CDIX.

Věřil jsem v její tělo,
ale nevěřil jsem v jejího ducha,
sebemenší pohled,
nervová zakončení cuchá,
šampiónko proměn,
kdy odtajníš plán,
na naši milostnou destrukci,
fúzi protipólů,
co je to s tvým manévrováním,
dopředu a hned zase do zálohy,
vidíš v nás smrtelníky,
nebo bohy?
zrozeni do zmatku,
zmatkem odkojeni,
luštíme zrcadlové texty,
z papyrů obličejů,
z pravidel obyčejů,
sympozium jednoho druhu,
nesmírných variací.

CDXI.

Ze sklepa ozýval se jazz,
opulentní harmonické tance,
můj den na márách se vez,
kdekdo větřil snahu,
vyhrabat si,
z temných koutů,
dílec svojí šance,

jako flusance,
co prší do plivátek,
přihnala se bouře,
a s ní pátek,
kamatarán rozviklaný,
rozráží vlny,
které jsou víc planý,
nežli slaný,

v ústech někoho jiného,
schováme se,
domy azylový,
jazyky jsou slepci,
co se poznávají hmatem,
zavírej dveře,
venku mrazy loví,
a my tak náramně se matem. 

Resuscitace ulic

Děvčátko,
ty máš čas,
na úplně jiné koleji,
rodiče,
by tě ihned vytrhli,
jenže ty víš,
jaká je hudba,
mocná čarodějka,
tak stojíš přikovaná,
a ve tvém výrazu,
probleskuje,
neskutečně čisté,
zaujetí,
prapůvodní esence,
vnímání hodnot,
tím nejjednodušším,
možným způsobem,

kašleš na spěch,
jak bych si přál,
aby tě nenaočkovali,
davovým šílenstvím,
aby si neodrostla,
do marnosti,
a neshlédla se,
v pitvoření,
tupých derivátů. 

Mnozí mí přátelé spí v knihách

Mnozí mí přátelé,
spí v knihách,
promlčíme spolu,
náruživé hovory,
rozumíme si,
bez patosu,
egoistických,
oboustranných pošetilostí,
nenamítají nic,
proti mé vášni,
po vědění,
nemají potřebu,
příliš chválit,
ani příliš kritizovat,
jen mě štvou,
že nikdy nedopijí pivo.

CDVIII.

Schémata zapojená do oběhu,
mají cizí parametry,
postrádají citlivost i něhu,
měří zkreslenými metry,
fungují bez zjevných příčin,
i když je pohání zlý čin,
zkraty jsou žádané,
výpadky časté,
případné závady osobně hlaste,
opravy se nejspíš nedočkáte.

Právo na lásku

Semknutá eska paragrafů,
vězní páry nepotkané,
sedíme si na odlišných stránkách,
mezi řádky tepot kane,
k promarnění,

listy máčí se a trhají se,
kde se dožadovat práva?
z hlediska obecného ví se,
ale vůbec žádná sláva,
praxe ošemetná,

nevynášej soudy,
soudy vynesou tě sami,
s péčí nepatřičnou,
není odvolání,
ztiš hlásnou troubu ryčnou,
pomoz si sám,

bez znalostí místních poměrů,
mátohy prodíraj se
lidskou stepí,
kde svá práva dávaj číst,
těm co jsou víceméně slepí. 

Střet nezájmu

Jistě pane policajt,
ano, další zábor,
veřejného prostranství,
zhřešil jsem,
činem proti stereotypu,
útokem na neživé, tiché ulice,
vytržením spoluobčanů z letargie,
žádný zákon mi není svatý,
jistě, seberu se,
sbalím kytaru,
pár drobných,
a vypadnu hledat,
další kus světa,
ve kterém,
ještě dýchají hodnoty,
které mi dávají smysl.

Úmělá úcta

Blíží se dušičky,
Vietnamci vytahují,
krabice,
s pestrobarevnou,
syntetickou nijakostí,
neohrabaný kýč,
pro naše zesnulé,

nebojte se,
kytice vydrží,
déle než vzpomínka,
sto let, stačí?

já mít toto nad hlavou,
vzteky bych rozkousal rakev,
vylezl zpátky,
a nakopal prdel těm,
kteří mě takto obdarovali,
ještě, že mrtví nemohou mluvit.
mluvit a reklamovat zboží.

Rozsévač

Udělej si uzel na penisu,
když nedokážeš drezírovat pudy,
tvůj otrokář,
je naběhlý, naštvaný a rudý,
zas poslouchat ty kecy,
co je pravá modla,
a jak se tvoje vážka,
dostat do údolí hodlá,
na čelo obklad,
myšlenkám odklad,
do kalhot zavážku ledového bloku,
co více dodat,
zkus méně bodat,
a dost štěstí do dalších roků.

CDI.

Byla tak vidoucí a čistá,
pramen skutků žárlil,
prýštil reconquista,
zbroj činů těžko udýchati,
a když je na čin chudý,
kati přijdou,
přetnout pojivo,
dost nevybíravě,
a přesto s jistou grácií,
lácí jí neoslníš,
a jistota je dražší,
vltavínu.

Mamon tesknot

Zmohla se jedině,
na opovržení,
žádný ctnosti v jejím držení,
chorobná pavučina mamonu,
sítnice jí hyzdí,
a s pokorou, radostí a láskou,
uštěpačnost vyzdí,

ústy coby cedníkem,
samospádem tečou,
letákový věty jedovatý,
o tom kdo má jaký platy,
kdo byl kde s kým viděn,
a s jakou novou věcí,

především udržet si image,
drsnou, nekompromisní,
a poplivat to málo,
co si jiný názor vysní,

nevolnice těla,
schránky zcela dutý,
tady bys chtěl zůstat?
přesně tady u tý? 

Pohár pro Emily Dickinson

Vypil bych s tebou pohár hořkosti,
holubice bílá,
a snad za dveřmi bych poslouchal,
kterak mícháš krev s inkoustem,
alchymii zvyku,

smím si tě prohlédnout, až zemřeš?
sejmu posmrtný otisk,
tvého posledního slova,
do záhybů,
potrhaného, bavlněného kapesníku,

tvé děti se ozývají za větru,
voní láskou poznanou,
živě s nimi hovořím,
jazykem společným, původním,
prizmatem sounáležitosti,

vrosteme do zimy,
budeme poslouchat tlukot,
všech pohřbených srdcí,
až země se citelně zachvěje,
a něco se navždy změní.

A vrahem je...

Děti, rozpáráme zahradníka,
má v sobě bonbóny,
které nasbíral,
během podzimního vymetání listí,
je sladký,
jen se nedokáže kontrolovat,
ostatně jako každý,

je svobodný,
po večerech čte při svíci,
neúčastní se oslav,
možná ho to bude bolet,
ale děti mají právo,
na sladké mládí,

jsme předvoj rozkvětu,
zářící, řízní, líbiví,
vysekneme mu poklonu,
erárním rezavým srpem,

pojde na otravu,
ale kdo kdy tvrdil,
že umírání není otrava?

Nonkonformní žádost

Život pro mě ztrácí smysl,
blow me,
blow me,
blow my whistle.

Viděl jsem = stačilo mi

Kyne zrůdnost maloměšťáctví,
s ní roste nevíra,
že někdo vlastní klíče,
kterými ty,
křivé rysy,
v troskách klamné minulosti,
pevně zavírá.

Polibek pro nočního dravce

Když s vínem rtěnky,
hltám vlhká,
jantarová zákoutí,
tvých hladových,
nevyslovených přání,
hledám pravdu,
skrze nuance,
vroucích vzdechů par,

na mapě kůže,
napnutých zad,
paletou červené,
zakresluji průběh,
deset tužek,
s hroty nehtů,
kartograf bez souřadnic,

čas mlčí,
těla nikoliv,
hodina unavené šelmy,
pohasínajících vibrací,
na jazycích knoty,
uvnitř my,
jádro tyglíku,
a venku,
přítmí zlostné sloty,
nezhasneme. 

CCCXCVI.

Taky si tě chci pamatovat,
vyber si barvy odstínů,
navzájem se vybarvíme,
spálíme dopisy,
s nevyslovenou něhou,
a popel?
popelem zvýrazníme třpyt hvězd,
budeme věřit,
že každé naše setkání,
bylo jen souhrou náhod,
proč pláčeš s nebem?
vždyť se ani neznáme,
a stejně jsme si blíž,
než třecí plochy písmen,
na tržišti rozhovorů.

Nic netáhne proti proudu

Nic netáhne proti proudu,
paže lososí,
odmítání v kruhu bloudů,
stébla vůle pokosí,
vřeští mechanismy,
živící se ryzí pasivitou,
že slovo téměř neuslyšíš,
ale stejně těch slov, slůvek,
poskrovnu je jich,
papírové přísahy,
doutnají po prvním oslovení,
ještě v nich zkouším číst,
to co hledám, leží na smetišti,
to co hledám, cizí prsty tříští,
prsty které,
proudu proti netáhne nic. 

CCCXCII.

Níže obranné linie obočí,
Tvůj pohled zdrhá,
světle modrým fiakrem,
akr za akrem,
lán za lánem,
zadupaným brzkým elánem,
něco málo,
podařilo se mi ukořistit,
to teď moji báseň odívá,
tak to na tom světě chodí,
když se dvakrát kouká,
jednou nedívá.

Černější než černý

Ženu pokousal Čau-čau,
ta zraněním podlehla,
čau,
čau.

Mezinárodní

Copak si mi vravela,
že počúvaš len Ravela?
przepraszam nasza Gazeta,
kocha tylko Bizeta!

CCCLXXXIX.

Kaštany do půdy,
do vlasů úrody,
elipsy, otočky,
pauzy a úvody,
tančí na ostré hraně,
často dává na odiv,
svůj pohled zkormoucené laně,
ostruhy ostružiní,
jiné za zklamání,
za starosti,
viní,
vpitá do představy,
flundry nadřazenosti,
v zorném poli jejím běží,
jen stádo identických zeber,
jazyka čepel šeptá,
moji černobílou pravdu,
tu mi neber!
bude zahřívat monarchovo lože,
bez náznaku studu,
a já se vypisovat,
ze zlověstných stahů,
přítmím pochyb,
jako vždycky budu. 

CCCXC.

Se závojem krakeláže,
obraz vodu s vínem káže,
páže nebo rytíř,
vzhledné dívčině se dvoří,
a síla plátna podmanivá,
táhne mě svou silou oří,
zrakem upnutý,
koketuji se vtělením,
zašlých časů,
romantizující prostomysl snílka,
to, že jsem tady a ne tam,
toť záměr nebo mýlka?

CCCLXXXV.

Prodal jsi svou důstojnost?
well well,
ještě se jednou budeš divit,
že jsi tu mrchu,
musel tak dlouho, dlouho živit,
ale to už budem od sebe,
tak na kilometr,
dvě proměňující se tečky,
jeden z nás,
plášť nasáklý terpentýnem,
druhý na podrážce,
zbytky nevěstiny vlečky,
oba sucho v patře,
můj nenáviděný to souputníku,
stejně si myslím,
ale co je komu do myšlení,
přesluhujem,
po dechu lapající lenní mníku,
odpadky nesourodých žvástů,
sbíráš pro výstavu,
než si uvědomíš,
naše ideály,
jsou už dávno v jiném stavu,
zřejmě potratíme,
ale ať je to, jak je to,
něco jsme věděli,
a něco víme. 

Archipelago

Ostrovy na moři,
splašení amoři,
přílivy vášní,
tak prostopášní,
písčité pleti,
s polibky k setí,
kručinka s dřišťálem,
nad vodním křišťálem,
střídavé vlnobití,

strnulost vnořená,
kypící, zbořená,
úvazky neštěstí,
doteky nepěstí,
sudba je beznohá,
oblaka bez Boha,
karneol zážehu,
ochladí proudění,
z ostrovů samoty,
kamenné bloudění,
moře nás nenasytí.

Safíre rubínový

Krvavá Valkýro,
s pařáty nedne,
máš oko kyklopa,
statečnost bledne,
vyžer nám orgány,
pod štítem pláčem,
zlovůle na hradbách,
pathos je vláčen,
stopy zametený,
kéž bys na zázraky věřila,

narkózy hloubání,
leží si na báni,
přišel čas opalování,
lidé se nedozví,
hodní a nebo zlí?
co,
že jim pochopit brání,

okultní přízraku,
neplést se do věcí,
jedna z tvých urputných tezí,
brzy mě opustí,
přehnané zkoumání,
svět je pln bezmezných mezí.

CCCLXXXI.

Kavalkáda oslňujícího bezvýrazu,
dusí rusý podvečer obraznosti,
opásán chladnou ocelí z mrazu,
ptám se,
kdo se jaké role dnes a nyní zhostí,
já tu nebudu,
neb hlava má je pískem zanesena,
a jehlice je v nekončící kupě sena,
ucho na stole,
vibrující množstvím kopyt,
budu sám,
udusán,
žel můj otevřený účet,
zaplivané putyky slova,
je poněkud beznadějně propit.

Požírání saní

Běžím za chotí,
kosti rachotí,
záda prohnutá
cítím prohru ta,
podlá!
a já ji sedl na lep,
jako součást,
cvičných paleb,
pro její výstřelky,
vyhovoval,
když pak nebylo sil,
přesile ženských posil,
vykřikl jsem,
tak mě radši,
před práh poval,
z učence,
mučence,
si urobila,
na cintorínu,
města Lučence,
pro mě,
samou láskou,
rezavý kříž,
slila. 

CCLXXXIII.

Na festival Mezi ploty,
pozvali jsme hotentoty,
do rytmu vesele mlaskali,
jako sbor kastrátů z La Scaly,
do výšin hlasy své napnuli,
nežli je zřízenci čapnuli.

CCLXXVIII.

Nás bolí i to,
co sladké atributy,
třímá,
v nás bolí i to,
kde krásy zavinuty,
do tepichu,
příkazem k tichu,
volí pouť,
jenž způsobně je,
přímá,
a jsme tu zas,
na startovní lajně,
delší stíny nabudou,
a jsme tu zas,
a nepříčetná bolest,
číhá tajně,
rozzuřený samec tura,
připravený na rudou,
nekveteme do strhnutí,
jen nás cizí slabost,
trhat vlastní stonek,
nutí,
do váz?
pro vás?
pro klenutí.

Pasiáns

Nenajdu již sebe samého,
nejsou formy vylité,
jejich obraz nelze přivolat,
nebyl jsem ten, kdo držel štětec,
nezachovám ani úzkostlivé úsilí,
rozvzpomenout se,
nesvléknu sebe samého,
z těžkého kabátce,
tunových poslátaných memoárů,
nenajdu,
ale práce hledače,
má doživotní smlouvu,
přístřešek paradoxů,
nechci paniku,
ale až přijde na to,
řeknu,
že mám v hlavě časovanou bombu,
střepiny písmen,
poničí fasády křeče,
fragmenty nepochopitelných tvarů,
ohraničí meze představivosti,
najdou mě druzí,
a stejně budu mimo zorné pole,
doufání odroste,
břímě se rozptýlí,
vše se navrátí,
do nutné nezlomné,
labilní rovnováhy. 

CCCLXXX.

Pod korunou oskeruše,
královno má,
čas nám kluše,
sladší plody, trpčí odloučení,

z doliny dávno zanikl,
roh ponocného,
kopcem neklid vzácný,
podřimuje,
vrstvou sloje,
pokojně a jednoduše,

a nikl poslední čtvrtě,
osvítil schlíplé orchideje,
soucitem obtěžkané,

tu vyškubla se,
bez naděje,
kde je?
a já už věděl,
že jsem součást minulého děje,

třasem obepnutý,
obepnutý třasem,
s nalomenou žízní,
s nalomeným hlasem.
soužení tuše.

Exkurze

Rozliju sušenky,
rozdrobím mlíko,
lehnu si do rakve,
přiklopím víko,
pán bůh mi vynadá,
že jsem se opozdil,
veliká vina má,
musel, a proto zbyl,

rozčtvrtím náladu,
vpravím tě do centra,
zlatou máš návnadu,
nad hlavou docent Ra,
byly a nebyly,
strasti a starosti,
pokusy, omyly,
přehršel, za dosti!

mocný dech cherubů,
vítá vždy pokorně,
lícemi na rubu,
s bolestí na torně,
jinačí vidiny,
o ráji míval jsem,
sic nejsem jediný,
úžasný býval sen,

tohle má ke snění,
daleko příteli,
andělské běsnění,
šílenství, víte li?
čerti jsou ti svatí,
co spadli ožratí,
věci se nemění,
snad jen to klima,
řetězy, důtky,
šarvátky, půtky,
a k tomu ta odporná,
dotěrná zima. 

CCCLXXVI.

Odmítám pocítit,
žíznivost prosebníka,
na rampě nadbytku,
jsem slepý střelec,
s děravou podrážkou,
se zlomenými šípy,
sílím nedostatkem,

mysl rozškubaná,
dravou čelistí hledače,
rozpíná se,
široko od těla,

víc krve do oběhu,
víc polámaných hranic,
více vyztužené rovnováhy,
najdi důvod,
pro každé nadechnutí,

odmítej pro zisk,
diamantových hodnot,
čisté uvědomělosti,
buď zážeh,
na arktickém poli,
pak v dlaních skončíme,
hledajíce jeden druhého,
v bludišti rýh.

Šmírák měsíc

Chlípný stařec bez maskérky,
zor perspektivy ptačí,
krátery jsou jeho kérky,
co víc napsat, stačí.

Harakiri

Meč si v bříšku,
hezky hraje,
poznám taje samuraje!

CCCLXXIII.

S trikotem bez vášně,
sedáváš na lavici,
nechceš či neznáš mě,
a veni vidi vici,
mává nedohlednem,
jistě nejsi letní zápal,
hřeješ střídmým lednem
a já tu nejsem od toho,
abych snad vůbec něco chápal. 

Ještě jeden dialog a...

Za noci je,
idiocie,
na čekané,
vpraví se do myslí,
vystaví domy svý,
do zemdlení bydlí,
pane.

Být i nebýt

Se srdceryvnou samozřejmostí,
trhači masa,
prostupují hložím,
do ošatky srdce své jim,
bez váhání vložím,
můžou být tepny a žíly,
švihadla pro skok,
do andělské fronty,
vkrást se do sebe,
hledat slepé cesty,
a když nic nenajdu,
alespoň poukázat gesty,
měl jsem snahu,
on snad ví,
on se vyzná,
o rameno opírá se schizma,
iluze i aluze. 

Žiju na křižovatce

Moderní hipodrom,
půda asfaltová,
kříží se na dohled,
postrkuje lidskou nedočkavost,
kdyby věděli, kam jedou,
dávno by vyskočili oknem za jízdy,
řve čtyřtakt,
řvou zakuklenci karosérií,
cítíte tu štiplavou bezvýchodnost?
dálnice, dál nic, zhola nic,
jen překonání takové rychlosti,
aby řídící centrum,
ještě víc zkašovatělo,
legie do pohybu!
nepřítel v zrcátku,
zpátky ani krok.

CCCLXXI.

V kuchyni mi bulí myčka,
jen co spolkla nádobí,
hned ho zase vyzvracela,
nejspíš je to bulimička!

Do rámu zahnáni

Snímek vybledl,
co my?
po barvách vyhladovělí,
stočené negativy,
stržený závoj záblesku,
desaturace,
poblouzněných nesmyslů,
stále jsou nás plné dlaždice,
milující vteřiny tisícina,
miluj mě jak smyslu zbavený,
čas je dávno v moře splavený,
dutinu ústní za jeskyni,
jíž obývá nevyspělá vina,
exodus trojrozměrna,
malá, rozostřená, věrná,
fotka.

CCCLXVII.

Tonem a i netonem,
ztuchlým městským betonem,
holuby na nás serou,
jako my sereme na ostatní,
dík vzájemné symbióze,
chceš být, tak skousni,
drápy zatni,
přines obětiny póze,
jsou slova, co se opakují,
i lid má svoje duplikáty,
odevzdanost v mozcích bují,
nikdo nespočítá ztráty.

Persona non grata

Otevřená brána dokořán?
snad ve snu mílí, zlatí,
jsem persona non grata,
zde máš klidný kout,
a domluveno, platí,
pobodaná naivita klepe,
nohou na přistýlce,
nic není náhoda,
vždy někdo šije šaty mýlce,

krátce střižená,
hlava plavá, odmítavá,
nasolí mě, konzervuje,
dost pro slzy,
zbytek do mrtvého moře,
přízraků,

ke klidu je daleko,
pro spásu chybí ryba,
jistota je zapomnění,
jistota je chyba,
chyba ortel,

můj cíl je necílit,
vyrovnávat svahy,
prudkých vzestupů,
zasypávat jámy,
jsem persona non grata,
každá další nevědomost,
pro mě bude vždycky svatá. 

CCCLXIII.

Někdo mi zakapejte oči voskem,
v ulicích zase hrají,
vybíjenou s mozkem,
strnulou masu adidasů, najků,
vidím poslouchat,
tu stokrát obehranou bajku,
nakupuj! utrácej!
buď povrchní a plytký!,
z úst ať neodchází slova,
pouze blitky,
šablony z výprodeje,
zapatlané od milostných šťáv,
bloudí dýchavičně korzem reje,
zle je mílí drazí, zle je...

Díl druhý

Přelezl jsi přes hradbu,
dupeš, ach ta čertovská kopyta,
nahlížíš na spásu jak na klatbu,
dar srdce rozmazání,
svoboda opitá,
pakliže zachce se ti,
můžeš se mnou vésti noční monology,
než padnem na znak kříže,
úplně grogy,
jsi jediný, kdo ví, že...,
zajímáš mě,
musíš zmizet,
těžko se signál chytá,
z neurčita,
spojení přerušeno,
dobijte se,
kde se nacházíš?
haló? 

CCCLXV.

Život?
Trochu ochutnám,
ne nesladit,
vkradla noc se do lůn očí,
nesla byt,
krb rozehřátý rampouchem popelu,
přikryt dekou pozdního naslouchání,
život?
vyprahlá zem pro příval nářků,
kterým padlí stráže brání,
úžas květu pro přetvářku,
spáleniště generací,
vůle mrzácké bárky,
bez pevného břehu,
obejmuta sysifofskou prací.

Lyrický uragán

Osiřelý, kam? až k horizontu,
dvůr ohlušený, tichem ubit,
se slepou omšelostí,
vystojíme frontu,
lístky došly, zmizte!
na kávu brzy,
popadněte dech,
pokuste se zubit,

surově licoměrní,
vedou mladé do foyer,
podlaha zmáčená,
pagoda, zápal, o kyslík je obírá,
když krade, říká, že si hraje,
když ráno vstává, znovu umírá,

z bulletinu origami labuť,
v hrtanu kanalizace se tísní,
swing bouchání hlavou o zeď,
bez písňové vložky,
víc na druhé, než na sebe jsme přísní,
a lisy drtí,
naše umaštěné sošky. 

Chybí odhodlání

Venuše k Marsu,
stýkají se čely,
úplný Boticelly,
Jan, Pavel z Tarsu.

Před Přerovem

Mraky se dnes krásně táhnou,
jako chloupky,
na pahorku dívčí nektarinky,
stromy vymršťují pracky,
vidím je co,
gigantické neodbytné flinky,
prostor pro větrné facky,
estetika toužení,
divoké krajinomalby,
lhal by autor, kdyby tvrdil,
že se jeho tělo pýchou nedme,
nalepený na skle,
snímám otisk sítnic,
osvětlovač na hodině sedmé,
nic víc, víc nic.