchal přes hodinu a po jedné mé autorské, pomalé písničce, za mnou přišel, ať to nehraju, prý je to píseň, kterou měla ráda jeho údajně již mrtvá dcera. Lhát uměl dobře, poslal jsem ho do háje, když se mu to nelíbí a málem jsme se kvůli tomu do sebe pustili, vyhrožoval mi rozmlácením kytary o hlavu, což jsem, ale s klidem zamítl a nějako situaci urovnal (nebylo to poprvé). Druhý zážitek mě zprostředkoval čistící vůz, který by mě přejel futrál, nebýt pohotové reakce a znudění hoši, co v koridoru ulice hráli fotbal, nehledě na kolemjdoucí a křehká skla vitrín. Na první den poměrně solidní sranda.

Druhý den jsem se poflakoval po městě na vypůjčeném kole, takže když jsem konečně začal dráždit svou kytaru, bylo již něco po sedmé. Šel jsem na stejné místo, jako včera, ten den mi však přáno nebylo. Jednu část zóny okupovala rachotící zvedací plošina, v druhé části dělali šílený bordel stěhováci a ke všemu se po půl hodině objevil starý známý čistící vůz. V devět jsem to naštvaně zabalil, neslyšel jsem pomalu ani sebe, a vymyslel náhradní variantu s přesunutím na klidné nábřeží řeky Tyne. Ten nejlepší flek zabral chlápek s těžko definovatelnou psychickou poruchou. Krom falešného kvílení, vydával během písní různé zvuky zvířat, křičel nesmyslná hesla a kroutil se a skákal na místě. Posunul jsem se o tři sta metrů od něj, zapnul aparaturu a jal se hrát. Všechno má své plusy a minusy a výměnou za ulici v centru, se mně naskytl krásný západ slunce, kterým jsem se během hraní mohl kochat. Hrál jsem zde od cca 21 do 23, což je asi mé nejpozdější pouliční hraní v životě. Čím den završit? Zážitkem, kdy se u mě zastavili novomanželé, a jedna jejich kamarádka (zpěvačka) si střihla úžasné solo přes můj mikrofon. Nevím, co to bylo za píseň, ale aspoň jsem ji doprovodil perkusemi na tělo kytary.

Třetí den jsme se vykopali zase pozdě, zdrželi se v discovery museum a měli být zpátky kolem osmé, kvůli domluvené malajské večeři u našich hostů. Ozvučil jsem (znovu nábřeží) hodinou hraní, vydělal na čtyři cheesecakes a byl poměrně spokojený, Newcastle stojí za to shlédnout.

Birmingham 11.6-14.6 2014

Druhé největší, ve středu Anglie posazené, zbytkem Anglie neoblíbené město nás uvítalo megalomanskou atmosférou obrovských nákupních středisek. V centru se tu údajně nachází 1000 obchodů, to je dost pro každého utrácení chtivého Brita, nás to však bůhví jak netankovalo. Jediným cílem bylo nalezení otevřeného informačního centra, k ukořistění několika map a získání přehledu ohledně buskingu. Třicet minut pobíhání přineslo své ovoce, Po zisku map, následovalo studování cest MHD za poslechu o kus dál hrajícího cikána, který valil na trubku stále stejnou melodii, učiněný kolovrátek. Byli zde naštěstí i lepší muzikanti, třeba postarší dáma, hrající bluegrassové věci a týpek, co valil na jakousi mini tahací harmoniku, těžce popsatelný nástroj, zajímavé barvy zvuku. Vylezl jsem po šesté před muzeum, s bláhovou nadějí, že dav lidí bude již menší a hraní záživnější. Dost jistě jsem se zmýlil. Pomalu jsem neslyšel sám sebe, otravovalo dost individuí, pokřikovalo dost dementorů a prostě celkově jsem byl slušně ignorován. Nebýt chlápka co mi hodil pětilibrovku, bych si nevydělal ani na slanou vodu. Po této zkušenosti jsem se rozhodl, že den příští zahraju na hlavní třídě, ale až po osmé večerní. Ty pomalé songy vyžadují přeci jen specifickou atmosféru. Druhý den jsem hrál, tak jak bylo stanoveno, ale něco co se trochu podobalo klidu, nastalo zhruba kolem deváté. Počet dementů rušící hraní: pouze 1!, Smůlou mi byly problémy s tlakem, kdy se mi tak točila palice tak, že jsem musel hraní před desátou nechat, jinak bych s sebou švihl. Každopádně den druhý, mnohem příjemnější a stravitelnější. 

P.S. Nejvíc mě potěšil otec s malým dítětem, kteří pařili přede mnou na pár songů a přidali se i se zpěvem. Přesně toto jsou ty chvíle, pro které stojí za to na ulici hrát. Díky.

Cardiff 8.6-11.6 2014

Poslední dobou se poměrně dařilo, takže bylo na čase, aby se něco podělalo. A tím něco je první den v Cardiffu. Město samotné moc nenadchlo, má však spoustu gigantických pěších zón, tzn. i spoustu míst k hraní. Místní policista, mě informoval o tom, že hrát můžu bez povolení, ale pouze 30 minut / pauza / 30 minut. Což mě přišlo dost na hlavu, takže jsem to ignoroval. Jelikož jsme dorazili poměrně brzy, vyhnul jsem se nejrušnější třídě a zakotvil u vedlejší uličky hned u kostela. Moc dlouho jsem si hraní neužil, do půl hodiny začalo pršet a já byl nucen, přeorganizovat celou krosnu a vše zabalit. Než jsem tak učinil, dost věcí mě promoklo, ale což už, je to jen voda a ne kyselina. Zalezli jsme na půl hodiny do obchoďáku a pak na onu výše zmiňovanou hlavní třídu, kde jsem si vybral druhou smůlu, páč po dvou písničkách přijel náklaďák, vyskákalo spoustu dělníků a vrhli se na nedělní, večerní, stavební práce naproti budovaného Primarku. Následoval tedy třetí přesun o dvě stě metrů níže, kde jsem po nalezení jakési pseudo stříšky (ochrana proti slabšímu dešti), konečně hrál. Byl jsem už notně unavený, ale i tak jsem vydržel dvě hoWick byl naší tříhodinovou zastávkou na východním pobřeží Skotska. Osmitisícové město, dřívější sleďová velmoc s údajným hradem, který jsme neviděli a pěší zónou, kterou jsem chvíli po příjezdu ihned využil. Nevím, zda jsem byl první nebo poslední busker v/spandiny brnkat a zpívat. Co naplat, pocit z lidí byl velice smíšený. Buď byla nějaká špatná konstelace hvězd, erupce na slunci nebo normální stav, ale rozhodně to nebylo nic skvělého. Potkat takové množství pořvávajících ignorantů, závistivých ksichtů, otravných opičáků a podobné havěti, mě moc veselé nálady nepřidalo. Bylo však potřeba vydělat nějaký peníze na jídlo. Pozitivem byl týpek z protější kavárny, který nám nejdřív přinesl dvě lahve s vodou a pak i vynikající ovesný sušenky, aspoň on byl z mého hraní nadšený. Suma sumárum město příšerný, a já byl opravdu rád, že jsme večer vypadli na pobřeží, daleko od lidí, kde jsme bivakovali na dětském hřišti, v pískem zaplněné maketě lodičky. Abych nezapomněl na zážitek dne, během hraní, kolem projížděl popelářský vůz, ve kterém, na místě řidiče, seděl chlápek vypadající úplně na chlup stejně jako Tommy Emmanuel! Šedé vlasy, stejný účes, opálení, rysy. No je vidět, že každý máme své dvojníky, nebo že by se Tommy sem tam projížděl vozem po Cardiffu :)? Nic není nemožné.

Druhý den jsme absolutně rezignovali na město a zůstali celý den v poměrně poklidném okolí Cardiffského zálivu. Po obědě jsem si na lavičce procvičoval české písničky, v okolí se skoro nikdo nenacházel, ale i tak jsem si před sebe hodil futrál a dvě hodiny hrál. Za tu dobu kolem mě prošlo cca 10 lidí :), z kterých jsem vytáhl 4 libry, každá libra dobrá. Večer jsem to ještě hodlal rozjet v rušné části plné drahých restaurací a hotelů, nenašel jsem však vhodné místo a navíc tam zrovna bivakoval thajský cirkus plný divoké show s hromadou transsexuálů, který vyluzoval dost solidní hluk až do pozdních hodin. Kašlal jsem na to, byl oddechový den, tak jsme se znovu odpotáceli na dětské hřiště.

Třetí den nás v pět ráno probudil déšť, naše loď protékala, ale zkusili jsme to ignorovat, nalezli do jednoho spacáku a druhý hodili na sebe. Pršet přestalo a ráno jsme zvesela sušili věci. Ten den jsem nehrál, protože krom ranního „slunovratu“, po celý den intenzivně pršelo a neměl bych z toho nic já ani posluchači.

Swansea 5.6-8.6 2014

Kéž by to v každém městě fungovalo s takovou samozřejmostí a rychlostí jako tady. Přifrčeli jsme busem, došourali se k info centru, které bylo pár metrů od nádraží, a hned vedle v kanceláři mě ženština na počkání vystavila zdarma průkaz k hraní. Stejně jako v Oxfordu, i tady jsem dostal mapu míst, kde můžu hrát. Je jich pět, což bohatě stačí, muzikantů jsem tu zatím potkal jen dva kusy, o místa nouze nebude. S druhým z nich jsem se dal do řeči, jelikož trpí stejným defektem jako já (levoruký kytarista). Valil na elektriku výborný melodický linky k různým songům, a že jich uměl! Ale Lidi na něj celkem kašlali, protože hrál v onom prokletém poledním čase. Hodil jsem mu po vzorku od většiny britských mincí, zasloužil si je.

Vrátil jsem se na jeho místo kolem páté večerní, s úmyslem taky udělat nějaký ten bugr. V příručce mně radili, ať jsem zdrženlivý k hlasitosti aparatury, ale co na plat, když se v podvečerních hodinách pěší zóna změnila na regulérní průjezdní ulici. Když jsem zrovna nehrál, oslovoval jsem mikrofonem kolemjdoucí nebo strašil hlubokým hlasem skupinu dětí, jež mě třikrát za tu hodinu a půl, míjela. Taky mi byl nabídnutý sáček s pečivem a čímsi co jsem na dálku nezaostřil, zdvořile jsem odmítl, jelikož jsme ten den udělali poměrně veliký Tesco nákup a jídla jsme měli tolik, že to Evě málem urvalo ruku, během našich dlouhých přesunů.

Druhý den jsme se poflakovali po kopcích za městem, v centru na stejném místě jsem to rozbalil až o půl šesté, kdy to tam začínalo chcípat. Prvních několik songů na mě všichni házeli bobek, ale pak se to rozjelo a vše šlo fajně. Posluchačů se našlo dost. Radost jsem udělal postarší dámě, která mě poslouchala přes hodinu, asijskému páru, ale úplně nejlepší byl krapet připitý Angličan, který si chtěl párkrát na kytaru zahrát a za boha nemohl přijít na to, proč mu kytara nezní. Samozřejmě jsem mu neprozradil, že jsem levák s otočenými strunami, místo toho jsem to korunoval historkou o prokleté kytaře, na kterou můžu hrát jenom já. Večer byl završen poslechem parádního bluesmana v nedalekém music baru „The Scene“ a popíjením točeného piva Foster.

Třetí den byl specifický tím, že mi počasí vůbec nepřálo. Každou chvíli se střídalo slunečno s deštěm, což mi však vrásky nedělalo, jelikož jsem posunul své působiště o pár metrů dál a hrál jsem, krytý širokým přístřeškem. Cíl byl jasný, měl jsem něco přes hodinu na to, abych vydělal na kafe ze Starbucks, které jsme si chtěli s Evi dát. Navzdory úplně minimálnímu počtu kolemjdoucích, jsem nasbíral dost na šest velkých cafe latte, zbude dost do budoucna :). Děkuji Swansea, hraní zde bylo perfektní a bezchybný. A atmosféra písčitého pobřeží, wow.

P.S. Pobavil mě kluk, který ke mně přišel, když jsem nastavoval aparaturu a ptal se jestli už končím (18:00). Když jsem mu řekl, že teprve začínám, nechápal , co jsem za magora, který si vleze do skoro prázdné ulice, kde sotva kdo projde. No mám své know how a ne každý to pochopí :)

Bristol 2.6-5.6 2014

První hrací den byl neuvěřitelně dlouhý, náročný, ale odměňující. Zpočátku to vypadalo tak, že si na mě sedla smůla, ale vše se nakonec v dobré obrátilo. Z domu našeho hostitele jsme se vykopali poměrně pozdě, takže hned v centru padla volba najít okamžitě první plac k hraní. Ačkoliv je v Bristolu spousta pěších zón, většinu /těch zajímavých, pojí blízkost s přístavy pro rozličné lodě, bárky, čluny apod. a tudíž i větší či menší míra hluku. Našel jsem si poměrně frekventované místo, vydráždil aparaturu do skoro maximálního výkonu a hrál. Blbé bylo to, že se blížilo poledne, to je magický čas, brojící proti hraní, lidé jsou rozlítaní, atmosféra hektická a množství kolemjdoucích dost velké na to, aby byla vyrobena solidní várka hluku navíc. Pár pozitivních odezev se našlo, ale 4 libry za dvě hodiny hraní není bůhví jaké terno, takže pauza a hurá pro jídlo. Na mou mollovou sbírku pomalých melodií k zamyšlení ještě není vhodný čas.

 

Po dobytí energie jsem si jen tak brnkal odpoledním parnem na lavičce a mezi písněmi sem tam krmil jednoho nenažraného racka (zbytkem sušenek). Nebylo by vhodné podnikat něco dalšího, byl jsem totiž domluven s naším hostitelem, který je těžce alternativní hudebník, na společném hraní kus od centra (na pěší zóně zaplavené shopaholiky, nebo jak se jim říká). Přinesl vlastnoručně vyrobenou kytaru z kanystru, pekáče, dřevěného hmatníku a snímače. Pozn. Na to jak to vypadá, to hraje opravdu luxusně. Vytáhnout kombo, zapojit obě kytary, no a hurá na hraní. Bylo však ještě potřeba domluvit co vůbec budeme předvádět. Díky odlišným repertoárům jsem převzal roli sólového kytaristy s pseudo zkreslením podobným velmi ořezané elektrické kytaře a on hrál akordy plus zpíval. Byl to masakr už jen z toho důvodu, že si vyrábí vlastní aranže tím, že vezme nějakou cizojazyčnou písničku, přeloží kus do angličtiny a poté střídavě „zpívá“ původním jazykem a onou angličtinou. Set se tedy skládal z prapodivných mixů maďarsko-anglických a španělsko-anglických variací. Byla to dobrá prdel, lidé nic nechápali, já si mohl užívat sólového hraní a to, že jsme nakonec vybrali pouze dvě libry (pro každého jedna :), nás v tu chvíli bůhví jak netrápilo.

 

Připlazila se sedmá hodina a já jsem se i přes pokročilou fázi rozkladu svých prstů, po tom všem hraní, vrátil zpátky do centra, vyhlídnout si ještě jeden plac a pokusit se posbírat pár dalších liber. Vše nasvědčovalo tomu, že den bude podprůměrný, navíc začalo poprchávat a apatie velkoměšťáků nepolevovala ani v pozdních večerních hodinách. Záchranné lano mě hodil chlápek, který si poslechl kus písničky, pak ke mně vykročil a do futrálu mi hodil 45 liber. Něco takového jsem rozhodně nečekal, při našem minimalizovaném cestovním rozpočtu, jsou tyto peníze dostatečnou zárukou na to, že máme minimálně týden co jíst. Heuréka!  Ještě než jsem dohrál, chvíli před devátou, mě navíc jeden člověk pověděl o „open mic“ večeru v nedaleké hospodě, který právě začíná.

Pro ty kdo neví, open mic funguje tak, že se muzikant zapíše u pořadatele a během večera má možnost skočit na pódium, zahrát dvě, tři písničky a pak zase vyklidit pole dalším. Hudebníků se zde vystřídalo hafo,  já jsem byl uveden jako divoká návštěva z Čech, tudíž na poslední chvíli změna skladby písní a zahrát dvě rychlé vypalovačky, jednu od Nerezu a jednoho Nohavicu. Pak jsem vypadl z vydýchaného a přeplněného pubu, chvíli si brnkal na lavičce před vchodem no a hurá na poslední dvou kilometrovou štreku půlnočním Bristolem. Well done.

 

P.S. Druhý hrací den zrušen. Celý den má pršet, nějaký peníze jsou a já mnohem radši drapnu foťák a půjde „na lehko“ prolézat pár dalších zákoutí, zítra ráno mizíme a času již moc není.

Norwich 27.5-2.6 2014

Ve městě jsme se neplánovaně zdrželi o dvě noci déle, takže tím pádem bylo mnohem více času na hraní a poznávání. První kontakt s centrem nám zprostředkoval zkušenost s velikým množstvím kytaristů, což mě utvrdilo v tom, že hrát během rušného poledne a odpoledne nemá moc smysl, kort když jsem muž s kytarou a kombem, kterých tam bylo požehnaně, v záplavě přeplněnosti a hluku. Přesto jsem to zkusil, vybral si neskutečně špatné místo a snažil se znovu Anglány učit trochu té češtiny. Zaujal jsem pána, který si pro změnu myslel, že jde o portugalštinu, co to sakra?. Ve dvě jsem to zabalil a nechal si zbytek energie na večer. K hraní jsem si vybral krásnou klidnou podvečerní „london street“ a zakotvil u obchodu s Rolexkama. Hrálo se nesrovnatelně lépe, nějací vtipálci mě do klobouku, krom peněz, hodili i sluneční brýle, budou se hodit. Zabalil jsem to ve chvíli, kdy počet kolemjdoucích klesl na méně než jednoho za minutu.

Druhé večerní hraní jsem se takticky posunul před vyhlášenou italskou restauraci Jamieho Olivera. Výborný flek, který byl nezabraný, a navíc se jednalo o malou křižovatku, kde se mísí několik ulic. Od těch, kterým má hudba napomohla k trávení Jamieho těstovin, mi bylo přispěno „na provoz“, vrcholem byl pak černoch, který se ujal toho, dělat mi po dvě minuty promotéra a z plných plic hulákal, ať si mě všichni přijdou poslechnout, jak je to úžasné, že to musí slyšet každý a zároveň něco přispět. No snaha se cení, jedna libra navíc z toho byla :D.

Poslední hrací chvilka padla na nedělní večer, kdy bylo centrum podstatně méně obložené lidmi i kolem páté odpolední. Do šesti jsem hledal plac a nakonec usídlil přímo u tržiště, kousek pod radnicí. Vtipné bylo to, že ještě než jsem stihl zahrát první píseň, rozezněla se kakofonická zvonkohra místního božího chrámu, která trvala neuvěřitelných 40 minut. Což je jak mnozí uznají, hodně velký rozdíl, oproti několika kostelních „bim bam“ u nás v ČR. Kolem sedmé, když jsem se začal rozehrávat, už ulice zeli prázdnotou, ale to mi náladu nekazilo, potěšil mě britský pár, který mě upozornil na to, že jsem jediný člověk, na kterého mezerou dopadá sluneční svit zapadajícího slunce, kdy všechno v okolí dvou set metrů bylo ve stínu. To byla chvíle, kdy jsem si opravdu připadal jako Bůh i když jsem ten den božsky rozhodně nehrál.

Cambridge 24-27.5.2014

Náš hostitel Jo z vysokoškolských kolejí nás informoval o tom, že hraní v Cambridge není nijak regulováno a že lze hrát kdekoliv, což mě potěšilo a navíc odpadla jakákoliv vyřizování. Ještě ten den jsme vylezli do centra, kde jsem viděl prvního obskurního buskera. Týpek by narvaný v odpadkovém koši, krk kytary mu trčel z otvoru pro vkládání odpadu. Pozornosti měl spoustu, hrající koš je rarita, i když dost obskurní, snad si za vydělané peníze nakoupí dost analgetik na záda, páč ta poloha ve které hrál, nebyla vzhledem k nedostatku místa, dvakrát příjemná (aspoň z pohledu pozorovatele).

Druhý den jsem se pustil do hraní i já. Nejdřív jsem si vybral vcelku stupidní uřvané místo v centru, kde každou chvíli rušila projíždějící auta a korunu tomu dali hasiči, kteří nechali nastartované auto přímo přede mnou, aby si mohli pomalu vychutnat zmrzlinu ze stánku nalevo ode mě. Po hodině jsem to zabalil. Bohatě mě to však vynahradilo podvečerní hraní na pěší zóně u obchodního centra Grafton. Lidí tu už tolik neprocházelo, akustika i atmosféra byla suprová. Navíc jsem zde našel velikou obdivovatelku Boba Dylana, která si nahrála na video snad šest písní a pak jednu holčinu, která měla ten den narozeniny, takže jsem jí krom oblíbené písně, nahrál video vzkaz. Minusem pro mě bylo to, že když ke mně přiběhl týpek s desetilibrovou, kde že mám cd k prodeji, tak jediné co jsem na něj vychrlil, bylo to, že žádné nemám, takže jsem měl hezky po kšeftu :)

Třetí den byl značně deštivý, a když jsem se konečně dokopal k hraní, rozhodla se mi selhávat technika a jakýkoliv pohyb kytary, byl doplněný nesnesitelným praskáním v aparatuře. Snažil jsem se minimalizovat pohyb do té doby, než to bylo neúnosné a došlo k rezignaci. Stihl jsem zahrát pár českých písní od Kainara a Plíhala. Nemohu zapomenout na zážitek, kdy se u mě zastavila starší dáma s tím, že také umí trochu francouzsky a že to bylo moc pěkné. To mě celkem rozesmálo, ale což, jazyk jako jazyk. Čtvrtý odjezdový den tak pršelo, že jsem se na hraní vykašlal a namísto toho jsme se šli zašít do muzea.

Oxford 21-24.5.2014 

Po ultra rychlém vyřízení průkazu k hraní (jeden den, namísto 14 dnů) a vstřícnosti úředníků (ČR se má co učit), prolézám brožuru s určenými místy k hraní. Je jich osm, což je stále dost, navzdory tomu, že je toto turisty přehlcené město, muzikanty poměrně obsypáno. Razím si to k večernímu hraní u nejstarší budovy ve městě. Je sice po sedmé, ale ulice je stále přeplněnou řekou lidí. Odezva na The Doors a pár Dylanů je poměrně dobrá. Společnost mi dělá jakási osmahlejší bezdomovkyně, oblečená v pestrobarevném outfitu a vyžaduje ode mě nějaké peníze. Když odvětím, že sám mám tři děti, které živím, naléhá ještě víc s tím, že když dokážu uživit je, určitě zbude něco málo i pro ni. Některé nic nedělající existence jsou opravdu neodbytné.

Druhý den jsem si zalezl na nejklidnější plácek do zadní uličky u kostela a vchodu do obchodního centra. Ještě než jsem stihl rozbalit aparaturu, doporučil mě jakýsi křesťan, abych se přesunul o kus dále, jelikož za čtvrt hodiny dorazí několik aut, jejichž parkovací místo jsem okupoval a že by mně tedy hrozila eventuální srážka. Přesouvám se pod strom. Hraju Claptona, Stinga a nakonec pár českých vypalovaček. Ty mě baví hrát nejvíce, jelikož se milerád kochám nechápavým pohledem kolemjdoucích, jimž se v hlavě rojí myšlenky typu: co to je sakra za divný jazyk, linoucí se z komba. Osvěta musí být.

Poznámka pod čarou, zhruba deset minut po příjezdu do Oxfordu, jsme se potkali s excentrickým zrzkem z Dánska, který právě stopem přicestoval z Irska. Zajistili jsme mu ubytování u naší hostitelky, dostatečně si zajamovali a obohatili kolemjdoucí, na cestě do centra,směsicí těch nejlepších hitů z let 90. Let v A cappella podání. První člověk, který měl snad úplně stejnou hudební databázi v hlavě, co já :).