CCLVIII.

Svažují se hřívy lvů,
jitro oranžové,
ze zakuklených můr,
jasu temeno se klube,
až na nejvyšší kůr,
skrz našlehané bílky,
z rozemletých květů poprašek,
jestřábník, hlaváček,
prvosenka, vratič,
pryskyřník, orsej,
odér nejskvostnější sbírky,
mnou proniká. 

CCLIX.

Ideový kripl hořekuje,
buší blbostí a hoře kuje,
kladivo na rozum,
kladivo na názor vlastní,
obcuje nad propastnou jámou,
co páchne úhlednou slámou,
ze složených bankovek,
znárodněných cílů,

vypusťte mozky do Vltavy,
nechť se houpají a plaví,
někam,
kde najdou užitku,
k čemu jsou dobytku,
přepych,
nám stačí teppich,
západní předlohy,
oboupohlavně šlápnout,
divoce, před Bohy,
kováři,
plamen je dostatečný,
chorobně věčný,
chorobně vděčný. 

Neobstáli jsme

Sžíravý nesmysl,
ten primitivní smích,
líných, nechápavých, zotročených,
příšerný pohled,
totální střízlivosti,

jak něco tak chorobného,
může tvořit společnost,
shnilé základy,
a střecha levituje,
daleko od lidí,

horečnatý chaos,
neobstáli jsme,
nezájem, apatie,
apatie, křeč čelistí,
neobstáli jsme,

hloupost korunuje,
na pozici beznohého běžce,
utíkej!
vodítko má dlouhou šňůru,
roztrhej svou cenu,
nablij pod sebe,
lehni do kouta,
dostaneš zaplaceno,
za každou schválenou slabost,
neobstáli jsme. 

CCLVI.

Bylo mi dáno,
že vrána k vráně sedá,
a když noc,
tak vždycky jedna bledá,
a druhá následuje,

vráno, třepej křídly,
vyklepeme hvězdy,
beztak znovu zřídly,
zákazy a vjezdy,

s každou zhaslou,
se jeden vzbudí,
cvakne měsíc,
chytne za osudí,

je nás šafránu,
stelu poslání,
svým způsobem,
jsem věčně na flámu,
a občas je to,
pěkně k posrání,
ale neměnil bych.

CCLVII.

Čistě krystalický,
bránou nejskrytějších dveří,
nekonečně lidský,
pokud člověk správně měří,
váží,
kdejakou hodinou jsme dál,
od opuštěných pláží,
od stromových skrýší,
kdopak by se bál,
na prachu/prahu padlých říší,
copak i my jednou,
neškrtneme sirkou?
a to velké bude,
jenom malou chvilkou,
pro uši našich dědiců,
rozštěpené zlomky,
pro ně,
pro vaše potomky,
za dveřmi stůl,
na stole urna,
v ní popel země/ze mě,
opatrně, jemně,
nerozsypat,
nekonečno v nás. 

Nesnadné způsoby umírání

Dal jsem si,
kolem krku škrtiče,
se kroutí,
líná štětka u tyče,
boa, boa, boa,
promarněná šance. 

CCLIII.

Ema mele mámu,
na tatarák, k ránu,
ono se to semlelo,
ňák šíleně rychle,
už s ní plní celofánem,
vykládané krychle,
skladovacích misek,
mise nutných,
východisek. 

CCLIV.

Na toaletách v pražském McDonaldu,
našli mrtvého muže,
nebyl to happy meal,
nebyl to happy deal. 

V novém

Již třetí noc nemohu usnout,
hlavou koluje drama,
jak dlouho potrvá,
než nerozeznám rozdíl mezi,
bděním a sněním,
čmářu do notesu,
hledám únavu, úvahu,
ve svém pozdním dresu,
pěním a pěním,
zdrhla do cizího bytu
stále nepřichází,
v sobě pouštím ke korytu,
řeku tupých frází,
vlny, vlny ukolíbejte mne,
dokud je světlo v cele temné. 

CCL.

Lednice vrčí jednu ze svých manter,
nebo přede jako spokojený panter,
pak vibrací se otřese a klepe,
je jí chladno? Má snad city?
Z povinnosti okupuje byty,
to je celé,
k čemu,
kdyby její nitro,
bylo vřelé. 

Lampy

Zvedněte krky,
svítilny davu,
dáváte špatný příklad,
lžete žirafy, prý klad,
jaký klad, není kladem,
chtít oči volným pádem,
k zemi přimrazit. 

CCXLVI.

Opravdu nejsem z jiné planety?
krapet jiná odrůda,
prototyp odlišné gamety,
společensky málo tvárný,
narodit se o pár roků dříve,
pro posudek hrubě kárný,
nevyhovující,
vyhladit,
to by bylo terno,
višňově červená,
a nekončící černo. 

Degustační příručka

Jídlo vybal, sežer,
hltavě s chutí,
a když vše dojde,
prosím tě nežel!
Pisálci krutí. 

CCXLVIII.

Mám rolety na stropě,
mám rolety na stěnách,
jsem fantazii na stopě,
za vašich pár světelných chvil,
novodobí poutníci,
karavany karosérií,
sbory basových tónů,
8rozpálených motorů,
a sopránových klaksonů,
civím na papír,
ráno trochu zostřilo vidění,
asfalt tříská,
tříská a tančí,
blues na silnici první třídy. 

CCXLIII.

Někdy si myslíš,
že se rozběhneš,
a to nejlepší je před tebou,
naproti letí kamení a střepy,
a stejně jsi jediný,
kdo vezme kousek odvahy,
a všechny zkrvavené části,
své existence stmelí,
z polévky nápadů a plánů,
hustá, ale hladu neporučí,
tak běžíš a běžíš,
žaludek ti vztekle kňučí,
rána do skleněné zdi,
bam! kostí lámání,
balvan na zádech,
ischias a hypotéza,
ztracený případ. 

CCXLIV.

Šikmá věž v Pise,
šikmá věž v tobě,
je to má mise,
vyrábět robě,

jen co ho zrobím,
to bude veselka,
pořád se nedaří,
má milá v lese lká.

má milá neběduj
nekrm se bolem,
hajný jde remízkem,
hajný jde kolem,

třeba nám pomůže,
přichází z Kleti,
do jara nabydeš,
listové děti. 

CCXLV.

Schovám se do tulipánu,
garsonku mám v širém lánu,
až mě přijdou odstřihnout,
řeknu, že mám zaplaceno,
kabel vedu stonkem,
k nejbližšímu mlýnu,
elektriku neberte mi,
temno volá k splínu,
ten já nerad. 

CCXL.

Srdce = žáruvzdorný,
přístup = hrubě vzorný,
city = nelítostný,
tělo = setý ostny,
vize = bez záhybu,
rdousí = útlou chybu,
má tě = v hledáčku,
rybu = na háčku. 

Být bardem

Prosím o pár set let zpátky,
budu tulákem,
s úsměvem od bahna a dřiny,
budu kvésti chudobou a činy,
milovat žár slunce,
hypnotizovat,
cínový prstenec luny,
nevybíravý k času, časům,

od vesnice k vesnici,
pět o cestách,
s píšťalou či loutnou,
ani jednou si nepostěžuji,
neodmítnu žádného,
a až odejdu z těla,
jiní zazpívají,
při smutečním obřadu,
mi vlastnímu,
to budu nejšťastnější. 

Stezka

Zamračené medúzy,
vypustily inkoust z ráje,
příkrov s chutí poklidu,
jsem snad součást mylné báje?
trochu siluet,
a zbytek fantazie,
vesměs mrtvo,
ale jinak to tu žije,
na cestě,
mezi ploty dehtových haluzí,
kobaltově modrý,
němý úžasem,
jdoucí,
a pro dnešní večer,
nesmrtelný,
nehynoucí. 

Hledám hrdinu

Kdo je dneska charakterní?
mrtví, zuhelnatělí a černí. 

Postřehy pouličního muzikanta

Zadky, pysky látkou utlačené,
nebo kozy už už z blůzy,
že né? Ale no tak,
pak si hledej ženu,
téměř všude samé čůzy. 

CCXXXIX.

Se sunou s hněvem maloměšťáci,
závist v hubě, odpor nad práci,
ochotně se podělí o své nářky,
není těžké dovtípit se,
lektorkami rétoriky byly lhářky,
ten má víc a ten zas méně,
vystavíte všechny hnusy,
v jeho jméně,
oklováte hlavy druhům,
zalijete do betonu,
hejno létá pro bonusy,
Vox populi skřípe zuby o sebe,
díky,
chabému, churavému, vetchému,
bídnému poměru k životu. 

CCXXXIV.

Nepoznávám,
ani jeden výraz,
z tvého itineráře,
mávám, mávám,
bohyně sestoupila,
teď je na páře,
mašina vykrajuje bol,
našima bylo,
polepuje čirou bariéru,
pachuť dunění krev vlilo,
podnítilo tupou novou éru,
poměry se pomněly,
zhořkly do becherovky,
já zjevně sám,
já zjevně zchudl,
zbylí hrají na schovky. 

CCXXXV.

Mudrc chodí po stezkách,
má plné boty kamenů,
mudrc hoří v hosteskách,
láme křídla plamenů,

mudrc křísí zabitý,
na nuzných pláních nekropole,
mudrc číhá na byty,
kde chtivé ženy sukně dole,

mudrc hloubá v ústraní
krmí se vírou nadějí,
mudrc dští a půst haní,
zle upocený v hradě jí,

mudrc tesá do pískovce,
pro děti tvých dětí,
mudrc žene kypré ovce,
na mýtinu k stětí,

mudrc ví. 

CCXXXVI.

Jaké jsou vaše zájmy?
ráda si užívám,
rád se bavím,
tak to jděte do prdele,
a jinak pěkně zdravím. 

CCXXXI.

Vitráž poslepovaných střepů,
chyba s chybou, prázdna,
nervózními prsty tepu,
neochotný sráz, dna,
hlubina bez ozvěny,
ozvěna bez hloubky,
řítím, řítíš, řítíme se,
v běhu odpolední "směny",
šílíš, šílím, přítmí kde se,
světlem šetří,
poloslepý lépe tápe,
lépe větří,
vyřazené smysly z provozu,
out of order,
a to ostatní je z dovozu,
hluboko do kapsy?
nechtěj, ideálu opak jsi,
když ti vehementně tvrdí,
uvěříš, padáš,
a toho skla,
těch střepů. 

Pátek13/Valentýn14

Nejdřív smrt a potom lásku,
nejdřív sázku, cíl je cílen,
ze všech rozohněných střílen,
Amorové, luky bez tětivy,
ať nás ještě neoživí,
zamířit, pal,
šípy a polibky z par,
bolest v červánku,
dny pro odchody,
srdce ve spánku,
vyprchali,
dvě bublinky sody. 

CCXXXIII.

Sklidím magnetické pole,
bez náboje nenabiješ,
den vzal roha v coca-cole,
výrobky rodičů,
vodiče vodičů,
tak jak chceš útýct z role? 

CCXXVIII.

Říkají,
opíráš svou existenci o bludy,
říkám,
lidé kolem mě jsou slizké obludy,
ne,jsem přeci jenom,
stále věrný realitě,
vidím nebezpečně ostře, sytě,
prý rozsívám světem bláboly,
a myslí,
že mi tímto šlápnou na boly,
jděte,
kydejte si do své vlastní stáje,
nikdo nezcizí mi štěstí,
z kousku soukromého ráje. 

CCXXIX.

Tě nesleduji více,
snad jen siluety kus,
v těle hnisajícím mínusy,
naostřené břity,
v dlaních umazané plus,
kříž naivní spásy,
při spílání nebesům,
rozrážím dveře,
upatlaná kola sklenic,
sladkých dryáků,
rozrážím dveře,
strnulí červi vajglů,
beze zbytku tabáku,
rozrážím dveře,
lesklé nohy v pravém úhlu,
lampa na háku,
rozrážím dveře,
mžourající žluklé tváře,
chromých chrobáků,
chvěji se, leč nelze přestat,
zimničný třas,
ne vše mohu s klidem přestát,
ty tvé kecy, požvýkané falsum,
všechno bych to klidně,
viděl zas. 

CCXXX.

Podle posledních odhadů,
mám mrštnost darem od hadů,
a když potřebuji odvoz,
lítám, to mám od vos,
přechcal jsem vás! supermani,
nejsem sice super ani,
nemám trademark na hrudi,
ale chlastat první ligu,
to mě vždycky heroicky nabudí. 

Ujde to

Pár kroků, hned bortí náladu,
jak to jde? Ujde to,
na štěstí jsem ztratil návnadu,
naštěstí jsem minimálně neutrální,
chytnu vše, co průměr ztvární,
dotvořím podle svého,
ujde to chvíli a už se kácí,
střemhlav dolu víčka,
nařasení ptáci,
pád roků,
ujde to,
kam? 

CCXXVI.

Znám pohledy tak toužebné,
často tlumeně je zrcadlím,
skokan jsem a louže mne,
rozechvělou vodou topí,
v příkopech očí dlím,

než pohled odseknu,
docela pošetile osuším,
malátný, bázlivý,
ty s mým a já s tvým,
nevyřčeným tajemstvím.

CCXXVII.

Pes, který štěká, kouše,
věz, že tě čeká v rouše,
beránčím,
nejančím,
však chci se bránit,
nemám čím,
má li se má nit,
krátit,
pak děkuji a prosím,
ještě jednou,
vrátit. 

CCXXII.

Zimo, seber se pryč,
jdi rovnou na sever!
budu jihnout, po tvém odchodu,
klidně si křič,
jsi zbytečná,
jak válka v čase her,
jak mrtvé psisko od chodů,
vyžralas mi sílu z paží,
taháš ze mě vervu,
hryžeš do mých nervů,
stále čumíš na zápraží,
na co ještě čekáš?
sekáš a mluvíš o míru. 

CCXXIII.

Píšu a hladím tím potřebu,
tahám poezii z rakve,
a zbavuji od hřebů,
pojď, opři se o mě,
kam dojdem s nohama přeraženýma?
kam nás odsune klam?
kde budem naše slova deklamovat?
my dva, bez nutnosti reklamovat,
použité samosouhlásky?
terra incognita,
její obraz,
neustále v hlavě kmitá,
nemůžem se chytit pevných bodů,
padáme potlučeni od klik, zvonků,
v žilách samohonku,
v srdci pavučinu,
v stehnech váhu činu,
zemřu rád a klidně,
stačí mělký hrob,
ale slova,
slova nikdy nepohřbívejte. 

CCXXIV.

Čachry, čachry,
s lidsky jednoduchým,
baví se až na výjimky,
hluchý s hluchým,
neříkat to a toto, hejno tvrdí,
a že nám sere na hlavu,
a že jsme na to hrdí,
není výtah z norem
pusť se typickýho pravidla,
buď proti proudu vorem,
i přes zatažená stavidla,
kam kdo kráčí,
není odpověď,
co nebyla by k pláči,
narodili jsme se,
jako nejsilnější hráči,
strádáme pod koly,
rozjetých lží,
naše já,
se na nás zubí a plive,
vesele si mrholí a mží,
vesele si mrholí a mží.
to tělo bylo kdysi živé. 

Stručně a adresně

Kovaný na poli triků,
eskamotér bez záruky
přítel četných kazů,
nohsled houfů politiků,
oči krášlí shnilé suky,
šňůra na tvém vazu. 

CCXX.

Z Těšína vyjíždí,
na bílé pláně,
sedá si vrána,
sedá si k vráně,
drží jí rámě,
kupuje v krámě,
nejlevnější likér,
značky aspirant,
kustod se postará,
o bývalé sbírky,
umění "v tom plavat",
nemají jen čírky,
jedno staré rčení praví,
kdo se hýbe,
toho nepopraví,
mladí a neklidní,
do hloubky netěží
rychle se zřekli dní,
navlékli otěží,
jak k sobě, tak k jiným,
jen jaksi,
nikdo není vinným. 

CCXXI.

Ona tu je
ona boty zuje
onanuje,
ona cosi kuje,
ona nelituje,
onanuje,
ona piluje,
ona nemiluje,
onanuje,
ona tu je,
ona větrem duje,
onanuje. 

Příšeří bez Aladdina

Skřeky staré vykopávky,
archeolog mluví činy,
vrána ctností buší křídly,
do plastových okenních rámů,
kraa kraa někdo ti šuká mámu,
kraa kraa někdo ti šuká mámu,
to je tak,
když někdo vyvolává džiny,
a zapomene tonic,
to nic, dlouho uzavření mají právo,
v poušti skřípe sucho,
rozmotat mdlé citové monology,
po hodině stejně budou grogy,
bez rumu i bez vařící vody,
horké písky lásku přenáší. 

CCXVII.

Máte mnoho, co chcete,
stokrát,
močíte na příčky plotu hodnot,
a řvete odpad,
stydím se, jste jím vy,
zdegenerovaná vřava prasat,
první odboj proti toleranci,
ufňukaní,
majetkem uvláčení pseudoštvanci,
hoříte přidušeným plamenem,
z úst se dere oxid uhelnatý,
tolik věcí klame, vem,
čert naši prokletou "dokonalost",
nikdy nebyl věk stříbrný ni zlatý,
co je komu po kom a zlost,
nechte si, na útraty! 

CCXVIII.

Vrávoral jsem v sirném močálu,
a potrhaných hvozdech,
nohy klely v krpálu,
pot kolmo stékal po zdech,
kde vzala se ta ruina hradní,
cosi pitoreskně krouží nad ní,
chtěl jsem zde strávit noc,
ale noc strávila mě,
vyvrženec,
potrava infernálních přeludů,
pro hřbitovní kvítí,
není třeba volat Nerudu,
kar šelem pěje vytí
zádumčivost nepomáhá,
váha osiřela z mojí strany,
odvaha se činu zdráhá,
bystrý rozum těžko vymáhaný,
roj bludiček kolkolem,
sbor smrtihlavů,
na rozežraném šifonovém šátku,
planý a nicotný,
morytátku. 

CCXIII.

Viděl jsem akát plakat,
vzali mu trny,
je tak bezbranný,
jak vyhladovělý lid Izraelský,
bez božské přízně, bez many,
kdosi z nich korunu splétá. 

CCXIV.

Cukrový odpočinek,
pod schody M.C. Eschera,
i kdyby odešla,
i kdyby sešla,
našel bych ji,
strčil jazyk do úst,
odrecitoval Ovidia Nasa,
umění pilovat city na výbornou,
pozor vlhkost vyplavila,
všechna podlaží,
tvářit se levně,
chvíle dozajista podraží,
být vzornou i vzdornou,
víc nic. 

CCXV.

Nad novodobým krbem,
laská oči přelud,
slovy a obrazy,
přežraný otesánek,
prorůstáme hrbem,
servus ústraní,
obejmi mě prsty na dálku,
stačí rozklepaný článek,
paradoxy obléhají boxy,
kukaně i cimry,
jste naprosto v pořádku?
abdikuji, pokud jste si všimli,
nebojte se,
vměstnám všechno do řádku,
servíruji smetí celé zemi. 

CCX.

Nezvednu se, nemám potřebu,
stojím na místě, nejdu dopředu,
nechci tvoje tělo,
chci, abys nesla dým,
k čemu silné svazky,
tykám si se slabým,
neodlepím oči od země,
nedovolím, aby pot ze mě,
snad někdy námahou stékal,
bych v přítmí tě svlékal,
nepřežil bych bez tvé urážky,
trpělivost hledej u vážky,
né při mé bídné povaze,
můj krk se houpe v provaze,
mé plíce dosípaly,
stejně jako vaše žaly,
kterými jste pravdu lhali. 

CCXI.

Servu z ní šaty,
ohlodám na kost,
hodím ji sprostě na zem,
z její,
komfortní vaty,
je to,
perfektní jakost,
pružná a přímá,
jen jestli vydrží rázem,
šelmu co ve mně dřímá. 

CCXII.

Kvapně bloudíme, hledáme,
ztraceni ve světě,
prapore zoufání,
nad hlavou nesme tě,
pokoru s tváří pokerovou,
již brzy ještě víc okovou,
bojíš se?

lpí strachy na stěnách,
řve diadém na hlavě,
klid časně mách,
praporem z běloby,
lid klame Šáh,
a říká: mělo by,
víc zmatků kroužit v podhradí,
do labyrintu kohokoliv!
kdo se ohradí!