DCCVII.

Jsou kurtizány,
které nikdy nohy nekříží,
sladká srdce zvonů
bijí na poplach,
buď vězněm vlastních světů,
světů bez mříží,
napnutých citů šlach.

Trójských hradeb není třeba ztéct,
lze snadno vůlí tupit ostří,
čeká nás hostina tak mizerná,
že mlčky křičím "prostři"

Lze snadno vůlí ostří tupit,
leč náš lék byl dílem hořce upit,
zbyla břečka,
která k ranám nevzhlíží.

Rhein/Rhin/Rijn

Nad Rýnem
margarínem
potírám své nutné choutky,
zatáhnu za provázek
zvadlé chrupavčité loutky,
budem se třít,
jak třou se líni,
jen co se do nás Amor vklíní.
Po dechu lapá,
hledala chlapa,
našla muže,
ach to mi čert byl dlužen!

DCCIV.

Pak rozhořel se
v prachu dní...
bídou popele

hned: spal svou duši
později: mlč k propasti
tak hluboké,
až se hlava zamyká

hlavně si vykousat cestičku
plnou figurek z čokolády,
ach toť mí přátelé!
lze je nemilovat?
občas mi zapůjčí zapalovač,
škrtnout, spálit se,
přejít brod,
klít jak o život,
však o co jiného!

Jsme nános prachu
na cizí kůži,
na cizích věcech,
na cizím uvědomění,
stačí setřít?!

DCCV.

Opona mlžného valu,
lidé, které bych měl vidět,
ale nevidím,
lidé, kteří by měli vidět mě,
ale koukají se jinam,
ostudně osudné,
maska nebo vyčerpání,
řvoucí útroby tažené magistrálou,
erudicí davu,
vztek neslyšících zmetků,
uvláčených sami sebou,
na piedestalu pozlátka klid nepohledáš
a když vypneš kameru,
nedej bože,
jsi mrtvolou na půl úvazku,
ale na celý řetěz.
Prizmatem logiky, na kterou pokrytecky seru,
(prý z vnitřního puzení)
by mohl být citát:
"co světu nevyvrhneš, to není"
a hrabej se v tom bordelu..
nuž dobrou chuť.

Heimat

Umlčení Krista, přeplněná Vista,
RulíŠEK uplácí přírodní bůžky
stafáží načančaných květákových mozečků
s kolečky botulotoxinových klobás,
imbecilní náhrdelník z bižu,
v podobě visuté lávky
a očividné stesky po domově,
tam kdesi v oblacích.

Co naplat, furt si ještě můžu
umixovat pierogy a zalít je borščem
na úpatí železo-betonové apokalypsy,
v krajině podupané turem pogranicznym.
nejvýše položený řopík na Kralicku heč.

Pro M.

Madona stmívání,
broušený půlměsíc,
Vítězně zívá.
Pohled odhozený
ulpívá na řasách,
co chtít víc?

Efemérně se k ní vkrade
nevyřčeným přáním,
zatímco líbezně utichá.
Dálka ozvěn lehounce zaklimbá,
unavené bezčasí lýtka propíná,
poté téměř bezděčně uvadá.

Jsi tu? Nezvykle se táže
a odpověď se míjí.
Mohu s tebou mlčet?
Tolik, aby schránka nepopraskala,
na truc hořkému prokletí.

Jeď!

Jeď vláčku, vláčej mě
tou vlahou letní nocí,
abych se rozplýval
tu nad geniem loci,
onde nad mocí
jež krunýř svírá
železným svým objetím,
pro cestující
plyšem polstrovaných trůnů.

Rex mortus, vivat rex!
a objednám si double "presso" s ledem
jestli to není ráj,
pak dozajista eden,
deklamuji "nikdy nevystoupím!",
leč blízkost destinace finální
se blíží.

Aj tak je to se vším,
chceš pohnout s nebesy
a zbortíš klenby,
namnoze tím nejméně
šetrným způsobem.
Furt samé dopředu či zpátky
a žádné stranou,
tož tímto končím
neb už další slova nevytanou.

pro M. II.

Zdálo se mi o tobě,
ty víš, jak chutná
jablko spadlé na zem,
zdálo se mi o tobě,
tys hřála,
já se vzbudil čistým mrazem.

Ani vzletné fráze nenakoupí
čas, který tu chybí,
nic není jisté,
vždy tu visí pouhé "kdyby".

Tak sedím v rohu světa,
vzpomínky se vrací,
a ty jsi zahlcená
každodenní prací,
vítr tě odvane na otevřené moře,
zamávat hebkou dlaní,
víc už nezahořet.

Determinace prostředím (sen)

Vypravil jsem člověka
k roztříštěným mořským skaliskům,
abych ho zabavil čekáním,
monotónním, ubíhajícím
dechem,
jenž vibruje
nárazy ostatních druhů.

Z krve lámání
postava šedivá
nesmírnou samotu spásá,
bohapustým zapomněním,
co jsem kdy byl?
kde budu o krok blíž?
cizím jinotajem
v mozaice světa,
zakuklený malý bod
slitý neohraničením.

Pochybovat,
neustále plíživě pochybovat,
nevěda, kde máme začátku
a kde konce.

Plášť balastu
hloubkou nevyřčenou
těžkne,
má terra incognita
je nános
sedimentů sentimentu,
kosti vybělené.

Když ocúnům

Když ocúnům západ hlavy stíná,
v magickém kruhu pohroužen,
pohroužen v temném kruhu ženství,
prohrou žen, jen pouhou prohrou žen,
jenž mnou procházely bytostně a lehce,
zatímco já jsem zuby trhal panty.

Ty tupý blázne, blázne ozvěn,
kmitajících prstů u očazených hořáků,
ústa vysychají, jazyk na patro se lepí,
slepý natahuje ruce a prosí,
past na city, nic víc.
úhledné hromádky polámaných slov,
neartikulovaná bída.

Kde sakra můžu najít něco z tebe,
kam ses mi uklidila?

Na této oslavě není hostů

Na této oslavě není hostů,
to pouhý přízrak
padlých smyslů
sem tam vyvěrá,
pojď se mnou
ruku v ruce
po rezavém mostu,
archivem života,
tenkou smyčkou zauzlenou.

Rostu,
smetí vyklíčené
hlavou rozevlátou
klokotá,
marná je verbální skelná veta
talíře plná,
i hororové výrazy
pootevřených úst
z naleštěných příborových sad,
jsa hrubě přehlušen!

Když se zasním,
probíhá mnou
stádo zdivočelé
a každým mrknutím
se smrti vyhnu o píď,
pak dlaní vlamuji se
do osudu tvého,
oslavou života,
hrubého nedorozumění.

Jak vichry foukají

Jak vichry foukají,
tak vichry vanou,
dveře se zabouchly,
zůstanu s Janou.
Ostatní zahubím,
ostatní zahubím,
hrobem mým pokorným,
nachystanou.

Holubi poklekli,
serou nám do oken,
běloučké polštářky
draného peří,
z jícnu dvou hromádek,
slepenec kamení,
nahému na světě neuvěří.

DCXCVI.

Kantiléna? Rázná!
Pachuť? Vzduchoprázdna!
Mluvit o ničem
s ničemou z hlubin
prodírat se tunelem,
ach červi ubozí!

Plivnout k myriádám hvězd,
zasyčet, syknout.

Marnotratný synu
dej vlkům žrát,
ženě jazyk vyřízni,
opij se do němoty,
polkni naprázdno,
prodej svědomí
a říkej si člověk.

Miláčku

Miláčku, miláčku

kousek koláčku
koláček dobrý,
miláčku, miláčku,
cestou k přístavu,
loviti bobry.

Hanbatou ozvěnou,
pleskání po půlce,
husina v dekoltu,
nutkání k potulce.

Vzlíná se krinolína,
žalářem mdlého klína,
cvikr je mlžným valem,
když tahám krajku za lem.

S hrdostí obrozence,
držím se tvého věnce,
vijeme květy polní,
srdnatě sladkobolní.

miláčku, miláčku,
pozor na láčku,
Nepenthes dolní!

Vídám tě ve tvářích cizích žen

Vídám tě ve tvářích cizích žen,
které tak bezelstně a hrdě mlčí,
vídám tě zbloudilou v zasnění,
ústy, co zamrzlou bystřinou,
jsem poslední paprsek
k dálavám ponížen,
jenž na plátně očích tvých zvlčí.

Jen maličko ohřát se
a zkapalnět do Pandořiny skříňky,
protéct mezi prsty
v samotě nevyřčeného.

Podomní prodejce chlupatých plyšáků

No tak zazvoň,
kde jsi?
Proč, nač čekat?
Hlubokou skulinou výsostné "áááá"
dere se k popředí,
ba i výčitky nahých panen k trouchnivění.

Dokaž, že jsi tu
pobídkou k snědku
a potají žužlej mou kůži na podbradku
amore mio!!

Elasticita slov prohýbá bezčasí,
žel pouze do té doby,
než je smlouva zažehnána,
případně zažehnuta.
Podomní prodej je v této obci zakázán!

Vyosený v osení ostentativních oslů

Honzík si pořídil
nafukovací pannu
(nezáviď),
je komplet pomazaná
Ramou
(nezáviď).
Vypráví jí svou teorii
o zakřivení prostoru
a ona údiv,
hraji ji na citeru
skladbu "Bartolomeo Diaz"
a zase údiv,
zkurvenej kus plastu.

Od desíti k pěti 

Drahá, dražší, nejdražší,
být rozervanou, nalíčenou, tenkou,
horký vzduch pod lepenkou,
tak si vás pamatuji,

kartonová krabice
je domem pro dva otazníky
(všední uvěřitelnost),
lehce se proboříte
urputným skokem
k vnější slupce,
červánky nad milenkou,

rozcupujeme čas,
však je pouze prioritou jedna,
kompozice nedohledna,
s dálkou slitá figurína,
pohyby paží,

nepoznám v ní radost ani bolest,
rezavou slzu v písku pleti,
nejde o zradu či o lest,
toť čistá symbolika,
od desíti k pěti.

Oldschool

Kdysi dávno šermovali s pyjem,
hlídkovali s dildem
u hraničního bloku,
stádo vycukaných chvostoskoků,
pak v Boboszówě
kilo cibule (3,50),
snad na podporu pláče,
holky hurá pro lacláče,
turbulentně pokořit místní disco Rabbit,
produpat se do králičí nory,
a za dvacku dva Bažanty
vychlemtaný bez pokory v ohbí
lukrativního blicího maratonu.

Jsme elektro-diskokoti,
paříme na parketu,
paralytická lobby,
zdánlivě připomínající soby
zarudlým alkoholovým frňákem
a nataženým kvadricepsem
z neustáleho hupky, dupky,
obtěžkáni představou,
že svět jsou jenom
chlast, chlebíčky a čubky.
Co ještě chybí? Snad optati se Lenky,
zda se mohu nachomítnout
do trojčlenky,
jen, co jazyk z krku
vyloví jí amant z rodu troufalých,
joo páni, dámy
z vesmíru jsme jenom houf a líh,
snad jenom houf a líh.

Rheia

Na úpatí hory stanu dnes,
tak bledý, jak mi okolnosti dovolí,
sám bez meče, jen slovo, možná o holi,
přízrak umanutý!

Rozervaný kabát vztekle zavrčí,
vypadla tvá tvář i tělo horkem scelené,
nohy těžknou, hlava závrati se rozvzpomíná,
ozvěna mlčení a křehké teplo klína,
nejde o nic jiného než o roli.

Bídný je člověk ze své prapodstaty,
když kola drtí kosti na prach,
zpíváš o jaru,
jsme spolu ve svahu a ani jeden
není svatý,
slíbil bych ti dneska téměř cokoli.

Cherub zmučený svá křídla mechem obloží,
líbám hladinu tvých očí, šeptám o válce,
jeden druhému jsme stínem, jinou odnoží,
hledám mezi řádky v šedé obálce.

DCLXXXV. 

V kleci lvů
zbabělci se krčí,
požíraj mršiny,
zadávené davem,
máš paty z šarlatu
a oči které mlčí,
jen výraz cizích stvůr
tě občas tahá za lem.

S žalem si hrát
jak s dětskou hračkou
na provázku,
přívažek z vějíře
a z palety sta citů,
zahubit v šeru sil
byť sebemenší lásku,
mollovou předehrou,
ach prosím nebreč mi tu.

Zraním tě bezhlesně
a pak se v mlhu vklenu,
nepoznav budoucnost,
tu neurčitou ženu?
Tak tiše loví,
zatímco lvi si lížou tlapy,
co by byl život,
milí, drazí bez atrapy?

DCLXXXVI. 

Jste bílá jako stěna,
nevím kdo vám stáhl
saturační křivku,
barva nenalezena,
obočí se nad vrcholy vznáší,

Venuše není, zbyla pěna,
Venuše není, zbytky věna,
roztříštěné sliby
z katalogu vášní.

Jste bílá jako stěna,
alabastr by vám mohl dělat garde,
v mléčné dráze
líbám hřbet té ruky,
jež nevěří na odluky,
zpola šeptám
archaické fráze.

Mohu-li být s vámi,
budu polichocen
i přes nepřízeň slunce,
mohu-li být s vámi,
uzarděně na památku
otisk retů v kapesníku,
než věrný oř můj začne
hlavou házet.

DCLXXXVII. 

Kde je člověk?
příznivý k rychlým vzletům
a ještě rychlejším pádům,
s hlavou zlomenou,
byť úsměv vydlabaný v mokré hlíně
honosí se vůlí k životu,
tam na "barikádách".

Ve spánku třásli mrtvým tělem,
aby se na okamžik probudilo,
co z toho? co z toho?!
alespoň zavřu na dva zámky,
aby neokradli snění
a pak ti položím
horkou ruku k boku,
jen a pouze na znamení spojení.

Dál budou hořet planety,
dál budou padat světy
za makety vymodelovaných
obličejů na klíč
a ejhle člověk za hromadou balastu,
tiché kroky po dálnici ticha,
samovznícení nebo spasení.

Taková skromnost,
najít se ve scénáři
zpitomělého koloběhu
a luštit mezi řádky,
s trýznivou potřebou nalezení
neexistujícího.

DCLXXXIV. 

Co z nedělního rána,
když spánek není nutným darem,
nápadů je plný harém,
vášnivě spatřit papír,
protékat mezi řádky,
šourat se ke slabikám,
žít od A do Zet,
dvě sklíčka malovaných rozet,
jehličky prstů
přišpendlených slov k představám
uhozené básničky,
která spasí posledních šedesát minut
do odjezdu vlaku,
jenž s kouřem ocelových draků
rozláme mlhu pokrytou kobaltovou modří,
co víc si přát (oduševněle nevyspalý).

Pohár plný horké krve 

Ve stáji hle dobytek
spásá zbytky chlévské mrvy
u poháru s malou rankou
u poháru s horkou krví.

Napij se ze mě, šeptáš napotřetí,
křehká bdělost světlé pleti
cínového nátělníku,
jak schovám v davu svoji dýku?
lehký vánek čechrá vazy,
ach ti předpotopní vrazi,
smaltovaný úsměv vypálené formy
božího nadělení.

Kde se skrýt a co má atributy skrýše?
paralelní vztek tu se mnou dýše
u poháru s horkou krví,
křížem krážem osamocen, rozmělňován,
tak snad společnost si žádá
a klopýtat, když vláda těla
loutkovodiče si vysní,
on se mnou nebo vy s ní?

Vám, mí drazí 

Pohybem soukolí,
železnou rukou času,
stárneme miláčku,
vpití nekonečnem,
kost o kost,
lahodný pohár uvědomění,
tetování bolesti plátnem kůže
a klid, ten největší
a nejrozlehlejší.

Klid půlnočních hladin
vroucích v nedohlednu,
s medově sladkým hlasem
okoralých úst,
"jsi to ty a nikdo jiný",
křehká váza vzpomínek
ve vitríně očí,
líbezně ukolébaných
mozolnatou dlaní
nastřádaných let.

Jsi tak krásně hebká,
že bych samet pálil po kilech
a možná jednou překopal i svět,
podle pravidel tvé estetiky
neb střed vesmíru už dávno opisuji
v kružnici záhybů a pousmání
nad nespoutanou velikostí tvou,
držíš celé galaxie
za pár tenkých nití.

DCLXXXI. 

S napětím 230 voltů
kloužu ti pomalu po dekoltu,
rafinovaným deštěm jisker
omývám nahou podstatu
letmého setkání,
v pozici věrného milovníka slibů.

Chci, abys mi lhala víc, než je nutné
a pak jako když utne,
změníš se na prach zaniknuté říše,
příšeří bez zbytečných výšek,
velké srdce na podlaze okrového bytu,
pochodeň běžce,
těžce kořeněná vůně
rozlitého vína na koberci.

21/8 

A ten velký, šedý muž
v ulicích se trousí,
ona rozžvýkaná víra,
roztrhaná bílou smečkou,
s vlečkou potřísněnou krví,
rozpolcená usíná.

Kordóny cvakajících zubů
zuří u píchaček,
tiše obléct svrchník plaček
a pomilovat náhodu
tam někde v třetích dveřích zprava,
těžká, tuze těžká bývá hlava,
těžší odevzdáním.

Na plaveckém bazénu 

Postarší dáma
zkrabatělou frndu svírá,
jak uši růžového netopýra
nad jeskyní Altamira,
kde maloval úd za údem
svá předsevzetí
o nutnosti konání.

Na plaveckém bazénu,
seduktivní stahy
hladké svaloviny
volají padlé z bitvy u Thermopyl,
jež dávný příboj bez přestání topil,
avšak reinkarnace se nekoná.

Tour de France 

Dřív než se cyklista opije
přichází KOLOnoskopie,
prostata tvrdší
Prométheových jater,
drobný skrčenec
elastických dresů,
nekoordinovaného třesu,
se sjetými gumami,
trénuje umami
v čínském bistru,
iontovou číši v pařátech.

Schwein 

Často mě nazýváš prasetem,
nuž hurá, hurá pro lanýže,
kdo tvoji ránu líže,
když se blíží šestá?
Ptám se nad rozmáchlá gesta.

Jsem tvůj podpantoflák,
prosící jen o flák masa
uprostřed jatečního rynku,
zalézt si na pět hodin pod peřinku
přidušené dětské zvědavosti,
čekající hlavní menu,
ó mé milované svinské ženy,
potěšte mě slovní vatou,
třesoucí se kůží štětinatou.

Pleťová maska 

Ve fázi milostného vzplanutí
do tváře zvesela skanu ti,
neb nosím u opasku
instantní pleťovou masku.

Kristián Koubek - Obag 

Tak s kusem plastu brázdíš svět
a mozek měkne, neb je hmotou tvárnou,
silikon pod kůží a rozum nad továrnou,
rozfoukané sračky v nákupáckém ghettu,
plus ze své frndy...
ze své frndy horkou amoletu.

DCLXXVI. 

S nadějí na vzkříšení?
Co jiného by ti rozhýbalo nohy,
když usínáš na střepech
z mozaiky života,
s uštvanou písní o věčném hladu,
který člověk nikdy nezažene.

Říkají, že je to katastrofa,
ale kdo se kouká za slova?
kdo brousí hrany literám?
vyškubaným latím z žebříku
tvé řeči.

Chtěl bych být sám s tebou
o chlebu a shodě,
bez vzdušných zámků i pekelné kaldery,
bez kordů, bez podušek,
bez harampádí balastu,
v prosté místnosti
plné popsaných a pomačkaných papírů.

Říkají, že básník zemřel,
jenže básník má punc věčnosti
a to ostatní je nedůležité, nabubřelé,
vrstva dehtu na cínové pokožce,
vylámaná okna do svědomí. 

DCLXXVII. 

Čirý a prázdný,
jak jen spokojený bývá,
s ostudným úmyslem
o krachu tvůrčích sil,
jimiž se hluchý zpěvák přiodívá.

K lidem dál, delší cesta
než jen za hranice států,
žádný pláč a vztek,
jenom omlácené ruce od citátů
z loňských setkání a zapomnění,
zapouzdřená radost
nebezpečných snílků.

Král slunce na měsíční straně 

Nalezneš li rakev bez víka,
můžou to být zbytky Ludvíka,
"Stát jsem já" a tak se stojí
v postmortálním předpokoji,
projít se po Pere-Lachaise
jistě veličenstvo vaše.

Len čo som si vedľa nej ľahol
vytiahla z batohu Hlahol. 

Ač chlapec jsem poněkud šiblý,
nenuť mě obcovat s biblí,
hosana, hosana, hosana
bible má moc tvrdý desky,
pozdě je na poklesky,
jsem rád, že máš jednoho pána,
leč brázda je zas nezorána,
tak ležím rozpadlý, zvadlý,
kříže se do mysli vkradli,
nuž hurá na Golgotu,
v horečné zimě a potu,
o christe domine jesu,
jsem plný lačného děsu,
promiň nemůžu se měřit,
s dva tisíce let starou mrtvolou,
která má fanklub po celým světe,
sbohem. 

Business class 

Úplně obyčejný pán,
s úplně obyčejnou paní,
kterou si odečetl z daní,
za minulý rok.

Ten pán však často tahá za nit,
v období kdy je nutno danit,
mu přijdou vhod i Romové,
děkuji ti dětský domove
za zásobu adoptivní droboty,
bude na oblek, na sako, na boty.
na dovolenou v Karibiku,
na šampaňské v Pendolinu,
na podtlakovou pumpu,
na zásobu nikotinových náplastí,
manžetových knoflíčků,
proteinových tyčinek,
tantrických masáží,
nevinných sektů,
a předplacenek v porno kině.  

Víra v intelektuální převahu 

Vysvětlete stádu lolit
copak je to paleolit,
borec neví, dělá ramena,
ty vole starší doba kamenná!

300 vteřin 

U pole vyrostly kupole,
kupole dvou holých zadků,
akt zezadu byl zcela dokonán,
pán s patkou odváží Katku. 

Ufklajfljkwj 

Vždy, když se bavíme o Brně,
dochází k verbální obrně,
to město nám sebralo slabiky,
zbyly jen citoslovce,
vypadnout co nejdál od Brna?
toť pravěký instinkt lovce. 

DCLXVI. 

Ve strži tržního prostředí
rád bych svůj mozek dnes odstředil. 

Smíření se s nadoblačnou laxností 

Panebože dej nám mrože,
mrož s příchutí jahody,
celé léto postíme se
a čekáme na hody,
mrože nedáš? mrož že není?
co nám zbývá? oželení!
Bože, lenní systém propůjčení těla,
zdá se mi poněkud nešťastným. 

Alternativa 

Silvie
z posledních sil vyje na měsíc,
ráda by se stala vlčicí, fenkou,
neb hranice mezi lysou opicí/psem/vlkem
zdá se jí být dostatečně tenkou
a tak sliny tečou po dekoltu,
sem tam zavrčí a štěkne,
značkuje si kmeny stromů, až to není pěkné,
najít svoje vnitřní zvíře
v dobré víře odpolední terapie?
o měšec lehčí a o srst bohatší
panenko moje. 

Spasitelský komplex (J/M) 

J:Maria nekoukej na seno,
dítě je poněkud zpraseno!

M:už zase?
J:tak nějak zase no,

J:místo nosu má prasečí rypák,
M:Josefe kdypak se poštěstí, kdypak?

J:Netuším, o rizicích neposkvrněného početí
budeme raději mlčeti,

M:pročpak má ocásek stočený?
stočený do spirály?

J:zeptej se králů, teď přijeli,
přijeli z veliké dáli. 

DCLXIV. 

Ty nohy ztěžkly blátem měst,
to bláto bylo steskem, kaly,
jak sfinga trčím v prachu gest,
a oči ty by naříkaly,

když hluší ohlušují sály,
pak ulice se klidem pýří,
když krev ti ještě nevysáli,
pak věz, že jsou to netopýři,

drápy mají z diamantů,
do skel oken píseň kreslí,
noc, tu velkou černou mantu,
zasypávaj svými hesly.

Hráčovo odpoledne 

Ne, žádný pochod na Řím,
dnes jenom sedím a pařím
nejsem žádnej Mussolini,
co jsi?
ach ty moje huso, líný!

DCLX. 

Řekni, koho mám vraždit za ty nohy?
lesklé iónské sloupy zdobené smyslnosti,
sleduji je patetickým pohledem závisláka,
do háje můžou jít všechny
třešně, melouny i ananasy,
hrací skříňko v krémových lodičkách,
je to absolutní požár pod LED oblohou
sešněrované místnosti plné prosklených formalit.
Potupná ejakulace myšlenkových proudů,
pudová spirála promítaná v zorném poli
roztáčí představivost k absurdním výjevům
Božské tragédie, ve které se umírá
cvaknutím dveřního zámku,
je to na tom světě tak krásně vymyšleno,
až to někdy nedává smysl,
a to nemluvím jen o vkladech a výběrech,
o výměně energií a verbálních ujištění,
je to celá suita nezodpovězeného,
řekni, koho mám vraždit za ty nohy?

DCLXI. 

Jen co listí padlo listopadem,
přiřítil se řití, zadem,
Santa, svrchovaný vládce trhů
připravil svou šavli k vrhu,
blijí punčovníci rudí,
nad nimi už světla blyští,
Vánoce jsou tupou fraškou,
odehranou na jevišti,
na jevišti pozlátka a předražených cetek,
u poháru, který dnes již dozajista přetek.

Tři stupně prostituce 

I. Na silnici k Dubí,
pohlavím se chlubí.

II. Soukromý privát,
kráska a primát.

III. V chateau pěkný bordel skví se,
vodní postel, sucho v "míse".